r. Itamar Eldar
Ješivat Har Etzion
(The Israel Koschitzky
Virtual Beit Midrash)
Výběr a překlad Mirima Havelková © 2012
I.
AUTOR a JEHO DÍLO
R.Jehuda b.Šmuel Halevi (1075-cca 1138).
Narodil se v Toledu. V té době Španělsko, pod arabsko-islámskou
vládou, postupně přecházelo pod kontrolu křesťanských španělských králů a vliv
křesťanské kultury. Halevi byl vzdělán v Písmu, Talmudu, arabské poezii a
filosofii, byl obeznámen i s křesťanskou kulturou Kastilie.
Ještě v mládí
odešel do centra toraického studia na jihu Španělska – studoval u r.Jicchaka
Alfasiho a spřátelil se s r.Jicchakem ibn Migašem. Měl básnické nadání; když
v básnické soutěži zvítězil se svou nápodobou poezie r.Mošeho ibn Ezry,
získal jeho přízeň a odešel za ním do Granady. Vystudoval medicinu, která se mu
stala živobytím. Jeho jediná dcera se podle tradice provdala za r.Abrahama ibn
Ezru.
Plný název knihy, známé jako Kuzari, je „Kniha důvodů a důkazů na obranu opovrhovaného náboženství“. Dílo odráží skutečnost doby, v níž
Halevi žil. Byla to doba, kdy jiná náboženství a zejména filosofie byly chápány
jako mnohem „universálnější“, závažnější, respektovanější, lépe odpovídající na
teologické otázky než judaismus. Autor novodobého hebrejského převodu Kuzariho,
r.Jehuda Even Šmuel, o tom říká: „Oslňující nová filosofie tohoto období –
období Avicenny (Ibn Siny) a Al Ghazaliho – vábila srdce Židů víc než slova
proroků a výroky moudrých. Historické vědomí židovského národa jakožto „národa
B-žího“ bylo zastřeno a jejich doufání ve vykoupení ochablo; a i když jen
někteří následovali filosofy, do srdcí byl zaset zmatek.“
Doba byla bohatá
na diskuse, disputace, spory, ba agresivní výpady mezi různými náboženstvími.
Dialogická forma Kuzariho tedy dobře vyjadřuje dobovou situaci. Otázky
chazarského krále a rabiho odpovědi nejsou teoretické, s těmito otázkami
se Židé setkávali běžně ve svém životě. Dialogická forma dávala čtenáři pocit,
že dílo je adresováno přímo jemu a navíc byla nejvhodnější pro sdělení hlavního
poselství knihy. Autor se snaží říci čtenáři – zaslepenému domýšlivostí
filosofie, hlásající „absolutní pravdy“ – že člověk nedospěje k víře a k
pravdě racionálním procesem, ale spíše skrze živou tradici, stavící na nepopiratelném
prožitku, a poskytující svědectví i důkaz mnohem silnější než jakýkoli logický
argument.
Pokud jde o stvoření
světa – říká autor – lze mluvit jen o logických argumentech a racionálním
přesvědčení, ale pokud jde o Exodus z Egypta, je tu živé svědectví,
předávané z generace na generaci a kdo chce najít vztah k Exodu, měl
by jít raději za svým dědečkem než do knihovny.
Kniha je rozdělena
do 5 částí. Čekali bychom logicky, že chazarský král si zvolí konverzi
k judaismu až na konci diskuse, po mnoha uspokojivě zodpovězených
otázkách, ale autor jej nechá konvertovat už na konci 1.části. Nadále tedy již
nejde o diskusi mezi Židem a nežidem, ale interní diskusi mezi dvěma Židy –
klasickou metodu židovského studia. Jeden z dvojice je teprve na začátku cesty,
začíná studovat Tóru a proroky, druhý je rodilý Žid, učenec. Zodpovídáním
otázek chazarského krále ujasní si i vlastní situaci a dospěje k rozhodnutí
odejít do Erec jisrael.
Tato koncepce příběhu
má své důvody. Při letmém pohledu se zdá, že autor tak odlišuje v diskusi
to, co je pro osobu uvažující o konverzi akutní a rozhodující, a to, co je sice
závažné při utváření takového rozhodnutí, ale nikoli nezbytné.
Avšak většina
základních otázek, probíraných v I.části knihy, vrací se opakovaně
v dalších částech díla. Mnohem pravděpodobněji tedy autor chce zdůraznit
čtenářům, že probírané otázky jsou logické nejen pro toho, kdo judaismus
nahlíží zvenčí, ale i pro toho, kdo je uvnitř – vracejí ho možná na začátek,
ale vždy je důležité klást si je, tak jako chazarský král pokračuje ve
vyptávání i poté, co se již stal členem společenství – z touhy jít stále blíž a blíž.
Příběh chazarského
krále začíná snem, který se mu opakovaně zdá. Někteří chápou autorovo využití
snu jako posun od intelektu k prožitku. Ale.když r.Halevi hovoří o zjevení
na hoře Sinaj, nezdůrazňuje emocionální aspekt, ale to, že zjevení poskytuje
větší logickou jistotu než jakákoli logická úvaha. Autor mluví o zkušenosti,
prožitku, tradici jako o jistotách – jistotách, jež jsou rovnocenné rozumovému
důkazu a silnější než každé logické dokazování, v němž lze vždy najít
nějakou chybu.
Chazal řekli: „Sen je 1/60 proroctví“. (Berachot 57b) Judaismus
není jen nějaké další filosofické učení, je to jistota zkušenosti.
Dalším významným
bodem autorovy polemiky s filosofy je obsah snu: „Tvé úmysly jsou B-hu milé,
ale tvé skutky nemilé“. Důležitost, kterou židovství přikládá skutkům člověka,
je jedním z hlavních rozdílů mezi judaismem a filosofií. V I-1, 2 říká král: „Tvá slova jsou
hodnověrná a přesvědčivá, ale neuspokojují mne …nepochybně musí existovat
způsob konání, který je pravdivý ze své podstaty, a ne následkem úmyslů
s nimi spojených.“ To vše poskytuje podhoubí pro hledisko judaismu, který
klade důraz na skutky: člověk slouží B-hu svými skutky a plněním micvot.
Již jsme uvedli,
že král konvertuje k judaismu již na konci I.části, ale problém snu, který
celou diskusi spustil, je řešen až v poslední části:
„Král:
Ježto věříš ve vše, co jsi řekl, Hospodin zná již tvé
niterné cítění, vždyť před Ním vše skryté je odkryto.
Rabi:
Ano, ale jen tehdy, není-li možno konat. Člověk je svobodný
v přáních i v konání. A trest patří tomu, kdo chce získat reálnou
odměnu za skutky, které neučinil. Proto je řečeno ´trubte na trubky…a budou vám
připomínkou před tváří B-ha´. B-h nepotřebuje, aby se mu něco připomínalo, ale
vyplnění příkazů musí být úplné, pouze tehdy si zaslouží odměnu…Jen když jsou úmysl
i skutek náležité a dokonalé, následuje po nich odměna… Jedině když není možno
skutek vykonat, bude nějaký prospěch z toho, že člověk vyzná svůj úmysl a
projeví před Hospodinem lítost, že jej nemohl realizovat.“ V-26, 27
Rabi tu odpovídá
králi na otázku, zda nestačí úmysl. Teprve tady, v závěru knihy, se role
snu stane zjevnou – neslouží jen jako podnět králi, aby hledal a zkoumal, je
také základem přímého zjevení nové víry.
----
(Pozn. překl. – Vývoj filosofického dialogu jako
samostatné literární formy začíná u Sokrata a jeho dialogů (nebyly zapsány,
jsou známy jen zprostředkovaně, např. od Xenofonta). Dialogickou formu hojně využívali
jeho žáci a následovníci, zejména Platón (podle něj se také žánr nazývá
platónský dialog), také Plutarchos, Cicero. Vznikla i parodická forma –
lukiánský dialog (Lukianos).
Žánr byl velmi častý a oblíbený ve
středověku jako prostředek filosofických a náboženských rozprav (Boethius,
Augustin), další období rozkvětu zažil v době renesance (G.Bruno:Dialogy,
G.Galilei), humanismu (Erasmus Rotterdamský), běžný je i v 19.st.
V české literatuře se projevil ve
středověkých básnických „hádáních“, od 16.st. také v komických a
satirických (Paprocký z Hlohol-Hádání chudého s bohatým). V lidové
tvorbě najdeme např. píseň Hádala se duše s tělem.)
(c) Miriam Havelková
(c) Miriam Havelková
