Autor vytyčuje tři základy, které lze označit za pilíře judaismu: 1/zjevení (Exodus, zjevení na Sinaji), 2/ povinnost (micvot), 3/ nacionalismus (jedinečnost národa Izraele).
Zjevení nás nasměruje. Zjevení pojímáme jako prožitek a prožitek náleží do oblasti emocí, ne intelektu. Lze mít mnoho pochybností o lásce, ale intenzita prožitku milujícího a milovaného nenechává žádný prostor intelektuální nejistotě. Autor chápe zjevení tak, jak je chápali jiní židovští myslitelé té doby. Síla prožitku Exodu a zjevení na Sinaji netkví jen v intimitě mezi B-hem a člověkem, ani v očividném vychýlení z přírodních zákonů, ale v kolektivní povaze těchto věcí. Možnost zjevení je jedna z věcí, jež odlišují judaismus od filosofie.
Povinnost – nemáme co do činění s nezávazným názorem na svět, se světem čistých idejí: Otázka víry není věc názoru, ale způsobu života a skutků – to je další rozdíl mezi filosofií a judaismem. Dalším rozdílem je individualismus – povinnost člověka vůči B-hu je přímým důsledkem jeho styku s Ním, jinými slovy: kdo neměl žádný kontakt s B-hem, není povinen Mu sloužit. Tím se judaismus odlišuje nejen od filosofie, ale i od ostatních náboženství. Je to nová myšlenka, v protikladu k filosofii, která se snaží dát svým myšlenkám universální charakter.
Autor se opakovaně vrací k základu budování židovské víry: prvním stupněm je jistota kolektivního zjevení – ne síla prožitku, ale potvrzení množstvím očitých svědků, což je ekvivalent racionálního důkazu. (Druhým stupněm je tradice.) Neznamená to však, že autor odmítá intelekt jako nástroj úsudku.
B-ží Tóra nám skýtá látku a myšlenky, shrnující úplnou teologii, od stvoření světa, zvolení Izraele, určení země kenaanské, způsob B-žího řízení světa, B-ží jména a přívlastky i pravidla, jimiž člověk řídí svůj život.
Připomeňme tu znovu názor r.Saadji Gaona: „Zdrojem veškerého vědění a poznání … jsou tři prameny: poznatky získané přímým pozorováním, vzniklé intuicí rozumu, dedukce logickou nutností“. Podle něj vede k pravdě a věrohodnosti proces, opírající se o smysly i rozum, a je-li analýza vedena náležitě, bez ignorování pravidel, může být závěr nevývratný. Tento závěr je ovšem totožný s pravdami židovské tradice. Lidský rozum, s pomocí popsaných tří fází poznání, je tedy podle r.Saadji Gaona schopen získat absolutní jistotu víry.
Proti tomu stojí postoj našeho autora – podle něj spekulace a logika nemohou člověka dovést k jistotě, kdežto zjevení v přítomnosti masy lidu ano.
Podle Saadji Gaona představuje Tóra alternativní cestu. Když se člověk střetne s obtížně pochopitelným teologickým problémem – stvoření světa, prozřetelnost, odměna a trest atd. – a hledá řešení, nabízí se mu dvě cesty: 1/ cesta racionálního dokazování. Je-li osoba intelektuálně zdatná, má příslušné nástroje a je obezřetná, aby cestou nechybovala, dojde ke správnému závěru s jistotou, jež nedává prostor pochybnostem. 2/ Cesta Tóry a tradice.
Podle Jehudy Haleviho při hledání jistoty neexistuje volba – jediná cesta, již má věřící sledovat, je cesta Tóry, jedině tak dosáhne jistoty, zda svět byl či nebyl stvořen. Jistota Tóry vyplývá ze skutečnosti, že byla dána velkému množství lidí očividným zjevením. Úlohou zjevení je vytvořit povinnost vůči B-hu, ale také poskytnout zásadní jistotu o všech teologických problémech, jež autor uvede.
Dodatek:
Když chazal komentují zjevení na Sinaji, lze vystopovat dvojí přístup. R.Šmuel bar Nachman říká: „Desky (Zákona) byly šest šířek dlaně dlouhé a šest široké, Moše je držel na dvou šířkách dlaně, Svatý, budiž požehnán, také na dvou a dvě šířky dlaně byly uprostřed mezi nimi.“ Toto zaměření na moment držení desek není náhodné. Komentář je s ohledem na hřích zlatého telete a Mošeho zápas s B-hem při darování Tóry. Nicméně darování je nejvyšší okamžik.
Maharal volí tento přístup: „A ježto řekl, že dvě šířky dlaně byly v rukou B-žích a dvě v rukou Mošeho a dvě byly uprostřed mezi nimi, je to dokonalé spojení a sjednocení Izraele se Svatým, budiž požehnán, neboť skrze Tóru se Izrael s Ním spojuje. Kdyby desky ještě nebyly dány, nebylo by spojení, protože dosud nebyly dány a Izrael by se nemohl těšit ze spojení. A kdyby desky už byly dány, byly by dány a nebylo by spojení s B-hem, neboť zásadní spojení je, když je On právě dává, touto cestou se s nimi spojuje.“ (Necach jisrael, kpt.2) Z tohoto pohledu je obsah Tóry okrajový, i co bylo psáno na deskách. I kdyby B-h podával Mošemu minci v hodnotě pruta a každý z nich ji držel na jedné straně, vytvořilo by se tím spojení mezi B-hem a člověkem. Král se obrací k člověku, a ať je spojení tvořeno čímkoli, spojení nemůže být popřeno ani vyvráceno.
Na druhé straně má zjevení na Sinaji i jiný rozměr: Rabi (=Jehuda ha-Nasi) říká: „Zpívajíce chvály, Izraelité stáli u hory Sinaj, aby dostali Tóru, slyšeli příkaz a vyložili jej. Jak řečeno: „On jej vede, učí ho“ – jakmile slyšeli příkaz, vyložili jej.“ (Mechilta d´r.Jišmael, Jitro 9)
Tento midraš vidí zjevení na Sinaji jakoby bejt midraš: Magid šiur (Moše jménem B-ha) stojí před lidmi, kteří si dělají poznámky Kdo má čas dojímat se oblakem slávy, prožívat znící B-ží hlas, jenž k němu promlouvá? Každý si musí rychle zaznamenat každé slovo, neboť toho dne svět poprvé a naposledy dostal konkrétní odpovědi na všechny otázky: Stvoření nebo věčné trvání světa? Je B-ží vůle základem všeho, nebo B-h nemá vůli? Záleží B-hu na skutcích člověka, nebo jsou Mu lhostejné?
Autor Kuzariho drží takříkaje hůl za oba konce: nezříká se v nejmenším skutečnosti zjevení, ale nevzdává se ani zjevení jako zdroje vědění a poznání. Nad každou logickou spekulací a každou znalostí ční vysoko jistota B-ží Tóry.
Co říká r.Saadja Gaon: „…závěr jednotlivce, který byl spleten klamnými dojmy nebo úmyslným podvodem. Ale v případě velké skupiny lidí není pravděpodobné, že by všichni v ní měli tytéž mylné dojmy. Naopak, pokud by záměrný úmysl vytvořil fiktivní učení, nezůstalo by to utajeno masám, a všude, kde by učení bylo zveřejněno, byla by oznámena i tato konspirace…Jestliže je tedy na učení předané našim předkům pohlíženo ve světle těchto principů, je prokázané, správné a neotřesitelné.“ (Emunot v´deot III, 6)
Jistota dnešního Žida se zakládá na trojím:
1/ Pravdivost zjevení na Sinaji. Ta se opírá o fakt, že jednotlivec si nemohl vymyslet příběh o události, kterou prožilo 600.000 lidí, aniž by to jejich potomci odhalili. Událost se tedy skutečně stala. 2/ Pravdivost toho, co bylo na Sinaji zjeveno. 600.000 lidí nemohlo být oklamáno vlastní obrazotvorností najednou v témže okamžiku a přesně tímtéž způsobem. 3/ Pravdivost tradice, předávané z otců na syny, neboť osoba, jež o zjevení uslyší od svého otce, bude mít živý vztah k zjevení, a nepřerušený řetězec generací poskytuje tutéž jistotu i člověku žijícímu o 3.000 let později.
*Jakou roli připisuje Jehuda Halevi intelektu a rozumovému zkoumání?
Chazarskému králi, který se nechce vzdát intelektu jako výhradního nástroje k poznání pravd, odpovídá rabi v I-65, že schopnost člověka vyřešit otázku stvoření či trvání světa je velmi omezená: „V hypotéze o konečnosti světa narazil na nemenší obtíže než v teorii o věčnosti světa…. Kdyby byl synem národa s věrohodnou a uznávanou tradicí, uplatnil by svou metodu analýzy a dedukce na teorii stvoření světa, což není těžké, a nikoli na věčné trvání světa, což je mnohem obtížnější“.
V I-67 rabi odpovídá na námitku chazarského krále proti personifikaci B-ha (I-89): „Chraň B-h, abych přijal něco, co je proti rozumu“. Král chce odsunout do pozadí vše, co mluví o personifikaci, rabi říká, že nesmí věřit ničemu, co jde proti rozumu. Autor se snaží řešit rozpor mezi filosofickým přístupem, jenž personifikaci popírá, a tím, co je uvedeno v Tóře. .
*Jak nahlíží na stvoření světa?
Netrápí ho Aristotelovy důkazy o věčnosti světa, neuvádí důkazy pro a proti, neboť podle autora Aristotelovy závěry nedosáhly úrovně nezvratitelného důkazu. Aristotela dovedla rozumová logika k důkazům věčnosti světa, ale logikou lze dospět i k opaku.
*Jak pohlíží na šabat?
Racionální důvod Tóry pro šabat je, že svět byl stvořen v šesti dnech a sedmý den B-h odpočíval. Autor pokládá za důležité, že čtenář se s pojmem šabat setká poprvé ne u stvoření, ale u zázraku many, padající na poušti 40 let den co den vyjma šabatu. Jak uvádí v I-86: „Rozum káže zachovávat šabat, neboť v něm je zřejmé B-ží projevení.“
*Co říká autor o personifikaci B-ha?
Personifikace B-ha, jak se nachází ve zjevených náboženstvích, vztyčuje nejmohutnější překážku mezi jimi a filosofií. Popisy zjevení vážně narušují myšlenku, že B-h je netělesný a vyvýšený.
V I-89 věnuje autor vážnou pozornost filosofickým argumentům proti personifikaci B-ha: „Nelze připustit, že v Tóře je něco, co se rozumu vzpírá…Druhé přikázání varuje před tím, aby se Jemu připisovaly tvary, podoby, vymezení, tj. hmotné vlastnosti…Nepopíráme velkolepé zjevení, ale říkáme, že nevíme, jakým způsobem nabylo duchovní fyzické formy…jak On stvořil, co předtím nebylo a jak zaniklo, co existovalo, avšak u Něj neexistuje nemožnost a nedostatek. Říkáme, že B-h stvořil desky a vryl do nich písmo tak, jako jedním slovem stvořil nebesa….říkáme, že B-h rozdělil vody Rákosového moře…vody se vzedmuly Jeho slovem a přijaly tvar podle Jeho vůle, a žádoucí formu přijal i zvuk, který doléhal k uchu proroka..“ Autor vyjmenovává některé oblasti, kde je problém personifikace nejmarkantnější. Personifikace B-ha podle autora „odporuje rozumu“, protože v tomto případě je rozumové popření přímo podpořeno Tórou („2.přikázání zakazuje dávat Mu tvary a podoby…“). Autor musí tedy smířit tuto rozumovou úvahu s Tórou, která je mnohem víc než racionální úvaha. Říká v I-91: „Netvrdím, že vše se stalo přesně takto. Podstata toho, co se stalo, je mnohem hlubší, než lidská mysl dokáže pochopit, ale každý, kdo byl událostem přítomen, nabyl přesvědčení, že to pochází přímo od B-ha.“
Na jedné straně tu stojí racionální úvaha, která svou jistotu čerpá z Tóry, zdroje jistoty, a na druhé straně vizuální prožitek, který je ekvivalentem rozumového důkazu. Autor chce oba tyto základy spojit mostem a nepoužije k tomu ani očitého svědectví ani racionálního důkazu, ale lidského chápání, jímž se chce vyhnout oblasti náboženské víry. Nespadne přitom do vlastní pasti a nenechá se svést k k tomu, co bylo v jeho době rozšířeno – dá přednost nejistotě („netvrdím, že je to přesně tak“), ponechává mezeru, aniž ji neprodyšně zapečetí: jediné, co lze s jistotou říci o B-hu, je to, že je nemožné přisoudit mu jakékoliv tělesné rysy a je nemožné, aby se události v Tóře popsané nestaly. Vše ostatní je spekulace, a on není ochoten dávat nějaké konkrétní řešení problému.
Ale v V-1 vkládá chazarskému králi do úst slova: „Pro mne má smysl obrátit se k logice, abych věděl, jak vyvrátit nesprávné a nezůstal v nevědomosti. Tradice je dobrá, jestliže duši uspokojí, ale pro duši zmatenou je lepší zkoumání, tím spíš, vede-li zkoumání k potvrzení pravdivosti tradice“. Nato rabi odpovídá: „Je někdo dost silný, aby nebyl oklamán názory filosofů,vědců, astrologů, mágů…?“ Absolutní jistota zjevení na Sinaji a Exodu z Egypta dá člověku naprostou víru.
Chazarský král namítá, že rozum se vzpírá veršům pojednávajícím o obětech a miškanu, jež B-ha personifikují. Rabi odpovídá: „Netvrdím, že B-ží záměr této služby je takový, jak jsem popsal, ale že Tóra, již nám daroval B-h, budiž požehnán, je nejpodivuhodnější a vymykající se každému popisu a kdo ji plně přijal, bez dedukování, stojí výš než ten, kdo dedukuje a zkoumá. A kdo sešel z nejvyššího stupně a přiklonil se k zkoumání, udělal by lépe, aby se obrátil ke skryté moudrosti, než aby se dal vést mylnými soudy …“ (II-26)
Autor tu říká, že racionální dedukce nehrají roli v teologických otázkách – tento argument neuvádí proto, že by pokládal náboženskou víru za iracionální, takže rozum je zanedbatelným nástrojem, ale proto, že pochybuje o schopnosti intelektu postihnout absolutní pravdy v oblasti náboženské víry. Tvrdí tedy, že jediný zdroj, jímž se má dát věřící vést, je tradice a zjevení, jež díky okolnostem a způsobu poskytnutí mohou člověku dát plnou jistotu. Tam, kde se náboženský význam střetá s racionální spekulací, mající zvláštní status (např. otázka personifikace), nesmíme argumentovat, že existuje rozpor, protože je axiom, že nemůže být rozporu mezi náboženským významem, založeným na racionálním důkazu. Musíme tedy uznat, že existuje řešení, kterým se oba body smíří. Toto řešení nám nebylo zjeveno, můžeme o něm pouze spekulovat, ale tyto dohady nejsou v rozporu s vírou.
Autor soudí, že Sefer jecira napsal Avraham dříve, než byl hoden zjevení, po něm již takové spekulace opustil. (Viz IV-27) Stejně se choval i národ Izraele, než dostal zjevení: „Obávali se magie, astrologie a podobných věcí, jež jako každá lež neobstojí při bližším pohledu, kdežto světlo B-ží září jako ryzí zlato.“ (I-49)
Srovnejme, jak se k racionální spekulaci staví:
Saadja Gaon
Lze jej v tomto ohledu chápat jako „extrém“ – intelektu a vědě dává v oblasti náboženství významné místo. Ztotožnil vědu na jedné straně s filosofií a s náboženskou vírou na druhé. Teoreticky je věda schopná dospět k absolutním pravdám v teologických věcech , tj. ten, kdo užívá svých intelektuálních nástrojů náležitým způsobem. Jeho názor povzbuzuje člověka ke zkoumání, aby se snažil pochopit a zužitkovat všechny vědecké poznatky ve službě oblasti náboženské víry. Věřící musí ukázat a prokázat, jak každý vědecký objev dokazuje pravdivost jeho víry. Pokud se setká s vědeckým či filosofickým faktem, který podrývá jeho víru, je pravděpodobně nějaká vada ve vědeckém faktu.
Rav Josef Soloveitchik, 1903-1993
„Potíž se všemi racionálními demonstracemi existence B-ha je v tom, že jsou takové, jak byly zamýšleny těmi, kdo je formulovali: abstraktní logické demonstrace, oddělené od živého primárního prožitku, v němž mají kořen. Např.kosmická zkušenost byla transformována do kosmologického důkazu, ontická zkušenost do ontologického atd. Namísto postoje, že nejzákladnější vědomí existence (jako subjektivní „já jsem“ a objektivní „svět kolem mne existuje“) je nedosažitelné, pokud součástí tohoto vědomí není realita B-ha, zabývají se teologové formálním postulováním a dedukcemi v experimentálním vakuu. Kvůli tomu se sami vystavují kritice Kanta a Humeho, že logické kategorie jsou použitelné jen v mezích lidské vědecké zkušenosti.
Má snad milující nevěsta v objetí svého milovaného žádat po něm důkaz, že je naživu a skutečný? Má snad modlící se duše, přimknuvší se s vášnivou láskou a vytržením k Svému milovanému, dokazovat, že On existuje? Tak se ironicky ptal Sören Kierkegaard, když řekl, že Anselm z Canterbury, otec nejabstraktnějšího a nejkomplexnějšího ontologického důkazu, strávil mnoho dní v modlitbách a prosbách, aby mu byl ukázán racionální důkaz B-ží existence.
Maimonides povyšuje výraz „leida“ (Jesodej ha-Tora 1:1) z pouta abstraktního logos a přenáší do oblasti bezmezně intimního a vášnivého prožitku, kde postulace, dedukce, rozumová znalost a intuitivní myšlení, představa a percepce, subjekt i objekt jsou jedno. Jen v odst.5, poté co ustavil původní prožitek B-ha jako pevnou skutečnost (v odst.1), uvádí aristotelský kosmologický důkaz nehybného hybatele.“ (Osamělý člověk víry, str.32)
R.Soloveitchik tedy zpochybňuje různé logické důkazy k prokázání existence B-ha. Avšak oproti r.Jehudovi Halevimu to nedělá kvůli jejich logické a vědecké slabosti, nezabývá se vůbec logickou věrohodností. Jejich slabost spočívá ve faktu, že jsou odříznuty od životní zkušenosti: „Když je B-h vnímán v realitě, je to zkušenost; a když je pochopen skrze realitu, je to intelektuální výkon“ – když se člověk setká s nějakou situací, nepotřebuje logický důkaz o její existenci. Druhá možnost je dichotomie: vypráví se o jednom židovském mysliteli a filosofu, že se ho kdysi ptali, zda věří, že Bil´amova oslice otevřela ústa a promluvila. Odpověděl, že když čte o šabatu tento příběh jako součást paraši, věří mu. To je dichotomie, ponechávající místo jak prožitku víry, tak intelektuální snaze jako výhradnímu základu víry. Když takový člověk je v synagoze a zahalí se talitem, vědecký svět pro něj neexistuje a žádné předpoklady či poznatky nepodrývají jeho živé, na víře založené setkání s B-hem. Ale když sedí ve svém křesle akademika obklopen vědeckou literaturou, nedovolí své víře, aby mu bránila ve zkoumání a prohlubování vědeckých znalostí.
Vzbuzuje to dvě otázky: 1/ Je podobná dichotomie skutečně možná? Může se člověk v synagoze naprosto odříznout od toho, co dělal předtím? 2/ Je taková dichotomie vhodná? Vzhledem k oblasti náboženské i oblasti vědecké – což nepožaduje náboženská víra od člověka úplnost? Nepřevrátí tato dichotomie víru člověka z životního stylu a názoru na pouhý rituál, folklór?
Rav Nachman z Braclavi
Třetí cestou je cesta r.Nachmana. Říká: „Prý se v nějaké knize říká, že důkaz, citovaný ve filosofických knihách, že člověk se musí zabývat racionálním zkoumáním (z verše Dt 4:39, „Abys dnes poznal a vzal si k srdci..“), tj. že člověk musí Jeho, budiž požehnán, poznávat rozumovým zkoumáním – tento výklad je od sekty karaitů, kteří tento verš tak vysvětlují: že člověk má B-ha poznávat rozumovým bádáním. Ale to není pravda, neboť to nejdůležitější je poznávat Ho výhradně cestou dokonalé víry, protože právě tímto způsobem si člověk zaslouží poznat a hlouběji pochopit Jeho vyvýšenost, budiž požehnán.“ (Sichot ha-Ran 217)
R.Nachman říká, že intelekt představuje na jedné straně nejvyšší rovinu člověka, jeho schopnost pochopit. Na druhé straně je jeho největším nedostatkem, zejména je-li namířen k postižení hodnot přesahujících lidskou podstatu. R.Nachman vidí ve vědeckém poznání symbol toho, že člověk je limitován časem a místem. Přijetím intelektuálního postoje člověk uzavře svůj vlastní nástroj chápání.
Rav Kook
Zaujímá k vědě postoj ambivalentní, na jedné straně si uvědomuje limity vědy i to, že představuje skutečnost jen částečně; k doplnění chybějících částí musí se člověk přimknout k B-žímu poznání. Vědecký rozvoj chápe jako proces, který přivádí k odhalení a zjevení reality, jež může být dovršeno pouze sjednocením se svatostí. Neobává se protikladnosti víry a vědy.
Zdůrazňuje nebezpečí, skrývající se v intelektu: že dává člověku pocit „má síla a mé ruce daly mi toto bohatství“, ale podle něj pokud člověk uznává, že v každé věci a v každém poznání lze najít hlas B-ží, odolá nebezpečí. Názorným příkladem přístupu r.Kooka je jeho názor na darwinismus: dokazuje, že darwinismus více než cokoliv předtím posiluje ideu prozřetelnosti; evoluční teorie uvádí myšlenky, které velmi významně podpírají náboženský názor.
