Křesťanský učenec nejdříve představí základy svého náboženství:
1/ Stvoření světa B-hem, příběhy Knihy Berešit (Adam, Noach), prozřetelnost, vztah k lidstvu, B-ží vůle-hněv-slitovnost, zjevení prorokům, spočinutí B-ží přítomnosti na Izraeli
2/ Vtělení B-ha do lidského těla, což je mesiáš, zvaný syn B-ží, Svatá trojice-Otec, Syn a Duch svatý.
3/ Přenesení B-žího vlivu z Izraele (který se postavil proti Ježíši a ukřižoval ho) na jeho následovníky – 12 apoštolů, poté skupiny křesťanů, nakonec národy.
4/ Otevřenost křesťanství všem národům a ochota začlenit je.
Autor věnuje křesťanství a islámu jen velmi malou část knihy. Má k tomu důvody. Středověcí myslitelé vnímali jako zásadní úder proti judaismu filosofii – Emunot v´deot r.Saadji Gaona i Rambamova kniha More nevuchim jsou namířeny proti filosofii.
Nebezpečí odpadlictví, jímž se zabývali středověcí myslitelé, bylo odpadlictví k filosofii, která se představovala jako zásadní a komplexní názor, jako skvělá alternativa k judaismu, který z mnoha příčin byl ve špatném stavu.
Dále zásadní filosofické argumenty proti judaismu svedly všechna tři náboženství do jedné lodi. Otázka personifikace B-ha, což byla jedna ze zásadních sporných otázek filosofie, napadala nejen základy judaismu, ale především křesťanství, do jisté míry islámu.
Autor vkládá chazarskému králi do úst slova: „Vidím dvě nikoli shodná náboženství, a obě vzkvétají. Ale přece je nemožné, aby se pravda nacházela na obou protilehlých pólech, musí být buď na jednom z nich nebo na žádném“. (IV-22)
Autor připouští, že na křesťanství a islám by se mělo nahlížet jako na dcery, vzhledem k judaismu. 1/ To jediné, v čem se všechna tři náboženství shodují, je pravda judaismu, až k bodu, v němž se ta dvě odštěpila – od té doby je neshoda. 2/ Ježto se tato dvě náboženství zrodila z judaismu a ježto se oddělila a ustavila změny, důkazní břemeno leží na nich. Z toho plyne, že od představitelů těchto náboženství se žádá vyšší úroveň argumentace než se požaduje od judaismu. Narážka na to je ve II-54: „V naší době všichni uznávají, že svět byl stvořen a B-h je věčný. Důkazem toho jsou Izraelité.“
Viděno v tomto světle měl autor jen malý zájem na obraně judaismu před křesťanstvím a islámem. Oddělení křesťanství od judaismu dovádí průrvu mezi náboženstvím a intelektem do extrému – jak bylo již řečeno, nezabýváme se jiným zjevením ani jiným viděním, ale vtělením B-ha do osoby z masa a krve.
Autor na mnoha místech Kuzariho poukazuje na rozdíly mezi křesťanstvím a islámem na jedné straně a judaismem na druhé, ale překvapivě tento směr myšlení opouští v I-5, kde chazarský král odmítá křesťanství ve zcela jiné rovině: „Takové věci já nemohu přijmout za pravdu, přišly ke mně náhle, nevyrostl jsem v nich.“.
Čekali bychom, že jako důvod uvede absenci důkazů toho, co křesťanství hlásá, on to však převádí do ryze osobní roviny. Zdá se, že autor měl důvod k tomu – jeho slova jsou určena Židům. V celé knize zdůrazňuje jedinečnost židovského národa. U křesťanského náboženství nezdůrazňuje absenci solidního základu, ale chybění motivace u chazarského krále zabývat se jakoukoli konfrontací.
(c) Miriam Havelková
(c) Miriam Havelková
