Erec jisrael je spjata s národem Izraele svou podstatou. Zvláštní svatost EJ lze těžko pochopit rozumově, je to možné jen skrze B-žího ducha, který spočívá na národu. Myšlenka na Erec jisrael drží národ pospolu, posiluje židovskou víru, bázeň a vykonávání micvot. Očekávání vysvobození – tím je posilován judaismus v diaspoře. Vysvobození národa závisí na Erec jisrael.
Již v jedné z dřívějších lekcí jsme viděli, že zvláštní podstata Izraele přecházející od Adama k potomkům Jakova zahrnovala tři složky: dědičnost (semeno otce nebo krev matky), výchovu a růst (výživu a vzdělávání v dětství a dospívání), klima a prostředí (vliv podnebí, půdy, vody atd.). Chybí-li jeden z prvků, zvláštní podstata a potenciál získat B-ží vliv jsou narušeny a mohou i úplně zmizet, říká náš autor: „Znajíce délku jejich života, spočetli jsme čas od Adama k Noachovi a od Noacha k Avrahamovi…Avraham byl vyvoleným z potomků Evera a jeho žákem. Proto je nazýván Ivri-Hebrej. Ever byl vyvolen z potomků Šema a Šem z potomků Noacha. Zdědil území mírného podnebí, jehož středem i hranicí byla země kenaanská, země proroctví. Jafet se vydal na sever a Cham na jih. V potomstvu Avrahamově byl vyvoleným Jicchak, ostatní syny Avraham vzdálil z této země, aby ji mohl dostat Jicchak. Vyvoleným v Jicchakově potomstvu byl Jakov, jeho bratr Esav byl zavržen.“ (I-95)
Vzdálení některých potomků z Erec jisrael není v Knize Berešit trestem, ale důsledkem neslučitelnosti. Erec jisrael je nezbytnou podmínkou k předání zvláštní podstaty Izraele. Autor nedefinuje povahu Erec jisrael, jen zdůrazňuje, že se jedná o zvláštní zemi, mimořádné klima. Proč lze mluvit o vyvolené zemi?
Autor uvádí: „Nemělo by tě udivovat, že se v tomto smyslu liší jedna země od všech ostatních. Jsou na zeměkouli místa, kde všechno roste v hojnosti a jsou i taková, kde neroste vůbec nic, někde se v nitru země nacházejí drahé kovy, jinde se nenacházejí, někde je množství zvěře a jinde není žádná, na jednom místě mají obyvatelé určité fyzické i charakterové rysy, na jiném místě tyto rysy nemají, neboť dokonalost a nedokonalost duše závisí na smíšení elementů.“ (II-10)
Z citátu vyplývají dva předpoklady: v přírodě existuje určitá harmonie mezi konkrétní zemí a produkcí, jež v ní roste, a existuje spojitost mezi klimatem, geografickými podmínkami a fyzickými i osobnostními rysy lidí, kteří tam žijí.
Ježto všichni Jakovovi synové si zasloužili zvláštní podstatu, je to čas, kdy se tato podstata stala trvalým neměnným dědictvím potomků 12 kmenů. Autor zdůrazňuje, že během egyptského období byli pod zvláštní B-ží ochranou, B-h je rozmnožil a rozplodil. Autor tak vytváří model pro budoucí exily – i když bude Izrael vyhnán ze své země a mezi faktory nezbytnými k předávání jedinečné podstaty Izraele bude chybět přebývání v EJ, B-h bude stále dohlížet na svůj národ v exilu a umožní, aby zvláštní podstata Izraele přecházela na další generace.
Země izraelské se týká další pokračování diskuse v II-11-12: „Neslyšel jsem, že by se lidé žijící v Erec jisrael něčím zvláštním lišili od ostatních národů světa? – Podobně se říká o svahu, že se na něm obzvlášť daří vinicím. Ale kdyby je tam někdo nezasadil a neobdělával patřičně, žádné vinice by tam nebyly.“
Úlohou EJ tedy není jen uchovat a vyživovat jedinečnou podstatu národa, ale také ji dovést k realizaci, země je nezbytná ke spočinutí B-žího vlivu na Izraeli skrze proroctví. Veškeré proroctví – říká autor v II-14 – se děje buď přímo v zemi Izraelské nebo kvůli ní, tj. proroctví mimo EJ je možné pouze tehdy, má-li uspíšit návrat do ní. Proroctví v exilu má charakter „zázraku“=zvláštního zásahu B-žího, aby se tím uměle vytvořily podmínky, které běžně vně hranic Erec jisrael nejsou. Proroctví, jež nemá tento účel, není v exilu možné.
V kontextu této země exil není trest, ale spíše následek. Pojetí exilu a vykoupení z něj je podobná doba přechodu od modelu „odměny a trestu“ k modelu „způsobilosti a slučitelnosti“: „Když se Avraham duchovně pozvedl, zasloužil si mít spojení s B-žím vlivem a stát se základem vyvolených, a byl ze země, v níž dosud žil uveden na místo, kde mohl dosáhnout dokonalosti“. (II-14) Avraham jde tedy do Erec jisrael, aby tam dokončil proces, jímž se stane způsobilý k přijetí B-žího vlivu. B-ží vliv není jen pro množství lidí, ale jeden každý člověk z těch, kteří stoupají po žebříku svatosti, musí vědět, že nejvyššího stupně nedosáhne, dokud bude žít mimo Erec jisrael. Toho se týká dialog ve II-22-23.
Autor připomíná, že praotcové chtěli raději žít v Erec jisrael jako cizinci, než v rodné zemi jako plnoprávní obyvatelé. Jedinečnost země nezávisí na tom, zda je samostatná, ani na tom, zda v ní stojí Chrám, v němž spočívá šechína, jedinečnost země trvá, dokonce i když je osídlena modláři a plná neřesti a zla; vliv této jedinečnosti je na každém jedinci, který v zemi žije. V tomto smyslu může být autor pokládán za jednoho z prvních propagátorů sionismu Na druhé straně ho lze považovat i za jednoho z prvních anti-sionistů v tom, že vidí zásadní význam EJ v přímém a zvláštním vlivu, který má na každého jednotlivce, jenž v ní žije, nikoli nutně na znovuustavení království Izraele.
Ve II-24 se autor snaží povýšit Erec jisrael do roviny touhy po přiblížení k B-hu. Tvrdí tedy, že liknavost národa Izraele vrátit se do země (v období 2.Chrámu i v autorově době) má původ v absenci touhy přiblížit se více k Tvůrci: „B-ží prozřetelnost dává člověku jen tolik, kolik je připraven přijmout; jestli málo, dostane málo, a jestli mnoho, dostane mnoho. Kdybychom na výzvu B-ha našich otců odpověděli celým srdcem a duší, došli bychom téhož vysvobození jako naši předkové v Egyptě.“
Návrat do Erec jisrael bude možný, až židovský národ bude usilovat o úplně přimknutí k B-hu. Touha po EJ není podle autora věcí daleké budoucnosti – ten, kdo chápe, že země je nezbytnou podmínkou pro uskutečnění duchovní mise, nespokojí se s pouhou vzdálenou nadějí.
Již jsme zmínili, že Haleviho kniha je obranou judaismu před napadáním a nekončí konverzí chazarského krále, ale odchodem rabiho do Erec jisrael. Rabi, tak jako Avraham, dosáhl bodu, kdy jeho touha po spojení s B-hem vrcholí, a nic mu nebrání dokončit proces.
Víme, že je to i autorovo osobní řešení – po dopsání Kuzariho vydal se na cestu do země Izraelské. Legenda praví, že po mnoha zastávkách na cestě v různých židovských komunitách konečně dospěl do vytoužené země, a když stoupal po stupních, odříkávaje svou báseň „Cijon halo tiš´ali“, byl zabit arabským jezdcem na koni.
Zůstal pravdivý: jeho písně o Cijonu nebyly pouhými krasořečnými lamentacemi, ale vyjádřením hnací síly, jež ho pudila uskutečnit svou vizi: „Jeruzalém nebude postaven, dokud do něj nepřijdou synové Izraele s nejvyšší touhou, a pak jim i kameny a prach budou milé“. (V-27)
(c) Miriam Havelková
