Člověk ohlašuje svůj vstup do B~ží služby toho dne tím, že zachovává micvot od chvíle, kdy ráno vstane: umývá si ruce, jako si je umýval kohen (kněz) před službou v Chrámu; obléká se cudně, neboť ví, že B~ží sláva naplňuje celý svět a pokrývá si hlavu z úcty k šechíně (B~ží přítomnosti).
2. Muž by se měl všemožně snažit, aby vstal brzy a říkal ranní modlitbu (šacharit) se shromážděním v synagoze.
Mode ani
3. Když jdeme spát, svěříme svou duši B~hu a B~h ve své laskavosti nám ji ráno vrací občerstvenou a odpočinutou. Proto Žid po probuzení děkuje svému Tvůrci: Mode ani lefanejcha melech chaj ve~kajam še~hechezarta bi nišmati be~chemla, raba emunatecha (děkuji ti, živý a věčný Králi, žes mi vrátil mou duši ve své milosti, neskonalá je tvá věrnost). Mezi slovy be~chemla (v milosti) a raba (neskonalá) by měla být malá odmlka.
Netilat jadajim šel šacharit (umytí rukou po probuzení)
4. Co nejdřív po probuzení si umyjeme ruce. I děti by měly vykonat netilat jadajim, když vstanou.
5. Vodu bychom tedy měli mít připravenu blízko postele, abychom nemuseli bez umytí rukou chodit dál než čtyři amot (lokty = cca 2m).
Před netilat jadajim by se člověk neměl dotýkat otvorů svého těla, např. úst, očí, nosu, uší. Stejně tak by se před umytím rukou neměl dotknout ani jídla.
Důvody k netilat jadajim šel šacharit
6. Halachická literatura uvádí několik důvodů pro ranní mytí rukou:
Kohanim v Chrámu posvětili své ruce před započetím obětní služby. Když ráno vstaneme, je to, jako bychom byli nově stvořeni a měli začít sloužit svému Tvůrci. Proto si na začátku dne, předtím, než začneme vykonávat micvot, musíme umýt ruce a říci požehnání Al netilat jadajim.
Jiným důvodem ranního mytí rukou je, že ve spánku se ruce pravděpodobně dotkly částí těla, jež obvykle bývají zakryty a jsou tedy nečisté. Ježto v takovém případě je třeba, aby si člověk před modlitbou umyl ruce, stanovili naši moudří, abychom si umyli ruce po probuzení. Proto říkáme požehnání nad mytím rukou před šacharitem.
Když člověk spí, ulpívá na něm duchovní nečistota. Odstraníme ji tak, že si vylejeme vodu třikrát střídavě na obě ruce.
Jak vykonat ranní netilat jadajim
7. Vezmeme nádobu s vodou do pravé ruky a předáme do levé, abychom si vodu vylili nejdříve na pravou ruku. Ruce si myjeme v tomto pořadí: pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá. (Někteří lidé si ruce myjí čtyřikrát.) Nejlépe je umýt si ruce až po zápěstí.
8. Pro netilat jadajim by se měla použít nádoba nepopraskaná, nepoškozená. Na každou ruku by se měl vylít alespoň reviit vody. (Přesný objem reviit je v tabulce měr na konci kpt. 15.)
9. Voda, jíž se užilo k netilat jadajim, se už nesmí využít k dalšímu účelu, ani se přes ni nesmí chodit. Proto by se měla vylít na místo, kudy obvykle lidé nechodí.
Doplňující halachot
10. Máme~li jen malé množství vody, umyjeme si třikrát prsty po klouby.
11. Není~li voda dostupná vůbec, člověk si očistí ruce (dlaně, hřbety rukou a prsty ze všech stran) otřením např. o oděv, o zem atd. V tom případě namísto požehnání Al netilat jadajim řekne Al nekijat jadajim. I když si ruce neumyl vodou, smí nyní odříkat požehnání a studovat Tóru. Později, až bude mít vodu, si třikrát naleje vodu na ruce.
12. Když někdo vstane poté, co si zdříml během dne, umyje si ruce třikrát bez požehnání. (Jak postupovat, když někdo byl vzhůru celou noc a zda říkat Al netilat jadajim a další požehnání, o tom viz kpt. 3, bod 10.)
13. Je dobré vypláchnout si každé ráno ústa, aby člověk vyslovoval B~ží jméno v modlitbách a požehnáních čistými ústy. O postních dnech si ústa nevyplachujeme. (Podrobnosti viz kpt. 25, bod 3.)
Další případy, kdy je nutno umýt si ruce
14. V průběhu dne nastávají další situace, kdy je nutno umýt si ruce, např.:
po vyjití z koupelny, i když člověk nepoužil záchodu ani se nekoupal(Po návštěvě hřbitova či účasti na pohřbu je zvykem vejít do domu až po předchozím umytí rukou.)
po stříhání vlasů, holení nebo stříhání nehtů
po návštěvě hřbitova nebo účasti na pohřbu
Ve všech zmíněných případech je nutno umýt si ruce ihned.
Měli bychom si umýt ruce rovněž poté, co jsme se škrábali ve vlasech, dotkli se bot, chodidel a částí těla, jež obvykle bývají zakryty.
Pokrývka hlavy
15. Každý muž by měl mít přes den na hlavě jarmulku či klobouk, na znamení úcty k šechíně. Talmud učí (Šabat 156b), že pokrytí hlavy naplní člověka bázní před B~hem a pokorou a pomůže mu zlepšit své midot ~ charakterové vlastnosti. Sluší se mít hlavu pokrytou i ve spánku.
Oblékání
16. Prorok Micha (Micheáš) vyzýval Izrael: „Abys pokorně chodil se svým B~hem“ (6:8). Chování Žida by mělo být ve všech ohledech uměřené. Ceniut ~ cudnost, neokázalost v chování i oblékání, a buša ~ pocit studu nad nepatřičností jsou ušlechtilé vlastnosti, jež přivádějí člověka blíž k Tóře. Ceniut vyžaduje, aby Žid neodhaloval své tělo víc, než je nezbytně třeba, ani při svlékání. Vymlouvá~li se člověk „kdo mě může vidět?“, ignoruje skutečnost, že B~ží sláva naplňuje celý svět a Všemohoucí vidí všechno.
17. Nejdříve by se měla oblékat pravá strana oděvu, neboť Tóra přikládá více důležitosti pravé straně, než levé.
Avšak při zavazování uzlu má přednost levá strana, neboť na levou paži se vážou tefilin.
Boty si tedy obouváme takto: nejprve se obuje pravá bota, pak levá, pak se zavážou tkaničky na levé botě a poté na pravé. Při zouvání se začne levou botou, neboť vyzutím levé boty jako první se dá najevo důležitost pravé strany.
Podobně i při mytí má přednost pravá strana. Při koupeli celého těla si člověk nejdříve umyje hlavu, neboť ta je nejdůležitější částí těla.
Micva nepřejímat zvyklosti pohanů ~ nežidů
18. Máme zakázáno napodobovat oděvem či chováním jiné národy. To je odvozeno z veršů (Lv 20:23) „nebudete se řídit zvyklostmi pronároda, který před vámi vyháním“ a (18:3) „nebudete se řídit jejich zvyklostmi“.
B~h vložil na židovský národ vznešené duchovní poslání. Máme se nejen přibližovat Všemohoucímu zachováváním 613 micvot, ale máme být i vůdčím světlem a duchovní inspirací pro ostatní národy. S ohledem na naši duchovní podstatu a poslání se nesmíme nechat zlákat zvyklostmi pohanů ~ nežidů.
19. Své usilování o vytříbení charakteru prokazujeme i cudným, nenápadným oděvem a chvályhodným chováním. V našem způsobu odívání by tedy nemělo být ani stínu vypínavosti či nestoudnosti. Totéž platí pro náš účes, způsob mluvy i celkové chování.
Žid by se měl chovat tak, aby svým projevem vyjadřoval, že patří k B~žímu národu, který se věrně snaží plnit vůli svého Tvůrce (podrobně o těchto zákonech viz Šulchan aruch, Jore dea 178).
