1. Pesukej de-zimra (chvalozpěvy) je část modliteb od „Hodu — Děkujte Hospodinu“ až do závěru „Az jašir — Tehdy zpíval Moše (Mojžíš)“. Předchází je „Baruch šeamar — Pochválen budiž“, po nich následuje „Jištabach — Velebeno budiž Jméno“. Modlitby od Baruch šeamar až do konce Šmone esre nesmíme přerušit mluvením, ani v hebrejštině (všude, kde se přerušení zakazuje, vztahuje se to i na mluvení ve svatém jazyce — hebrejštině). Pokud jde o přerušení kvůli micvě, je rozdíl, čteme-li právě Pesukej de-zimra a doprovodná požehnání, anebo Šma s jeho požehnáními. V prvním případě platí, že i když člověk právě říká Baruch šeamar či Jištabach, smí odpovědět Amen, slyší-li pronášet požehnání. Stejně tak když slyší, že shromáždění říká Šma, člověk smí říkat s nimi verš „Šma jisrael — Slyš Izraeli“. Smí také přerušit modlitbu, aby říkal společně se shromážděním kadiš, kedušu a barchu. /1/ Měl by však udělat přerušení pokud možno tam, kde je přirozený předěl, např. mezi jednotlivými žalmy či alespoň mezi jednotlivými verši. Ale čte-li právě Pesukej de-zimra, nesmí odpovědět „Baruch hu u-baruch šemo — Budiž požehnán a požehnáno Jeho jméno“ ani v místě přirozeného předělu (Baruch hu u-baruch šemo není zmíněno v Talmudu). Stejně tak nebude říkat ani „Jitbarach ve jištabach — Pochváleno a velebeno“, jež se obvykle říká, když chazan zpívá Barchu; je to proto, že toto požehnání není předepsáno, je to pouhý zvyk. Rovněž se domnívám, že člověk, jenž se právě modlil Pesukej de-zimra, by neměl říkat požehnání Ašer jacar, když si myje ruce po vykonání potřeby, poněvadž to může říci později. (Viz také kpt. 8. Pravidla týkající se přerušení při Šma a průvodních požehnáních, jsou objasněna v kpt. 16.)
2. Při Baruch šeamar uchopíme dva přední cicit na talitu a vstaneme. U posledních slov „mehulal batišbachot — veleben chvalozpěvy“ cicit políbíme a pustíme. Pesukej de-zimra by se měly říkat mírným a příjemným hlasem, beze spěchu. Měli bychom věnovat pozornost každému slovu, jako kdybychom odpočítávali mince, a měli bychom se soustředit na význam slov. Verš „Poteach et jadecha — Otvíráš svou ruku“ čteme s obzvláštním zanícením, prosíme B-ha o jídlo pro sebe a pro celý Izrael. Jestliže tento verš přejdeme bezmyšlenkovitě, musíme jej přečíst znovu pozorně. V modlitbě „Hodu ladonaj — Děkujte Hospodinu“ uděláme krátkou odmlku mezi slovy „elilim — modly“ a „vadonaj — a Hospodin“, aby nemohlo dojít k mylné interpretaci.
3. Při Pesukej de-zimra a následných modlitbách si dáváme pozor, abychom se nedotkli hlavy či nějaké části těla, jež bývá obvykle zakryta. Je také zakázáno dotknout se nosního hlenu nebo ušního mazu, leda s použitím kapesníku. Jestliže dojde k dotyku rukou, je nutno umýt si ruce. Pokud právě říkáme Šmone esre a nemůžeme hledat vodu, smíme si otřít ruce o zeď a pod.
4. Mizmor letoda (Ž 100, „žalm díkůvzdání“) říkáme vstoje, radostným tónem, neboť je to modlitba ustavená namísto dřívější děkovné oběti. Od „Vajvarech david — I velebil David“ až k „Ata hu adonaj ha-elohim — Ty jsi Hospodin B-h“ bychom také měli stát. Rovněž Šira (Az jašir — Mošeho píseň) by se měla říkat vstoje, s radostí a zanícením. Stojí se i při požehnání Jištabach.
5. Mizmor letoda se o šabatech a svátcích vynechává, poněvadž je namísto dobrovolné děkovné oběti, a o šabatu a svátcích se nesmí dávat sliby ani dobrovolné oběti. Žalm se vynechává také o chol ha-moed Pesachu, z toho důvodu, že k děkovné oběti se předkládalo deset kynutých chlebů — tedy chamec.Žalm se neříká ani den před Pesachem, poněvadž toho dne se děkovné oběti nepřinášely z obavy, že se chleby (chamec) nestačí sníst do doby, než bude chamec zakázaný a chleby by se pak musely spálit. Žalm se vynechává i den před Jom kipur, neboť ani toho dne se nepřinášely děkovné oběti kvůli nedostatku času na konzumaci chlebů, takže by mohlo dojít k znesvěcení svatého pokrmu.
6. Přijde-li někdo do synagogy tak pozdě, že shromáždění již začalo s modlitbami a příchozí, chtěje říkat modlitby podle stanoveného řádu, nestihl by modlit se společně s minjanem Šmone esre, má v tomto případě dovoleno některé modlitby přeskočit, ježto nejdůležitější je říkat Šmone esre s minjanem. Požehnání Al netilat jadajim, Elokaj nešama a požehnání nad Tórou se musejí říci před modlitbou (viz kpt. 7), pokud je tedy člověk nestihl říci doma, musí je odříkat v synagoze, i kdyby kvůli tomu nemohl říkat Šmone esre společně s minjanem. Podobně se před Šmone esre v ranní modlitbě musejí říci Šma a průvodní požehnání, tj. musíme říci modlitby od Jocer or až k závěru Šmone esre bez přerušení. Avšak ostatní požehnání a celý sled Pesukej de-zimra (kromě Baruch šeamar a Jištabach) se mohou říci až po Šmone esre. /2/
7. Jestliže tedy po vyslovení tří zmíněných požehnání (Al netilat, požehnání nad Tórou, Elokaj nešama) a po zahalení do talitu a nasazení tefilin člověk pozná, že nestihne společnou Šmone esre, pak vynechá vše ostatní a začne až „Jocer or — Jenž stvořil světla“. Má-li více času, řekne ještě 1/ Baruch šeamar a „Tehila ledavid — Chvalozpěv Davidův“ do konce, tj. ke slovům „Šem kodšo leolam vaed — Jeho svaté jméno od nynějška až na věky“. Pokud má ještě více času, řekne i 2/ „Haleluja halelu el bekodšo — Chvalte B-ha ve svatyni Jeho“ až ke slovům „Kol hanešama tehalel jah, haleluja — Vše co má dech, chval Hospodina“. Jestliže zbývá ještě více času, řekne také 3/ „Haleluja halelu et adonaj min ha-šamajim — Chvalte Hospodina z nebes“. Kdyby měl ještě více času, řekne i 4/ zbývající chvalozpěvy, a kdyby stále něco času přebývalo, řekne i 5/ „Vajvarech david — I velebil David“ až ke slovům „Lešem tifartecha — Jméno Tvé slávy“ a 6/ „Hodu — Děkujte“ až k Vehu rachum a odtud přeskočí k Vehu rachum, jež předchází „Ašrej — Blaze těm“. Když člověk nemá dost času číst přídavné šabatové a sváteční žalmy, dá přednost žalmům, které se říkají každý den. Podle mého mínění by se o šabatu a o Jom kipur měly přednostně říkat Mizmor šir lejom ha-šabat a velký Halel, tj. „Hodu ladonaj ki tov — Děkujte B-hu, jenž je dobrotivý“. O kterémkoli jiném svátku by se měl především říkat velký Halel samotný a poté žalmy Lamenaceach le david a Tefila lemoše. Všechno to by se mělo říci před Jištabach. Po skončení bohoslužby pak člověk řekne ty žalmy a verše, které předtím vynechal. Jedině Baruch šeamar a Jištabach se nemohou říci po bohoslužbě. Když si člověk uvědomí, že ani když začne až od Jocer or, nestihne se modlit Šmone esre společně s minjanem, leda že by s modlitbami spěchal, pak bude lépe, bude-li se modlit sám celou bohoslužbu, pomalu a s náležitým zanícením. (Viz také kpt. 20, b. 11 a 12.)
8. Kdo přijde do synagogy až poté, co shromáždění začalo Pesukej de-zimra a nemá ani talit ani tfilin, avšak očekává, že je později bude mít, smí se modlit Pesukej de-zimra se shromážděním a až bude mít talit i tfilin, vezme je na sebe po Jištabach a před Jocer or, a řekne příslušná požehnání. Pokud se domnívá, že by kvůli tomu ztratil možnost modlit se Šmone esre společně s minjanem, smí vynechat modlitby od Vehu rachum v Hodu až k Vehu rachum před Ašrej; anebo vynechat část od „Vajoša adonaj — A tak pomohl Hospodin“ až k Jištabach a říci jen nejdůležitější žalmy, jak popsáno výše — tak, aby měl čas vzít na sebe talit i tfilin poté, co řekl Jištabach a předtím, než chazan začne kadiš.
POZNÁMKY k 14. kpt.:
/1/ Člověk smí přerušit Pesukej de-zimra , když shromáždění říká Modim jako odpověď chazanovi. (ŠA HR 66:5)
/2/ MB (525:6) uvádí, že je lepší modlit se bez minjanu, než přeskočit Baruch šeamar, Ašrej a Jištabach. O šabatu by se měly přečíst i přídavné modlitby před Nišmat kol chaj.
