1. Jako je zakázáno poškodit bližního v obchodě a při jednání, je také zakázáno poškodit ho slovem, jak učí Lv (25:17): „Nikdo nepoškodíte svého bližního, ale budeš se bát svého B-ha“. To se týká újmy způsobené mluvením. Poškodit někoho slovem je mnohem závažnější než poškodit jej finančně, neboť finanční křivda se dá napravit, ale slovní újma nikoli. Navíc finanční ztráta se dotkne jen majetku, kdežto slovní újma přímo osoby. Ten, kdo volá k B-hu, protože utrpěl újmu slovy, bude neprodleně vyslyšen. Zejména je nutno dbát, aby muž nepoškodil slovem svou ženu a nezpůsobil jí tak bolest. Ženy jsou od přírody citově založeny a mají sklon plakat i pro maličkosti. B-h si obzvlášť všímá slzí, jak učí Berachot (32b): „Brány slz se nikdy nezamykají“.
2. Co znamená poškodit někoho slovem? Člověk se nemá bližního vyptávat na cenu zboží, nemá-li v úmyslu je koupit. Jestliže někdo hledá, kde koupit obilí, nebudeme mu radit „běž tam a tam“, když víme, že tam žádné obilí na prodej nebude. Jestliže náš soused je ba´al t´šuva, nebudeme mu říkat „vzpomeň si na své dřívější skutky“. Když někoho postihne utrpení (nedej B-h!), neměli bychom k němu mluvit tak, jak mluvili přátelé k Jobovi (J 4:6-7): „Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? ... Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul?“ Když je někdo dotázán na složitý halachický problém, neměl by se ptát osoby neznalé „jaký je tvůj názor, co ty si o tom myslíš?“ A totéž platí pro všechny další způsoby řeči, jimiž bychom zranili city druhého člověka.
3. Má-li někdo nelichotivou přezdívku, je zakázáno nazývat ho tak s úmyslem urazit ho — i kdyby byl na přezdívku již zvyklý a nezdá se, že by mu vadila. I to je poškození slovem.
4. Je zakázáno vzbuzovat falešný dojem, i když tím člověk druhému nezpůsobí žádnou finanční újmu. Je zakázáno podvádět druhé, i nežidy. Je tedy zakázáno prodat nežidovi maso zvířete, které uhynulo, domnívá-li se nežid, že byla provedena šchita. Jestliže někdo prodá druhému vadné zboží, musí mu o vadě říci. To platí, i když je zboží vzhledem k vadě přiměřeně levné (viz také kpt. 182, b. 4). Zákaz se nevztahuje na dar, který člověk věnuje (tj. vypadá-li dar cennější, než skutečně je).
5. Člověk by neměl zvát druhého k obědu, když ví, že druhý nepřijme pozvání. Neměl by také druhému nabízet dar, když ví, že dar bude odmítnut. Nesmí mluvit tak, že to neodpovídá jeho skutečnému cítění — např. druhému lichotit, když k němu popravdě žádnou úctu necítí. Měli bychom vždy říkat to, co cítíme v nitru, být pravdomluvní, čestní a čistého srdce.
