1. Po Jištabach recituje chazan kadiš chaci — poloviční kadiš. Ale není-li přítomno deset dospělých mužů /1/, nesmí se říkat kadiš, barchu ani keduša, ani číst ze sefer tora. Jestliže není přítomno deset dospělých mužů při Jištabach a počet se doplní až později, chazan nemůže říci poloviční kadiš, ježto kadiš se smí říci pouze po modlitbě, která byla pronesena v minjanu. Přítomní /2/ by tedy měli před Jištabach počkat na doplnění počtu. Měli by počkat 1/2 hod, ale ne déle, pak říci Jištabach, poté vyčkat a sejde-li se minjan, odříkat nejdříve několik biblických veršů, než chazan začne poloviční kadiš.
2. Dospělý muž je ten, kdo dovršil 13 let věku a jde mu na čtrnáctý (za předpokladu, že již projevuje známky fyzické dospělosti). Např. chlapec narozený o roš chodeš měsíce nisanu bude považován za dospělého od začátku večera roš chodeš nisanu po svých třináctých narozeninách. Kdo se narodil v měsíci adaru běžného (nepřestupného) roku a třináctý rok života dovrší v přestupném roce (kdy jsou dva adary), stane se dospělým až po datu svého narození ve druhém adaru; ale pokud se narodil v přestupném roce v prvním adaru, stane se dospělým také v prvním adaru. Kdo se narodil v přestupném roce a rok, kdy má dosáhnout dospělosti je nepřestupný, bude slavit narozeniny v adaru, ať se narodil v prvním nebo v druhém. Může se tedy stát, že jinoch, který se narodil dříve než jeho vrstevník, se stane dospělým až po něm. Např. dva chlapci se narodí v přestupném roce — jeden 20. dne prvního adaru, druhý 10. dne druhého adaru. Jestliže rok jejich bar micvy je rok nepřestupný, druhý chlapec se stane dospělým dřív než první.
3. Je třeba dbát na to, abychom při zjišťování, zda je dostatečný počet mužů pro minjan, nesčítali přítomné podle hlav. Je zakázáno počítat takto Židy, i když je to kvůli micvě. Je psáno (1 S 15:4): „Saul shromáždil lid a počítal je s ovcemi“. Je zvykem počítat pomocí verše (Ž 28:9): „Hošia et amecha — Zachraň svůj lid“, jenž (v hebrejštině) má deset slov.
4. Všech deset dospělých mužů musí být v téže místnosti. Jsou-li někteří v jedné místnosti a někteří v druhé /3/, netvoří minjan, ani když jsou mezi oběma místnostmi otevřené dveře. Ani když je většina minjanu v synagoze a menšina před synagogou, netvoří dohromady minjan; ani když menšina stojí na vnější straně zápraží (tj. kdyby se dveře zavřely, zůstanou venku) — přestože v dané chvíli jsou dveře otevřené, místo se chápe jako místo vně. Vše výše uvedené platí pouze, jde-li o doplnění minjanu. Avšak pokud deset mužů v jedné místnosti říká kadiš, barchu nebo kedušu, pak kdokoli slyší jejich hlasy, může jim odpovídat, i kdyby byl vzdálen přes několik domů (pokud ovšem nejsou v místě naslouchajícího výkaly či nějaké modly), neboť „ani železná stěna nemůže oddělit Izraele od jejich Otce v nebesích“. (Sota 38b)
5. Musíme pozorně naslouchat slovům kadiše a všechny odpovědi pronášet se zanícením, zejména při „Amen jehe šme raba — Amen, kéž Jeho vznešené jméno“. Kdykoli člověk odpoví Amen jehe šme raba vší svou silou a zaujetím, může tím zrušit i sedmdesát let starý přísný soud. Je dobré odpovídat hlasitě, protože tak se zlomí síla Satanových lstí. Ovšem nemá se příliš křičet, aby se okolí nevysmívalo, protože tím by se člověk stal příčinou jejich hříchu. Amen jehe šme raba by se mělo rychle připojit ke slovu „Jitbarach — Požehnán“, pak vyslechnout chazanovo opakování a odpovědět Amen. /4/
6. Podle některých autorit není třeba při pronášení kadiše stát; avšak říká-li se kadiš po modlitbě, při níž se stojí, např. po Halelu, musí se zůstat stát až po Amen jehe šme raba. Podle jiných se při kadiši musí vždy stát. Odvozuje se to podle principu „kal va-chomer — od menšího k většímu“, z případu moábského krále Eglona. Je psáno (Sd 3:20): „Ehud k němu přistoupil a řekl: Mám pro tebe poselství od B-ha. A Eglon povstal z křesla.“ Jestliže tedy moábský král Eglon, modloslužebník, vstal kvůli poselství B-ha, tím spíše to musíme udělat my, Jeho lid. Proto je vhodné řídit se přísnějším názorem. /5/
7. Pokud není přítomno devět mužů naslouchajících chazanovi, neměl by se kadiš říkat, poněvadž žádné společné posvěcení by se nemělo pronášet před méně než deseti muži, tj. jeden recituje, devět naslouchá a odpovídá. Avšak pokud jeden z deseti se modlí Šmone esre, pak přestože nesmí odpovídat, smí být započten do počtu deseti. Totéž platí, když se Šmone esre modlí dva, tři či čtyři muži, neboť dokud většina minjanu může odpovídat, menšina není překážkou (Viz též kpt. 20, b. 2/6). Ovšem jestliže jeden z nich usne, musí být probuzen, protože spícího nelze započítat do minjanu. /7/
8. Když chazan ukončí poloviční kadiš (po Jištabach), pronese hlasitě Barchu et adonaj hamevorach a shromáždění odpovídá „Baruch adonaj hamevorach leolam vaed — Požehnán budiž B-h na věky věků“ a chazan poslední verš zopakuje, aby se nevyděloval ze shromáždění, které předtím vyzval k chvále B-ha. Někteří lidé mají ve zvyku odpovědět na to Amen, chazan by však v žádném případě neměl odpovídat Amen, když shromáždění uzavře tímtéž veršem. Pokud chazan protáhne zpívání barchu, shromáždění by mělo říkat Jitbarach, ale jen dokud chazan zpívá, jakmile však začne mluvit, všichni musí zmlknout a naslouchat tomu, co říká. I když někdo neslyšel chazana říci barchu a slyší pouze odpověď shromáždění Baruch adonaj..., smí odpovědět s nimi.
9. Je dobré říkat kedušu v modlitbě Jocer or společně se shromážděním, ale není-li to možné, člověk ji řekne sám. /8/
10. Pokud je v synagoze přesně deset mužů, žádný z nich nesmí odejít. O těch, kdo by odešli, říká Iz (1:28): „Kdo opustili Hospodina, ať jsou stráveni“. Jestliže ale počet deseti zůstane zachován, ostatní mohou odejít, pokud vyslechli barchu, kedušu a všechny kadiše, včetně kadiše po modlitbě „Alejnu — Je naší povinností velebit“. I když někteří z počtu deseti odejdou a už nebude minjan, je možno dokončit modlitbu, která započala v minjanu (je to možné, pokud je přítomno alespoň šest mužů). Např. když chazan začne Šmone esre a několik mužů odejde, chazan dokončí celou Šmone esre, shromáždění smí říci kedušu a chazan řekne „Elokejnu velokej avotenu barchenu vaberacha —Náš B-h a B-h našich otců kéž nám požehná trojnásobně“. Avšak kohanim nevztáhnou ruce k požehnání a chazan neřekne kadiš po Šmone esre, protože to už nejsou součásti Šmone esre, nýbrž další části bohoslužby. /9/ Když čtení z Tóry začalo v počtu deseti a během čtení někdo odešel, čtení se dokončí. Nebudou však vyvolány žádné další osoby k počtu, který je na ten den stanovený a rovněž nebude nikdo vyvolán pro maftir. Poslední z vyvolaných přečte haftaru bez požehnání.
11. Chazanem by měl být úctyhodný člověk. Je psáno (Jr 12:8): „Vydává proti mně hlas, pročež ho nenávidím“. Taanit (16b) uvádí: „To je narážka na nehodného chazana, vystupujícího před svatostánek“. Kdo je považován za úctyhodného? Ten, kdo se vyhýbá hříchu, má dobrou pověst, tj. bez poskvrny od mládí (od puberty), kdo je skromný a umírněný, přijatelný pro komunitu, jež si ho přeje za chazana. Měl by mít i příjemný melodický hlas, který shromáždění vyhovuje. Musí být obeznalý v Tóře, Prorocích (Neviim) a svatých Spisech (Ketuvim), takže verše citované v modlitbách mu nebudou neznámé. Nenajde-li se člověk těchto vlastností, komunita si zvolí mezi sebou toho nejlepšího, pokud jde o moudrost a dobré skutky.
12. Bohoslužbu by neměl vést nikdo, bez souhlasu shromáždění. Nelze odpovídat Amen na požehnání člověku, který získal své postavení násilím a vypínavostí, neboť je psáno (Ž 10:3): „Když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina“.
13. Stálým chazanem by měl být jen muž, jemuž již rostou vousy (s obrostlou bradou). Avšak příležitostně může vést bohoslužbu kdokoli starší třinácti let. /10/ (Viz též ŠA, OCH kpt. 53, další pravidla týkající se chazana.)
POZNÁMKY k 15. kpt.:
/1/ ŠA (OCH 55:4) zmiňuje zvyk započítat do počtu deseti dítě. Rama dodává, že některé autority dovolují započítat dítě, pouze když drží v rukou chumaš. Většina autorit se však vyslovuje vůbec proti zvyku započítat dítě.
/2/ MB (53:9) doporučuje shromáždění, aby odříkalo Jištabach a jen chazan sám čekal na doplnění minjanu, aby mohl pokračovat ve svých modlitbách.
/3/ Avšak pokud je (jediná místnost) rozdělená závěsem, do minjanu se započítávají muži v obou částech místnosti. Podobně lze pohlížet i na muže, kteří jsou ve dvou různých místnostech, pokud na sebe navzájem vidí. (MB 55:48,49,57, ŠA HR 55:16)
/4/ Rama (OCH 56:2) uvádí, že běžné je v tomto případě Amen neříci.
/5/ MB (56:8) uvádí, že Ari z“l při všech kadišim stál.
/6/ Praví se tam, že pro Šmone esre platí přísnější pravidla.
/7/ Toto rozhodnutí cituje také ŠA HR (55:8), ale MB (55:32) připouští v obtížné situaci mírnější stanovisko.
/8/ Když je člověk říká sám, ŠA (59:3) doporučuje zpívat verše podle intonačních značek.
/9/ ŠA HR (55:4) a MB (55:18,19) dovolují říkat celý kadiš. Skutečnost, že tento kadiš obsahuje prosbu Titkabel celotehon (Přijmi modlitby), dokazuje jeho souvztažnost se Šmone esre.
/10/ Na Roš ha-šana, Jom kipur a v postní dny smí působit jako chazan jen muž s vousem.
