Samotná Tóra naprosto pomíjí otázku posmrtného života – toho, co chazal nazývají olam ha-ba (svět, kteří přijde). Písmo je plné líčení odměn a trestů, života a smrti, nikde však není zmínky o budoucím světě. Pro generaci Jehudy Haleviho to byla obtíž ve dvojím smyslu:
1/ Teologickém – jak je možné přehlížet ústřední otázku lidského života? To se týká obzvláště člověka věřícího, stojícího – coby smrtelník, pomíjivý a zoufalý – před nekonečností B-ha, jenž trvá od věků do věků.
2/ Polemickém – nepřítomnost zmínek o budoucím světě byla křesťanskými autory vykládána jako doklad jejich tvrzení, že hebrejská Bible je neúplná a spíše jen první etapou, za níž musí následovat druhá, tj. přijetí křesťanství. Prohlašovali, že B-ží zjevení člověku bylo dokončeno až křesťanstvím-zjevením odměny v budoucím světě.
Na druhé straně absencí zpráv o posmrtném životě se podpírá existencialistický přístup, který vidí reálný čas člověka stojícího před B-hem jako jádro jeho náboženské služby: Člověk nesmí žít v minulosti a stejně tak nesmí žít v budoucnosti – přítomnost je to, co tvoří minulost a do značné míry je také základem budoucnosti. To je důvod – tvrdí tito myslitelé – proč Tóra ignoruje budoucnost a přikládá plný důraz tomuto světu.
Víra v olam ha-ba a touha zasloužit si jej zbavuje tento svět smyslu, tak či onak. V lepším případě zbaví člověka strachu ze smrti, netrápí se obtížemi, které ho postihnou za špatnost, jako kdyby věřil v olam ha-ba, a stejně tak ho neovlivní ani dobro, které získá. V horším případě ztratí potěšení ze života, život se mu stane břemenem a projde jím s pocitem, že každý člověk je špatný.
Avšak víra v olam ha-ba může člověka ovlivnit také jinak. Chazal řekli: „Tento svět je jako předpokoj před světem, který přijde. Připrav se v předpokoji, abys směl vejít do salonu.“ (Avot 4:16)
Předpokoj je vskutku druhořadý vzhledem k salonu, ale podle r.Jakova (autora výroku), to není pouhá průchozí místnost. Připravuje člověka na vstup do salonu. To lze chápat dvěma způsoby:
1/ Připrav se tak dobře, abys byl pro salon přijatelný, abys tam nevešel oděný pytlovinou či jinak nezpůsobilý
2/ Svými skutky v tomto světě určuješ svůj osud ve světě budoucím, tj. tento svět nemusí být nutně předpokoj vedoucí do salonu, to je jen možnost.
A tento druhý přístup dává pozemskému světu velkou důležitost – člověk nemůže být lhostejný k přítomné realitě s ohledem na svou touhu po budoucím světě.
Náš autor přikládá větší důležitost tomuto světu a vyjadřuje to ve dvou rovinách:
*V rovině důkazu
Člověk je povinen věřit jen tomu, co bylo racionálně dokázáno. Tóra a její micvot jsou pro Izrael závazné jen proto, že její pravdivost byla prokázána tím, co viděli vlastníma očima. To platí o každé ideji, a tím spíše o olam ha-ba, což je pojem velmi vzdálený našemu světu.
Různá náboženství slibují odměnu a staví vznešený cíl před věřícího, ale nic z toho (říká autor) není závazné, protože to zůstává neprokázané. Odměna budoucího světa nemůže sloužit jako cíl člověku, jehož kritériem je důkaz, neboť „ještě nikdo k nám nepřišel a neřekl, zda po smrti je ráj a gehinom“. (I-109)
Avšak Tóra slibuje odměnu, jež se týká našeho světa, tj. člověk uvidí na vlastní oči uskutečnění slíbené odměny. Autor to vysvětluje příměrem o cestě poutníka k indickému králi v I-109: „…ti poutníci v poušti jsou synové Izraele. Ten, kdo první přišel ke králi, je Moše. Po něm přišli další proroci; a indičtí poslové – to je šechína a andělé. Drahá roucha, to je světlo poznání, osvětlující duši vlivem proroctví. Drahocenné dary – to jsou dvě kamenné desky s Desaterem, do nich vrytým. Stoupenci jiných názorů nic z toho neviděli. Jim řekli, že mají vstoupit do služby k indickému králi, jako to udělali druhové v poušti, a že ke králi dojdou po smrti; a jestli to neudělají, král je po smrti odsoudí k záhubě.“
Autor však nehovoří jen o odměně, ale také o cíli s ohledem na tuto odměnu a o úrovni, o niž má člověk usilovat v tomto světě. To je cesta Tóry a získání proroctví: „…všichni usilovali o prorockou rovinu většina jí dosáhla, neboť k ní byli pozvedáni svými skutky, souladnými s přáním B-ha, svatostí a čistotou a také tím, že se stýkali s proroky… Taková duše nezemře, i když skoná tělo. A když najdeš učení, jehož moudrost a zachovávání pomáhají dosažení této úrovně, zejména na místě, jež bylo určeno a za stanovených podmínek, není pochyb, že to je učení, vedoucí k nesmrtelnosti duše po tělesné smrti.“
(I-103)
Víra v olam ha-ba se zakládá na předpokladu, že tělo je jen oděv či nádoba pro duši a zánik těla nemá vliv na existenci duše. Tento předpoklad – říká autor – vyžaduje důkaz. Podle něj Tóra nemluví o olam ha-ba, protože se to netýká toho, co má být dokázáno. Ale slíbená odměna, která se uskuteční, nebo přesněji, úroveň, jíž dosáhne ten, kdo zachovává micvot, je sama o sobě důkazem rozdílu mezi tělem a duší, což umožňuje věřit i v existenci duchovního života po fyzické smrti.
V I-109 autor říká: „Nám bylo určeno, abychom byli partnery B-žího vlivu ve světě, díky proroctví a všemu, co se tomu blíží….Proto se v Tóře neslibuje „budete-li plnit tyto příkazy, uvedu vás po smrti v nebeské zahrady a nivy“, ale říká se tu „budete Mně národem a Já vám budu B-hem“. Povedu vás. Každý, kdo dojde ke Mně a stane přede Mnou, bude jako ti, kteří chodili uprostřed andělů a andělé je nazývali lidskými syny, aby je od sebe odlišili. Andělé budou také mezi vámi na zemi, aby vás chránili a střežili. Budete žít v zemi, která vám pomůže dosáhnout vysoké úrovně, a ta země je svatá. Její úrodnost či neplodnost, štěstí či neštěstí budou záviset na B-žím vlivu, podle vašich skutků“.
Materiální odměna slíbená Izraeli je tedy důležitá tím, že jim má prokázat, že nepodléhají zákonům přírody, ale jedině vůli B-ha.
Rambam pokládá odměnu a trest zmiňované v Tóře za prostředky pro toho člověka, který potřebuje podněty, aby zachovával Tóru, tak jako dítě potřebuje odměnu za náležité chování. Podle Rambama je evidentní, že vyšší úrovní je touha poznat B-ha a přiblížit se mu bez získání materiální odměny.
*V rovině přípravy
Již bylo zmíněno, že člověk svými skutky určí, zda si zaslouží či nezaslouží olam ha-ba. V tomto smyslu je budoucí svět chápán jako odměna. Náš autor to chápe poněkud odlišně: olam ha-ba není nic jiného, než blízkost B-hu. Ta dosáhne vrcholu, když se duše oddělí od těla, které je překážkou mezi ní a B-hem. Této roviny lze dosáhnout postupně již v tomto světě a je to cesta těch, kdo chodí cestou Tóry a micvot: „Opravdovou dokonalost nacházíme v lidech, kteří jsou blízcí B-hu za svého života a podle toho odhadujeme, jak vysoké místo zaujmou před B-hem po smrti.“ (I-111)
Příčinná souvislost mezi úrovní člověka v tomto světě a světě budoucím není souvislost odměny a trestu, ale souvislost vývoje: snahou člověka v tomto světě je dosáhnout úrovně Moše rabenu. od roviny přirozené k rovině b-žské, a olam ha-ba je přímé pokračování této snahy dosáhnout kýžené úrovně.
Novost tohoto pohledu tkví v tom, že náš svět již není druhořadý, vzhledem k olam ha-ba. Cílem je duchovní úroveň, ke které se postupně dospívá a olam ha-ba je nejvyšším bodem dráhy. Podle tohoto chápání je mezera mezi naším a budoucím světem velmi malá.
Dalším důsledkem tohoto pohledu je, že odpovídá na otázku, proč Tóra vůbec nemluví o olam ha-ba: hledání blízkosti B-hu, sliby prozřetelnosti, svatého ducha a proroctví v Tóře jsou všechno stupně žebříku, jehož nejvyšším příčlem je olam ha-ba. Takto je zřejmě třeba chápat i to, co se říká v V-14: „Ať už je duše spirituální či materiální, cožpak je nám třeba přinášet umělé teorie o její nesmrtelnosti, jestliže Ten, jehož slova jsou pravda, nám to již potvrdil spolu s tradicí, kterou máme?“
Pokud jde o příběhy Moudrých – zlí duchové, popis událostí ve dnech mesiáše, vzkříšení mrtvých a olam ha-ba – jejich věrohodnost je v tom, že všechny mají základ v uznání spirituálnosti duše a její schopnosti oddělit se od těla, což vše je bezpečně prokázáno.
*Postoj k smrti
Chazarský král: „Vidím, že věčná blaženost, kterou slibují ostatní náboženství, je větší a působivější než vaše.“
Rabi: „Ale vše, o čem hovoří, má smysl až po smrti, za života nic takového není a nic tomu nenasvědčuje.“
Král: „Ještě jsem neviděl nikoho, kdo věří ve věčnou blaženost, že by si přál, ať přijde dřív. Naopak, kdyby bylo možné oddálit ji o 1.000 let a zůstat připoutaný k tomuto životu, volil by právě to.“
Rabi: „A co řekneš o tom, kdo se setkal s lidmi vysoké, andělské úrovně?“
Král: „Bude si samozřejmě přát, aby se jeho duše vzdálila od smyslového a naplnila se tímto světlem. Takový člověk bude toužit po smrti“. (I-104-108)
Autor nechápe lhostejnost ke smrti jako následek víry v olam ha-ba, ale spíše úrovně, jíž člověk dosáhne, když jeho duše cítí, že se oddělí od těla. Vyrovnaný postoj ke smrti musí mít podložení, a to se nenabude vírou či intelektuálním poznáním, ale duchovní úrovní, a k té lze dospět buď zjevením, jež prokáže, že duše může být pozvednuta a oddělena od těla, nebo když člověk cítí, že jeho duše dosáhla roviny, z níž nelze sejít dolů a že jeho tělo již nemá žádnou funkci, v dobrém ani ve zlém.
Z toho důvodu, říká autor, nedává muslimům jejich víra vyrovnanost, tváří v tvář smrti: „Někteří řekli: Ještě nikdo se nevrátil a neřekl, zda po smrti je ráj a gehinom. Většina se snažila zpevnit budovu své víry a přijali službu B-hu. V hloubi duše byla jejich víra v budoucí blaženství slabá, ale navenek se zdála silná a neotřesitelná, pyšnili a chlubili se jí před davem. Jak se mohou chlubit něčím, čeho dosáhnou až po smrti, před těmi, kteří toho dosáhnou už za života? A kromě toho jsou proroci a zbožní blíže těm, kdo žijí v budoucím světě než těm, kteří této úrovně nikdy nedosáhli.“ (I-109)
Žid – říká autor – chce žít a chce celý svůj život užít k tomu, aby vystoupal vzhůru po spirituálním žebříku, na jehož vrcholu se duše oddělí od těla: „Kdo slouží B-hu, nemusí se odloučit od světa a život brát jako tíhu, neboť život je dobro, darované B-hem a B-h o něm mluví jako o blahu, vždyť je psáno „obdařím tě plností tvých let“ a „budeš dlouho živ“. Naopak, kdo slouží B-hu, musí tento svět milovat a vážit si dlouhého života, neboť tady, v tomto světě se může stát hodným světa budoucího. Čím více dobra vykoná tady, tím vyšší bude jeho rovina v budoucím světě. A snaží se dosáhnout úrovně Chanocha, o němž je psáno „i chodil Chanoch s B-hem“, nebo proroka Elijahu – osvobodit se od materiálního a stýkat se s anděly. Pak mu odloučení a samota nebudou zatěžko, protože mu budou společníky. Dav mu bude na obtíž, neboť se vzdálí od věcí pozemského světa a obrátí pozornost k říši nebeské. Pro takové lidi je lepší úplná samota. A mohou si přát smrt, dosáhnuvše takové úrovně, že výše se už nelze pozvednout.“ (III-1)
(c) Miriam Havelková
