Duchovní bytosti, které se nacházejí ve světě: duše (je vlastní všem živým tvorům-zvířatům i člověku), intelekt (je vlastní pouze člověku), B-ží vliv (je vlastní pouze vyvolenému, tj. Izraeli).
Z nich poslední patří k nadpřirozené existenci. Intelekt tedy může člověka vynést na nejvyšší úroveň přirozeného života, učí ho nejlepšímu způsobu přirozeného života, jak zdokonalovat sebe, společnost i mravy. Oproti tomu B-ží vliv může toho, kdo si zaslouží jej získat, přivést do bytí, jež přesahuje přirozený život.
B-ží vliv je vlastnost B-ha, která se projevuje ve světě v různých rovinách, a může spočinout na jedinci, který je hoden ji získat, nemusí však přijít ke každému: „B-ží vliv si vybírá ty, kdo – jako zbožní a proroci – jsou hodni spojení s ním, jako si rozum vybírá ty, u nichž se rozvinuly přirozené schopnosti a duše i morálka dosáhly dokonalého souladu, jako je tomu u filosofů. Stejně tak se i duše usídlí v tom, jehož přirozené síly dosáhly úrovně nezbytné k vystoupání na vyšší stupeň – jen tehdy vstoupí duše do těla a oživí je; i příroda vyžaduje potřebný poměr elementů, aby se utvořila např.rostlina.“ (II-14)
Autor tu sleduje cestu filosofa: ten, kdo má jedinečnou podstatu a potenciál, musí na sobě pracovat, aby tuto podstatu realizoval, tj. přivedl se k dokonalosti, jen v takovém stavu si zaslouží, aby získal B-ží vliv: „Přirovnejme B-ží vliv k rozumné duši, přebývající v pozemském těle. Jsou-li elementy v něm v rovnováze a schopnosti fyzické i vyšší vzájemně ve vztahu, vhodném k vyššímu stupni než stupeň živočišný – tehdy se v těle usadí rozum. B-ží vliv dává uspokojení každému, kdo se snaží o dobro. Dosáhne-li něco potřebné vnitřní souvztažnosti a je připraveno přijmout Jeho vedení, On neopomene vylít na to Své světlo, moudrost a poznání.“ (II-26)
Jaký je účinek B-žího vlivu na toho, kdo jej získá, líčí autor v I-109: „V Tóře se neslibuje ´budete-li plnit příkazy, uvedu vás po smrti v nebeské zahrady a nivy´, ale říká se tam ´budete Mně národem a Já vám budu B-hem´. Povedu vás, někteří z vás stanou přede Mnou…andělé budou chodit mezi vámi na zemi, aby vás chránili a střežili. Budete dlouho žít v zemi, která vám pomůže dosáhnout vysoké úrovně, a ta země je svatá. Její plodnost i neplodnost, štěstí či jeho nedostatek budou záviset na B-žím vlivu, podle vašich skutků. Vše ve světě půjde podle přírodních zákonů, jenom u vás ne.“ Tedy: 1/ proroctví a zjevení provázená znameními a zázraky, 2/ prozřetelnost a vedení, jež nepodléhá přírodním zákonům, 3/ pozvednutí se nad tělesnost.
*Proroctví
Je vrcholem snažení Žida, jím se liší Izrael od jiných národů: „Synové Jakova byli … jakoby zvláštním druhem lidského rodu, majícím andělskou podstatu. Všichni usilovali o prorockou rovinu a většina jí dosáhla.“ (I-103)
Ne každému se proroctví dostane, je tu jakýsi druh „náhrady“ pro toho, kdo nedosáhl B-žího vlivu – představivost, která hraje roli v cestě zbožného za proroctvím : „Nasměruje své orgány myšlení, kam třeba, odvrátí je od světských záležitostí a soustředí obrazotvornost na nejskvělejší obrazy, uchovávané pamětí – jako zjevení na hoře Sinaj, příběh Avrahama a Jicchaka na hoře Morija, Mošeho svatyně, chrámová služba a B-ží přítomnost v Chrámu – aby od toho přešel ke kýženým B-žím věcem.“. (III-5)
I ten, kdo si nezaslouží zbožnost či proroctví, dostane příležitost: „Věz, že v každém, kdo se stýká s B-žím prorokem a slyší B-ží slova, probouzí se nově jeho duch a silou čisté duše…stoupá k proroctví a přimkne se k němu“. (I-103)
Člověk obecně, a zejména zbožný, má během svého života duchovní prožitky, jež lze vysvětlit inspirovaností, v extrémním případě mystickým prožitkem. Odkud ty prožitky přicházejí, z čeho vyrůstají – je to niterný prožitek=vnitřní vznět, který dovede člověka do stavu extáze, provázené vizemi-produktem jeho obrazotvornosti? Nebo je to objektivní zjevení vnější reality? Přitom necháváme stranou formy nižší než proroctví –svatý duch, vidění, magid, ba i sen, o němž chazal řekli, že je osminou osminy proroctví.
První možnou námitkou vůči proroctví je lež – vždy byli šarlatáni a vždy lze obvinit proroka ze šarlatánství. Ale podezření se tu neopírá o nedostatek víry člověka, ale o filosofickou pochybnost, zda je možné, aby se B-h zjevil tvoru z masa a krve. Podle autora je nutno pečlivě zkoumat každého, kdo se prohlašuje za proroka – o tom se mluví ve IV-3: „To vše je nepochopitelné pomocí logiky, odmítali to řečtí filosofové..avšak proroci to uznávají, neboť nemohou popřít něco, co spatřili duchovním zřením, jímž jsou obdařeni, na rozdíl od ostatních. Náleželi k různým epochám a prostě nemohli dojít k týmž závěrům společnou domluvou. I proto je přijímali učenci, kteří tehdy žili a viděli je ve chvíli proroctví Kdyby řečtí filosofové viděli proroky a znali jejich proroctví a zázraky, uznali by je a snažili by se pochopit racionálně, jak člověk této roviny dosáhne.“
Znamení a zázraky, provázející proroctví, nejsou jen kulisou, ale dodávají proroctví věrohodnost. Filosofické výhrady vůči proroctví jsou závažné, ale nepopiratelnost zázraků a znamení, provázejících biblická proroctví, tyto námitky vyvracejí.
Druhou možnou námitkou vůči proroctví je snaha „vtěsnat“ je do filosofických modelů. I toho se autor dotýká v I-87: „Národ uvěřil, že vše, co Moše řekl, opravdu pochází od B-ha, že výrokům B-žím nepředcházejí vlastní myšlenky Mošeho a že není pravda to, co tvrdí filosofové. Podle jejich názoru se myšlenky člověka zušlechtí a obrátí k Aktivnímu intelektu (nazývanému také svatým duchem nebo andělem Gabrielem) a člověk je pak inspirován. Může se mu někdo zjevit ve snu, nebo mezi bděním a snem a mluvit k němu a jemu se zdá, že k němu promlouvá B-h. Ale tato mylná tvrzení ztratila účin, když národ spatřil, jak za B-žím slovem následují písmena, jimiž B-h vryl Desatero do dvou kamenných desek“.
Hlavní rozdíl mezi filosofickým pojetím B-ha a B-hem Avrahamovým formuluje v Kuzari (IV-16): „K Hašem míří duše vlivem niterného cítění a prorockých vidění, k Elokim se přiklání logickou úvahou. Kdo Ho pochopí cítěním, je schopen odevzdat duši této lásce a umřít pro ni. Logická úvaha dovádí k myšlence, že Ho máme uctívat tak, aby nám to neškodilo a nepřinášelo utrpení. Nedivím se, že se Aristoteles pousmívá nad zachováváním zákona, vždyť pochybuje o tom, že B-h zná skutky lidí.“
Aristotelův B-h má i jiná jména – každá generace má své poznání: od Aktivního intelektu přes „opium lidstva“ až k „extatickému prožitku“.
Povšimněme si postoje Rambamova, který přijal filosofické pojetí proroctví, ale uvědomuje si, že je v rozporu s biblickým chápáním a pokouší se ponechat obé: přijímá filosofický model proroctví, který představuje spojení s Aktivním intelektem a stoupá od jedné představy k další – ale odloučí se od tohoto modelu v bodu B-žího oslovení člověka. Podle filosofů ten, kdo má dokonalý intelekt, nezbytně dosáhne proroctví, kdežto Rambam nechává realizaci proroctví na B-hu; i dokonalý člověk, který je hoden proroctví, musí čekat na vůli B-ha.
Proroctví má různé aspekty: 1/ Je výrazem blízkosti B-hu, dává člověku možnost rozmlouvat s Ním. 2/ Zjevuje budoucnost – jak to autor líčí u Mošeho. 3/ Přináší světu zprávy, buď vyjevením historických faktů nebo příkazem k vedení řádného života.
Nutno však uvést ještě poslední aspekt – proroctví nemá smysl, není-li sděleno. Prorok je především vyslanec. Knihy proroků (Ješajahu, Jechezkel, Jona) líčí proroka, který váhá, ba i odmítá úkol, jímž je pověřen. B-h užívá proroctví – od Mošeho až k poslednímu z proroků – aby informoval Izrael i svět o správné cestě a přivedl je na ni.
*Prozřetelnost a zázračné vedení
Autor formuluje v I-109 základní princip odměny a trestu: „Dokud budu Já mezi vámi, ve vaší zemi bude hojnost, včas začnou deště, nezmeškají svůj čas a vy budete nepočetní, ale zdoláte své nepřátele. A tak pochopíte, že váš osud nezávisí na vládě přírody, ale jen na Mé vůli. Jestli ji porušíte, poznáte hlad, neúrodu, epidemie, divou zvěř, i kdyby v celém světě panoval blahobyt.“
Národy světa podléhají přírodním zákonům, tj. nemusí nutně být spojitost mezi jejich morálním chováním a tím, co se jim přihodí. Déšť přijde či nepřijde bez ohledu na chování lidí. To říká autor ve IV-3: „I když jsou další národy, které Ho následují a Jemu slouží, řídíce se tím, co převzaly nebo slyšely od jiných národů, vidíme snad z něčeho, že je On uznal, přiklonil se k nim, že jejich služba je Mu milá a že se hněvá, vzepřou-li se Mu? Vidíme, že jsou ponecháni přírodě a náhodě, jen vlastními silami mohou si získat dobro nebo zlo. V tom, co se jim děje, není patrná B-ží prozřetelnost.“
Izrael má – podle autora – ve svých rukou klíč, jak se vypořádat s neštěstími, jež tak často na Izrael dopadají: útrapy a soužení umožňují Izraeli zvednout hlavu nad vody, v nichž se topí. Možnost však využívají jen někteří (I-115): „Dotkl ses slabého místa chazarský králi. Kdyby většina našeho národa přijala své ponížení z lásky k B-hu a Tóře, prozřetelnost by nás nenechala v ponížení tak dlouho. Ale tak uvažují jen málokteří atd.“
*Pozvednout se nad fyzické
Člověk, který se spojí s B-žím vlivem, pozvedne se nad fyzický život – naznačuje se v I-109, ale výslovně se to říká v I-41: „Avšak spatříme-li člověka, který vejde do ohně a nepopálí se, nebo člověka, který dlouho vydrží bez jídla a neumře hladem, anebo člověka, jehož tvář září tak, že to oči nemohou snést, který není nemocen a nestárne, a dosáhnuv hranice života, zemře lehce a přirozeně jako ve snu, odejde ve stanovený den i hodinu…neliší se snad tento stupeň zřetelně od běžné lidské existence?“ (Mluví se o Mošem.)
Intelektem se člověk pozvedne k nejvyšší úrovni přirozeného života; v souvislosti s B-žím vlivem nehovoříme o zdokonalení vlastností, ale o odhození těchto vlastností a překročení za ně: to je krok, k němuž dojde, když se zbožný posune od duchovního prožitku k proroctví. Tento krok také změní postoj člověka ke smrti. Smrt symbolizuje sílu a vítězství přírody či (chcete-li) hmoty nad člověkem. Ten, kdo se spojí s B-žím vlivem, „povýší“ svou existenci z přirozené do nadpřirozené a člověk získá kontrolu nad smrtí.
Lze to dvojím způsobem. První popisuje midraš:
„R.Jehuda řekl jménem Rava: Jaký je smysl verše ´Hospodine, dej mi poznat můj konec a míru mých dní, dej mi poznat, jak slabý jsem´? David řekl Svatému, budiž požehnán: Pane světa! Hospodine, dej mi poznat můj konec. B-h odpověděl: Je nařízení, že smrtelníci svůj konec neznají. – A míra mých dní, jaká je? – Je nařízení, že člověk nezná rozsah svých dní. – A dej mi poznat, jak slabý jsem. – Řekl mu: Zemřeš o šabatu. – Nech mne zemřít první den týdne! – To bude již kralovat tvůj syn Šlomo a jedna vláda se nesmí krýt s druhou ani o šířku dlaně. –Tak mě nech zemřít o šabatu. – On řekl: Neboť jeden den na tvém dvoře je lepší než tisíc – milejší je Mně jeden den, kdy sedíš a zabýváš se Učením, než tisíc zápalných obětí, jež tvůj syn Šlomo určí za oběť pro Mne na oltáři“. (Šabat 30a)
Z midraše se učíme více věcí.
Král David se obrací k B-hu s docela nevinnou otázkou – jako každý chce vědět jenom „kdy“, ne „proč“ a ne „jak“. B-h jeho otázku odmítne. Davidova vytrvalost pohne B-ha aspoň ke sdělení, který den týdne David zemře. Co si počne David s tak nepatrnou informací? Řekli bychom, že nemá proč odporovat, ale on má důvod. Nechce zemřít o šabatu. Jeho důvod se zdá podružný, hlavní – jak se mi zdá – je, že David nechce zemřít v den, kdy mu bylo určeno zemřít: den po nebo den před by byly lepší, jen ne ten den. To není přirozený instinkt člověka vymazat den smrti, to je touha aspoň částečně vládnout nad smrtí: Mám-li zemřít, dovol mi aspoň, abych si určil, kdy.
Člověk, který se spojí s B-žím vlivem, získá kontrolu na d smrtí jinak (I-103): „Aby se duše stala B-ží, odvrátila se od smyslovosti, uzřela tento horní svět, radovala se ze záře andělského světla a slyšela B-ží řeč. Taková duše nezemře, i když skoná tělo.“
„Jestliže se duše přiblížila k B-hu, byvši poutána starostmi o pozemské a soužením těla, tím více k Němu přilne, když se osvobodí a opustí všechny nečisté nádoby“. (III-20)
Spojení s B-žím vlivem otvírá okno do budoucího světa.
Chasidství pojímá tuto myšlenku s vyrovnaností. Sjednocení s B-hem, podle různých chasidských škol, přivádí člověka do stavu povznesení.nad všechno, co se děje v tomto světě, včetně smrti.
Jak říká autor v III-53: „A musíš-li umřít poté, co ses přimkl k Němu, netrap se tím, neboť smrt je jenom konec těla, ale duše, dosáhnuvši takové výše, neklesne a nevzdálí se z této roviny.“
(c) Miriam Havelková
(c) Miriam Havelková
