1. Pokud člověk jí dva pokrmy, anebo jí a pije, jen jedno z toho je obvykle pro něj důležité (ikar — základní, hlavní), kdežto druhé spíše podružné (tofel — druhotné, přídavné) a jen přílohou k prvnímu, tj. člověk to jí jen proto, že by jinak nemohl jíst první. Např. cítí se slabý a k občerstvení sní několik slanečků nebo ředkviček, ale poněvadž jsou štiplavé, sní i malý kousek chleba, aby otupil jejich ostrou chuť /1/ (slanečci a ředkve jsou v tomto případě ikar — hlavní, chleba je tofel — přídavný); anebo člověk pije alkohol (ikar) a zají to krajíčkem chleba či kouskem ovoce (tofel). /2/ Požehnání se pak řekne jen nad hlavním, přídavné nevyžaduje požehnání před snězením ani po něm, a pokud se chléb jedl jako tofel, není nutno si mýt ruce, ani říkat požehnání Al netilat jadajim. /3/
2. To však platí pouze tehdy, když člověk jí A/ jako první ikar — hlavní, až potom tofel — přídavné, B/ už při požehnání nad ikarem měl v úmyslu jíst tofel (anebo má běžně ve zvyku takto jíst — pak je to chápáno, jakoby vědomě zahrnul tofel do požehnání nad ikarem), C/ jí tofel na stejném místě jako hlavní pokrm. Pokud odejde před snězením tofelu do jiné místnosti, musí nad ním říci samostatné požehnání.
3. Kdyby jedl jako první tofel a až potom ikar (hlavní), musí nad tofelem říci požehnání. Např. někdo se chce napít alkoholu, ale nechce pít s prázdným žaludkem, proto nejdřív něco sní; a ježto jedl pouze proto, aby se mohl napít, považuje se jídlo za tofel — přídavné. Ale jedl je dřív, než se napil, vyžaduje se tedy požehnání nad ním. Je-li pokrm pouze přídavný, mělo by se nad ním podle některých autorit říkat druhově nižší požehnání, Še-ha-kol (i když nepřísluší k danému druhu). Jiné autority to odmítají. Abychom vyloučili pochybnosti, řekneme tedy nejdříve požehnání nad alkoholem (s úmyslem zahrnout i tofel) a trochu upijeme.
4. Chce-li někdo obojí — tj. jak pít alkohol, tak jíst např. medové pečivo, kandované ovoce atd. — musí říci samostatné požehnání nad každou poživatinou, nejdříve nad moučníkem či ovocem, neboť se považují za hlavní, potom požehnání nad alkoholem. Stejně je tomu, když chceme jíst moučník i pít kávu — nutno říci obě požehnání, nejdříve nad moučníkem, pak nad kávou.
5. Pokud jíme dohromady dva druhy jídla, jež byly vařeny spolu a jeden od druhého lze odlišit, musíme říci nad každým druhem příslušné požehnání, jsou-li však rozvařené do směsi, řekneme požehnání nad převládajícím druhem a tím vyjmeme z povinnosti i zbývající druh. /4/ Pokud však jedním druhem je některý z pěti druhů obilovin, pak i když ho bude méně, bude považován za hlavní — ikar (jak vysvětleno v kpt. 48).
6. Když na pokrm nalijeme mléko či polévku s úmyslem jíst je dohromady, pak je-li pro nás hlavní pokrm, řekneme požehnání jen nad ním a mléko či polévka budou považovány za tofel — přídavné; ale pokud je pro nás hlavní mléko či polévka, řekneme požehnání nad nimi, protože pak bude přídavným jídlem (tofel) pokrm. Jestliže chceme jíst obojí stejně a každému z nich přísluší jiné požehnání, řekneme nejdříve požehnání nad pokrmem, trochu sníme a pak řekneme požehnání Še-ha-kol nad mlékem či polévkou. V tom případě neplatí pravidlo, že za důležitější se považuje to, čeho je více. I když pokrm je z některého z pěti druhů obilovin, nepovažuje se za ikar (nevyžaduje se pro něj požehnání). Pravidla, týkající se jídel vařených v mléce a vodě, jsou vysvětlena v kpt. 48 a 53.
7. Mleté koření s cukrem vyžaduje pouze požehnání nad kořením, které se tu považuje za ikar (hlavní); nad muškátovým oříškem se řekne požehnání Bore p´ri ha-ec, nad skořicí a zázvorem Bore p´ri ha-adama.
8. Kdo pije olivový olej v přírodním stavu, nemusí říci žádné požehnání, protože olej není chutný. Pokud je olej smíšen s dalšími přísadami, řekne se požehnání pouze nad nimi (považují se za ikar, olivový olej je tofel). Když má člověk bolení a pije olej jako léčebný prostředek, pak i když v něm budou další přísady, řekne jen požehnání nad olejem Bore p´ri ha-ec, jež zahrne i všechny příměsi, přestože oleje bude méně než příměsí. Pokud ale má člověk i žízeň a pije nápoj hlavně kvůli uhašení žízně, avšak kvůli bolení do něj přidal také olivového oleje, pak řekne příslušné požehnání pro nápoj. To platí rovněž, přidá-li do nápoje muškátový oříšek, skořici nebo zázvor — požehnání bude vždy záviset na jeho úmyslu.
9. U všech druhů kandovaného ovoce se med či cukr považuje za tofel — přídavný, ovoce za ikar — hlavní. Podle toho tedy řekneme příslušné požehnání (viz též kpt. 52).
POZNÁMKY k 54. kpt.:
/1/ Z tvrzení ŠA HR (212:1) a MB (212:3) plyne, že KŠA vykládá pravidlo v tomtéž duchu. Má-li osoba chuť jíst chléb, i když jej bude jíst s dalšími pokrmy, nebude chléb považován za tofel.
/2/ ŠA HR (212:6) a (MB 212:5) varují před chápáním chleba jako tofel (přídavného) ke zmírnění pálivosti alkoholu, protože je obtížné určit, zda člověk jedl chléb kvůli nápoji, nebo aby utišil hlad.
/3/ MB 158:10 vyžaduje, aby si člověk umyl ruce, sní-li k´zajit nebo k´bejca chleba i jako tofel. Ale nemusí říci požehnání Al netilat jadajim.
/4/ PM (208:7) a MB (212:1) uvádějí, že pokud se dva druhy vaří spolu, i když jsou vcelku, vyžadují jen jedno požehnání (stejné rozhodnutí je v ŠA HR 212:1).
