1. V Ž 24:1 se praví „Hospodinova je země se vším, co je na ní“, to znamená, že všechno je, jako by to bylo posvěcené. A stejně jako je zakázáno mít prospěch z posvěcených věcí dřív, než je vykoupíme a ten, kdo je užívá bez vykoupení, proviňuje se proti B-hu, tak je i zakázáno mít na tomto světě požitek z jakéhokoli potěšení bez toho, že nejdřív poděkujeme Všemohoucímu vyslovením požehnání. Kdo se oddává požitkům bez požehnání, je jako ten, kdo hřeší proti svatosti B-ha, pochváleno budiž Jeho jméno. Požehnání, které se říká před snězením, je označováno jako bracha rišona. Neexistuje žádné minimální množství, od nějž začíná povinnost říci bracha rišona — musí se říci i před sebemenším soustem či douškem.
2. Když už někdo z nepozornosti řekl před jakýmkoli jídlem požehnání Še-ha-kol (i nad chlebem nebo vínem), splnil povinnost (viz kpt. 56). Avšak udělat to úmyslně je zakázáno. Je tedy naší povinností naučit se různá požehnání, abychom řekli vždy to, jež přísluší k danému druhu pokrmu. Jsme-li na pochybách, do které kategorie určitý pokrm patří, protože o tom mezi autoritami nepanuje jednotný názor, smíme říci Še-ha-kol. Ale pokud je to možné, raději pokrm zprostíme povinnosti požehnání tím, že jej budeme jíst jen při jídle, kdy se jí chléb.
3. Věc, nad níž se požehnání pronáší, bychom měli držet v pravé ruce. To platí, ať máme v úmyslu jíst, pít, čichat k ní nebo vykonat s ní micvu. Stanovíme, jaké požehnání věci přísluší, abychom si už při vyslovení B-žího jména, jež je hlavní částí požehnání, byli jisti, jak požehnání zakončit. Nedržíme-li při požehnání věc v ruce, ale po celou dobu je před námi, splnili jsme povinnost. Jestliže ale při požehnání daná věc není před námi a je přinesena později, pak i když jsme na ni při požehnání mysleli, povinnost jsme nesplnili a požehnání musíme zopakovat. /1/
4. Požehnání musí člověk zopakovat také v případě, kdy držel ovoce v ruce a poté, co nad ním řekl požehnání, vypadlo mu z ruky a nelze je najít či se stalo odporným k jídlu; anebo když člověk držel v ruce sklenici s nápojem a pak jej rozlil. Jestliže ve chvíli, kdy pronášel požehnání, před ním leželo více jídla a člověk zamýšlel původně sníst víc, než držel v ruce, nemusí požehnání opakovat. Pokud neměl v úmyslu jíst či pít více, požehnání se vztahuje jen k tomu, co držel v ruce a musí potom říci požehnání znovu. Když člověk sice hodlal jíst či pít více, ale ve chvíli, kdy požehnání říkal, před ním jídlo nebylo /2/, rovněž zopakuje požehnání, a to platí i v případě, že při prvním jezení bylo osvobozeno z povinnosti.
5. Přestávka mezi požehnáním a snězením jídla by neměla být delší, než trvá vyřčení slov Šalom alejcha rabi u-mori (Pokoj tobě, můj pane a učiteli). I když už žvýkáme první sousto, nesmíme udělat přestávku, dokud je nespolkneme, poněvadž samotné žvýkání požehnání nevyžaduje. Kdo mezi požehnáním a snězením hovoří o věcech, jež s jídlem nesouvisí, musí požehnání zopakovat. Ale pokud setrvá chvíli před jídlem v mlčení, nemusí požehnání opakovat. Prodleva, kterou uděláme kvůli jídlu, se nepovažuje za přerušení. Pokud tedy chceme pojíst něco z velkého kusu ovoce, který nutno rozkrojit, měli bychom požehnání říci nad celým kusem (poněvadž lépe je vyslovit požehnání nad celkem) /3/ a přestávka způsobená krájením se nebude považovat za přerušení. Chceme-li však sníst jeden plod z ovoce, které může být červivé a tedy nevhodné k jídlu, musíme jej rozevřít a prohlédnout před požehnáním.
6. Když chce člověk před napitím trochu vody odlít z obavy, že povrch vody je znečištěný, musí odlít vodu před požehnáním, ne až po něm, aby to nepůsobilo jako znevážení micvy.
7. Ochutnáme-li pokrm, abychom se přesvědčili, zda nepotřebuje např. osolit či dochutit a pak sousto opět vyplivneme, nemusíme říci požehnání. Polkneme-li sousto, vznikne pochybnost, zda se požehnání má či nemá říci, poněvadž při polknutí sousta jsme je nechápali jako jídlo, tedy požehnání nebylo nutné. Nejlépe je brát ochutnávání jako jídlo, říci nad soustem požehnání a spolknout.
8. Když musíme něco jíst či pít z léčebných důvodů, pak pokud je to chutné — byť je to zakázané jídlo — měli bychom vyřknout příslušná požehnání před a po snězení. Pokud je to nechutné a k požití nepříjemné, požehnání neřekneme. Vypijeme-li syrové vejce pro zlepšení hlasu, požehnání řekneme, poněvadž i když je nám chuť vejce nepříjemná, máme prospěch z jeho výživné hodnoty.
9. Jestliže někomu uvázne sousto v krku a musí něco sníst či vypít k pročištění hrdla, je nutno říci požehnání před i po. Ale napije-li se z tohoto důvodu vody, nemusí říci požehnání, protože ji nepil k uhašení žízně.
10. Pokud jsme si neúmyslně vložili sousto do úst, aniž jsme pronesli patřičné požehnání a lze sousto vyplivnout z úst, aniž se tím stane odporné k jídlu, vyplivneme je do dlaně a řekneme požehnání. Neměli bychom požehnání říkat se soustem v ústech, protože je psáno (Ž 71:8): „Z mých úst plně zní Tvá chvála“. Sousto, jež by se vyplivnutím stalo k jídlu odporné, posuneme v ústech ke straně a řekneme požehnání, protože je zakázáno mrhat jídlem. Jde-li o nápoj, měli bychom doušek vyplivnout, i když tím plýtváme jídlem. Ale jestliže nemáme víc nápoje a naléhavě potřebujeme i to málo v ústech, doušek polkneme a řekneme bracha rišona až po spolknutí (uvědomili jsme si chybu, když jsme doušek měli ještě v ústech, je to tedy, jako bychom požehnání řekli), vynecháme však bracha acharona. Je-li nápojem víno a spolkli jsme jeden reviit, bracha acharona /4/ se musí říci.
11. Když dva druhy jídla vyžadují stejné požehnání — např.ořech a jablko — vyslovíme požehnání nad jedním z nich a budeme přitom mít na mysli i druhé. Nesmíme pronést požehnání nad jedním s úmyslem vyloučit druhé, abychom pak nad ním řekli požehnání zvlášť — je zakázáno přidávat požehnání, když to není nutné (bracha še-ejna cricha). Požehnání se řekne nad významnějším druhem (jak bude vysvětleno v kpt. 55), tím bude méně významný povinnosti zproštěn, i kdybychom to neměli na mysli. Ale řekneme-li požehnání nad méně důležitým druhem, pak důležitější nebude do požehnání zahrnut, jedině budeme-li to výslovně mít na mysli. Pokud tedy člověk řekl požehnání bez přesného záměru, musí pak říci i požehnání nad významnějším druhem.
12. Patří-li pokrmy k různým druhům (např. ovoce ze stromu a plod země či něco, nad čím se říká Še-ha-kol), pak musíme říci příslušné požehnání ke každému druhu, i když jsme z nepozornosti řekli nad vším Še-ha-kol či požehnání nad plody země Bore p´ri ha-adama. Požehnání Bore p´ri ha-ec má přednost před Še-ha-kol. Máme-li víno a hrozny a chceme nejdřív pít víno, řekneme požehnání Bore p´ri ha-gafen, a třebaže jsme tím zprostili požehnání i hrozny, záměrně to udělat nesmíme. Raději tedy řekneme nad nimi patřičné požehnání Bore p´ri ha-ec.
13. Když během jídla či pití čehokoli — s výjimkou chleba /5/ — změníme místo, považuje se to za přerušení. I když se naše myšlenky neodpoutaly od jídla, přerušením je už samotná změna místa. Jestliže tedy jíme v jedné místnosti, pak přejdeme do jiné a dojídáme tam, musíme zopakovat požehnání nad jídlem, přestože jíme či pijeme tentýž druh jídla či dokonce držíme totéž jídlo v ruce a jen jsme je přenesli do druhé místnosti. Nebudeme však říkat bracha acharona nad tím, co jsme snědli v první místnosti, jedno požehnání postačí pro obojí.
14. Když člověk vyjde ven z místnosti, kde jí a pak se vrátí na původní místo, aby dojedl, musí znovu říci bracha rišona. /6/ Platí to, pokud člověk jedl sám, anebo jí ve společnosti a všichni změnili místo. Avšak dokud aspoň jediný ze spolustolovníků zůstane na původním místě, ti, kteří odešli, nemusí po návratu opakovat požehnání, protože zamýšleli se vrátit a pokračovat v jídle s osobou, která tam zůstala; původní stolování tedy nebylo přerušeno.
15. Změna místa v téže místnosti — i na opačný konec velkého sálu — se za změnu místa nepovažuje.
16. Když někdo jí ovoce v ohrazeném sadu a řekne požehnání nad ovocem jednoho druhu s úmyslem jíst také ovoce jiných stromů, i když je nemá v dohledu, pak pokud se jeho myšlenky neodpoutaly, nemusí požehnání opakovat. Ale pokud sad není ohrazený, a zejména pokud člověk přejde z jednoho sadu do druhého, musí říci požehnání znovu /7/, přestože neodpoutal svou pozornost.
POZNÁMKY k 50. kpt.:
/1/ PM, CHA a další autority nevyžadují nové požehnání, pokud člověk bezpečně ví, že mu jídlo přinesou.
/2/ MB (206:26) tvrdí, že požehnání se neříká znovu, pokud se před námi nachází stejný typ jídla a pokud jsme neměli v úmyslu omezit jídlo jen na to, co držíme v ruce. Obdobně, pokud měl člověk pevný úmysl jíst více, pak i když se jídlo nenacházelo před ním ve chvíli, kdy říkal (původní) požehnání, nemusí říkat nové požehnání.
/3/ MHŠ (3) uvádí, že ovoce, které je nutno oloupat — např. pomeranč — by se mělo oloupat před požehnáním. I po odstranění slupek bude ovoce považováno za celek.
/4/ MB (172:3, 5) píše, že v této situaci není nutná bracha rišona, řekne se pouze bracha acharona.
/5/ ŠA HR (178:3), CHA a MB (178:45) uvádějí, že další výjimkou jsou jídla připravená z některého ze sedmi druhů Erec jisrael. Z komentáře v kpt. 51 (b. 13) vyplývá, že i KŠA v podstatě přijímá tuto tezi.
/6/ MB (178), Biur halacha zdůrazňuje, že by člověk neměl přecházet během jídla z místnosti do místnosti. Avšak pokud už to udělal a jsou-li obě místnosti pod jednou střechou, obvykle se požehnání neopakuje.
/7/ ŠA HR (178:9) uvádí, že to platí pouze. když člověk nemá na dohled místo, kde říkal požehnání.
