ŠH, Kapitola 13 ~ Požehnání nad pokrmem či vůní ~ Birchot ha~nehenin

1. „Hospodinova je země se vším, co je na ní.“ (Ž 24:1) Všechno, co existuje na světě, patří B~hu. Člověk smí B~žího světa užívat, ale nejdřív musí říci požehnání. Říci požehnání je jako požádat B~ha o dovolení mít užitek z toho, co B~h stvořil.


Naši moudří učí: „Nikdo nesmí mít prospěch z tohoto světa, dokud nejdříve neřekne požehnání, jinak je jako ten, kdo zneužije svatý předmět k nepatřičnému účelu.“ (Berachot 35a) Lidem je dovoleno užívat a těšit se z různých věcí, jež v tomto světě existují, jen když řeknou požehnání. Do této kategorie patří birchot ha~nehenin.

Pronesením požehnání vyjadřujeme svou vděčnost B~hu, Jenž nás obdařuje svou dobrotou. Také chválíme B~ha, že stvořil něco, z čeho máme potěšení.

Požehnáním se v nás ukotví vědomí, že všechno náleží B~hu a to, co máme, máme díky Jeho laskavosti. Ten, kdo říká požehnání s patřičnou kavanou, získá hlubší víru v B~ha a silnější vědomí B~ží prozřetelnosti.

ŠH, Kapitola 12 ~ Poděkování po jídle ~ Birkat ha~mazon

1. „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému B~hu“ (Dt 8:10). Birkat ha~mazon se říká po snězení chleba.

Člověk je povinen říci Birkat ha~mazon, jen když snědl k´zajit a více chleba. K´zajit chleba musí sníst za dobu zvanou toch kedej achilat pras. Hodnoty časových a objemových měr jsou uvedeny v tabulce na konci kpt. 15.

2. Birkat ha~mazon by se mělo říkat vsedě, protože to napomáhá soustředění. Nebudeme se na židli suverénně rozvalovat, ale sedět uctivě a koncentrovat se na požehnání, které říkáme. Birkat ha~mazon se musí říci na tom místě, kde se jedlo.

ŠH, Kapitola 11 ~ Netilat jadajim a Ha~moci

1. Netilat jadajim musí člověk vykonat před jezením chleba. Halachicky se za chleba považují i chala, veka, pita, bochánky, macesy.


Sefardští Židé říkají nad sladkým chlebem požehnání Bore minej mezonot a po snězení (bracha acharona) Me´ejn šaloš (Jenž stvořil různé pokrmy). Avšak pokud jedí jídlo se sladkým chlebem, halacha je odlišná. Podrobněji viz kpt. 13, bod 11.

Sefardští Židé rovněž říkají Bore minej mezonot před jezením macesů (pokud je nejedí s jídlem), ale o Pesachu vykonávají před jezením macesů netilat jadajim a říkají Ha~moci.

ŠH, Kapitola 10 ~ Halachot k požehnáním obecně

Typy požehnání

1. Požehnání lze rozdělit do tří kategorií:

Birchot ha~nehenin ~ požehnání před požitkem z věci
Tato požehnání se říkají před jídlem a pitím a před čicháním vůně.

Birchot ha~micvot ~ požehnání před vykonáním micvot
Tato požehnání se říkají před vykonáním určitých micvot, např. použitím lulavu o Sukot, nasazováním tefilin, při zapálení šabatových svící atd.

Birchot ha~ševach ~ požehnání chvály
Těmito požehnáními děkujeme B~hu za jeho laskavost a chválíme Ho za Jeho velikost. Sem patří Še~hechejanu (mj. se říká, když poprvé toho roku jíme nové ovoce), Še~kocho u´gevurato male olam (když slyšíme zahřmění), Birkat ha~gomel (po vyváznutí z nebezpečí). Další příklady těchto požehnání jsou uvedeny v kpt. 15.

Úvod k II. části

Kapitoly této části se zabývají zákony, které se týkají požehnání ~ před jídlem, nad některými požitky, před vykonáním mi­cvot a při zvláštních příležitostech.
Účelem těchto požehnání je chválit B~ha, že stvořil tato rozmanitá potěšení a přikázal nám vykonávat Jeho micvot.

Vyjádřit vděčnost svému Tvůrci

Požehnání je jeden ze způsobů, jak vyjádřit, že celý svět a všechno, co je v něm, jsou dary z nebes. Je to náš způsob poděkování. A říkáme~li požehnání s náležitou kavanou (koncentrací), prohlubujeme v sobě vědomí B~ží laskavosti a dobroty, kterou B~h projevuje všem svým tvorům.
„Jenž ve své dobrotě neustále obnovuje každý den dílo Stvoření,“ říká se v siduru. Šťáva broskve, vůně čerstvě posečené trávy, bledý přísvit nadcházejícího rána, zvuk šofaru protínající napjatou atmosféru Roš ha~šana, narození dítěte ~ všechno jsou dary od B~ha. Je na nás, abychom pochopili Jeho dobrotu a laskavost k nám.

Požehnání nám pomáhají uvědomit si zázraky Stvoření, povznést se z běžné denní rutiny k životu, který má hloubku a smysl. Když chválíme B~ha še~ha~kol nihja bidvaro (skrze Jeho slovo vše povstalo), když říkáme kterékoli požehnání, uvědomujeme si, že vše, na čem utkví naše oči a každou radost, kterou prožíváme, jsme dostali darem od B~ha.

ŠH, Kapitola 5 ~ Micva cicit

1. „Aby si dělali třásně (cicit) na rozích svých oděvů“ (Nu 15:38). Je micva připevnit si cicit k oděvu, který má čtyři rohy.

Význam micvy cicit

2. „Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Má přikázání a plnili je“ (Nu 15:39). Cicit mají mimořádnou účinnost připomínat nám B~ží přikázání a podněcovat nás k tomu, abychom je plnili. Počet jejich pramenů, otoček a uzlů odkazuje k B~žímu jménu a 613 micvot. Numerická hodnota slova cicit = 600, když se přičte 8 pramenů a 5 uzlů cicit, dostaneme celkový počet 613.

ŠH, Kapitola 4 ~ Příprava k modlitbě. Minjan a synagoga

1. Modlitbou předstupujeme před B~ha, Krále králů a musíme se na toto setkání připravit, jak říká prorok: „Připrav se, Izraeli, na setkání se svým B~hem.“ (Am 4:12). Předstoupit před B~ha vyžaduje přípravu a soustředěnost. Ten, kdo se chystá k modlitbě, měl by to cítit tak, jako by se měl setkat s králem či významným hodnostářem.

2. Připravit se k modlitbě znamená také přiměřeně se upravit. Člověk by se měl obléct tak, jak se lidé oblékají na setkání s významnou osobností. Když muž obvykle nosívá klobouk, měl by si jej na modlitbu nasadit. I když se někdo modlí doma, měl by být náležitě upraven.
Všechna tato opatření připraví člověka na to, že bude stát před Králem všeho světa a připomenou mu význam modlitby.

ŠH, Kapitola 3 ~ Birchot ha~šachar (ranní požehnání)

1. Každé ráno říkáme několik požehnání, jimiž děkujeme B~hu za jeho stálou laskavost k nám. Tato požehnání se nazývají Birchot ha~šachar (ranní požehnání). Byla ustavena našimi moudrými, aby v nás utvrdila vědomí, že všechno, co máme, je od B~ha. Když říkáme Birchot ha~šachar, uvědomujeme si, že náš život, role v něm, předvídavost i další schopnosti a vlastnosti jsou dary nebes.

Když se člověk zamyslí nad životem, uvědomí si, jak moc by měl děkovat svému Tvůrci za spoustu dobra, jehož se mu dostává. Birchot ha~šachar jsou výrazem této vděčnosti B~hu.

ŠH, Kapitola 2 ~ Úvodem k modlitbě

1. Víra v Tvůrce a touha spojit se s Tím, jenž je zdrojem života, zdraví a štěstí, je vlastní všem lidem. U některých tento cit převládá nad vším ostatním a řídí celý jejich život, u jiných je skrytý a vyplouvá na povrch jen v krizových chvílích, kdy volají k B~hu o pomoc.

Text modliteb je stanoven

2. I když modlitba je přirozeností pro každou lidskou bytost, vyžaduje formu a přesně stanovený text. Člověk potřebuje takový způsob vyjádření, který by obsáhnul všechny touhy jeho srdce, jeho zjevná i tajná přání; potřebuje rámec, v němž by prosil za svou rodinu, národ i celý svět ~ osnovu, s níž by mohl vyjádřit před Králem všeho světa své nejvnitřnější myšlenky.

Text modliteb stanovili anšej kneset ha~gedola, členové Velkého shromáždění. Ukryli do modliteb kabalistická tajemství a mystéria ma´ase merkava (významově mimořádně hluboké kabalistické pojmy, popisované zastřeně v 1. kpt. Ez). Nikdo z těch, kdo žijí dnes, nedokáže vytvořit text tak dokonalý a hluboký jako je ten, který tu máme po generace a z jehož nedozírných tajemství je něco málo srozumitelné jen mistrům kabaly.

Modlitby, stanovené našimi moudrými podle pravidel, jež Všemohoucí dal na Sinaji, představují službu srdce. Když se modlíme stanovenou formou, splníme povinnost denně se modlit a současně můžeme B~hu sdělit své myšlenky a nejniternější city.

ŠH, Kapitola 1 ~ Vstávání

1. Rabi Josef Karo, autor Šulchan aruchu, otevírá díl Orach chajim těmito slovy: „Člověk by měl být silný jako lev, aby vstal ráno a sloužil svému Tvůrci.“ Od okamžiku, kdy Žid ráno vstane, slouží Tvůrci, připraven věrně zachovávat všechny Jeho micvot. Micvot vnášejí do našeho života B~ží řád, povznášejí nás nad materialismus každodenního života, do roviny duchovního obsahu a smyslu.


Člověk ohlašuje svůj vstup do B~ží služby toho dne tím, že zachovává micvot od chvíle, kdy ráno vstane: umývá si ruce, jako si je umýval kohen (kněz) před službou v Chrámu; obléká se cudně, neboť ví, že B~ží sláva naplňuje celý svět a pokrývá si hlavu z úcty k šechíně (B~ží přítomnosti).

2. Muž by se měl všemožně snažit, aby vstal brzy a říkal ranní modlitbu (šacharit) se shromážděním v synagoze.

Úvod k I. části

Den Žida je naplněn micvot, počínaje modlitbou Mode ani ráno po probuzení a konče modlitbou Šma večer před ulehnutím. Micvot jsou v následujících kapitolách probírány tak, jak přicházejí na pořad v průběhu dne.


Zachováváním micvot a dodržováním zákazů Tóry posloucháme B~ží vůli a plníme svůj B~hem stanovený úkol a účel

života. Každý Žid má usilovat o duchovní sebezdokonalení studiem Tóry a zachováváním micvot. Každodenní micvot a modlitby prohlubují naši víru a vštěpují nám vědomí, že stojíme před B~hem. Verš Ž 16:8 „Hospodina stále před oči si stavím“ vyjadřuje nejvyšší duchovní rovinu, k níž bychom měli směřovat a v níž člověk cítí neustále, že B~h je s ním a stále nad ním bdí.

Šulchan aruch to rozvádí podrobně:

„Hospodina stále před oči si stavím“, je základní myšlenka Tóry a patří k vlastnostem spravedlivých, kteří chodí před B~hem. Když je člověk sám, sedí, chodí a vyjadřuje se jinak, než kdyby seděl, chodil a hovořil před vznešeným králem. A oč více by mělo být jeho chování jiné, když si uvědomí, že je před Králem nejmocnějším, Svatým, budiž požehnán, jehož sláva naplňuje svět a jenž shlíží na něj a bdí nad ním! „Může se někdo skrýt ve skrýších, a já ho neuvidím?“ je výrok Hospodinův (Jr 23:24). Jestliže člověk zastává tento postoj, bude naplněn bázní před B~hem a zbožností, a bude stále pokorný před B~hem. (Orach chajim 1:1)

Vědomí, že jsme neustále pod B~žím dohledem, nás podněcuje k sebezdokonalování.

Předmluva autora

Poslední dobou lze pozorovat povzbudivý jev ~ neustále roste žízeň po věčných hodnotách judaismu. Duch kajícnosti prostupuje mnoha složkami národa. Mnoho lidí se vrací na cestu Tóry a snaží se náležitě zachovávat její micvot.


Stejný trend existuje uvnitř náboženské obce, lidé se snaží dospět k duchovním výšinám svědomitým zachováváním micvot a zdržují se všeho, co Tóra zakazuje.

Tito lidé potřebují srozumitelnou příručku halachy, snadno pochopitelnou každému, kdo ji vezme do ruky. Právě takovou příručku jsme měli na mysli při uspořádání halachot v naší knize. Naším cílem bylo vyložit jasnou, hovorovou řečí základy praktické halachy, jak se zachovává denně, o šabatu a po celý rok.

KŠA, Kapitola 160., Chafifa (příprava na rituální ponoření)

1. Sedmého dne očišťování si žena před západem slunce důkladně umyje celé tělo v teplé vodě, zvláště všechny záhyby a intimní místa. Zkontroluje celé tělo, pohledem či pohmatem, zda někde nezůstaly částečky krve nebo skvrny, což by byla (při ponoření) překážka mezi vodou a tělem. Důkladně si také umyje a pročeše vlasy, aby nebyly změtené; nesmí být rozcuchané ani zauzlované. Celý tento uvedený postup se nazývá chafifa (mytí vlasů). Je třeba, aby žena protáhla svou očistu až do soumraku, aby mohla vykonat rituální ponoření hned po očistě. Nejlépe, když to dělá těsně u mikve a za denního světla. Správně má očista začít ještě za dne a trvat až do soumraku.

2. Vlasy se nemají mýt žádným přípravkem, po němž se lehce zauzlují. Obvykle se používá mýdlo, ježto má dobré čistící vlastnosti a vlasy se jím nezmětou.

KŠA, Kapitola 159., Vložení bílého plátna a počítání čistých dnů

1. Má-li žena výtok krve během svého čistého období /1/, musí odpočítat pět čistých dnů, počítaje v to i den, kdy se objevila krev. I když si toho všimne až na konci dne, kdy už shromáždění i ona odříkali maariv, anebo již přijali šabat, byť to bylo ještě za dne, bude ten den počítat jako jeden z pěti. Pátého dne k večeru, dřív než se setmí, by se měla žena pečlivě zkontrolovat, umýt si alespoň dolní část těla a obléci čisté bílé spodní prádlo. I ostatní oděv by si měla vzít čistý, to se nazývá hefsek tahara (závěr periody). Na noc si povlékne postel čistým prostěradlem, povlakem i polštářem a následujícího rána začne počítat sedm čistých dnů. /2/ Nezaleží na tom, zda krvácela málo nebo mnoho, protože i když objevila jen kapku nebo stopu krve, musí čekat pět dní. Na druhé straně pokračuje-li krvácení po celých pět dní a výtok ustane pátého dne před západem slunce, považuje se to za závěr periody a žena může začít počítat sedm čistých dnů, jak je předepsáno.

KŠA, Kapitola 158., Porod a potrat

1. Žena, která porodila dítě, je nida, ať se dítě narodilo živé nebo mrtvé, a stejně i když potratila a nedošlo k žádnému krvácení. Žena, jež porodila syna, je nečistá sedm dní, poté odpočítá sedm čistých dní a jde do rituální lázně (mikve). Pokud porodila dceru, bude nečistá čtrnáct dní, pak musí odpočítat sedm čistých dní a vykonat rituální ponoření. V některých komunitách je zvykem, aby žena vykonala rituální ponoření až čtyřicet dní po porodu syna a osmdesát dní po porodu dcery. Tam, kde je to zavedeným obyčejem, mělo by se to dodržovat, neboť to má jisté odůvodnění. O tom je psáno (Př 1:8): „Poslouchej, můj synu, otcova naučení a matčiným učením neopovrhuj.“ V našich zemích to není zavedeným zvykem. V některých komunitách panuje zvyk vykonat rituální ponoření šest týdnů po porodu chlapce a devět týdnů po porodu děvčátka, ale podobné obyčeje nemají žádné opodstatnění a zrušili je už geonim, požehnané paměti.

KŠA, Kapitola 157., Předsvatební příprava nevěsty

1. Žena, která se připravuje na svatbu, musí nejdříve odpočítat sedm čistých dnů. Nezáleží na tom, zda je nedospělá a tedy ještě neměla krvácení, anebo je v letech, kdy krvácení již ustalo; je totiž možné, že díky rozdychtění z ní kapka krve vytekla a žena si toho nevšimla. Je tedy považována za krvácející. Po odpočítání sedmi čistých dnů se musí denně zkontrolovat, dokud nevykoná rituální ponoření a také potom, dokud nebude manželství naplněno.

2. Jestliže byl sňatek z nějakého důvodu odložen, ale potom se obě strany dohodly na původním datu, pak třebaže nevěsta již počítala sedm čistých dnů, musí je počítat znovu, i kdyby se po celou dobu kontrolovala denně — ježto v ní vzkypěla nová žádostivost. Pokud ale svatba nebyla definitivně odložena, pouze se nelze dohodnout např. na velikosti věna a sňatek se odkládá jen do té doby, než se dosáhne shody, anebo přesune-li se svatba po vzájemné dohodě na jiný den, měla by se nevěsta poradit s rabínem, zda dříve počítaných sedm čistých dní platí. Když se snoubenci před svatbou pohádají a ženichem se stane někdo jiný, je samozřejmé, že sedm čistých dní počítaných pro prvého ženicha neplatí pro druhého. Pokud se nevěsta poté, co souhlasila, že si vezme druhého, usmíří s prvním, sedm čistých dní původně odpočítaných pro prvního ženicha bude neplatných, poněvadž nevěstina mysl se od něj odvrátila. Musí tedy počítat nových sedm čistých dní.

KŠA, Kapitola 156., Krvácení v důsledku pohlavního styku

1. Má-li žena po souloži výtok krve, i když krvácení nenastalo při souloži, ale až později v noci, smí mít po očištění opět pohlavní styk. Jde-li o první výskyt, měli by si manželé všímat opakování. Jestliže k tomu došlo v noci po rituálním ponoření, pak po dalším ženině rituálním ponoření manželé na tu noc zůstanou odděleni, neboť je možné, že krvácení bylo způsobeno spojením rituálního ponoření a soulože; a pokud se v noci po ponoření objevila krev, bylo to v důsledku soulože. Jestliže se v noci po rituálním ponoření krev neobjeví, nemusí si manželé již dávat pozor na ženin třetí termín ponoření a nemusí být tu noc oddělení, protože hlavním důvodem krvácení bylo rituální ponoření. Ježto v noci po druhém ponoření ke krvácení nedošlo, nemusí už na to příště dbát. Totéž platí, když krvácení nastalo v další noc po rituálním ponoření; manželé by po ženině příštím ponoření měli zůstat na tu noc oddělení a pokud se neobjeví krev, nemusejí to už dále sledovat.

KŠA, Kapitola 155., Oddělení před začátkem menstruace

1. Rabíni uvádějí v Barajtě (Ševuot 18b): „Je psáno (Lv 15:31): ‚Budete oddělovat syny Izraele od jejich nečistoty.‘ Rabi Jošia řekl: Z tohoto verše vyvozujeme výstrahu židovským mužům, aby se oddělili od svých žen před začátkem jejich periody. Jak dlouho předtím? Raba odpovídá (Avoda zara 75a): ‚Ona.‘ Slovo ona znamená buď den nebo noc.“ Pokud tedy ženina pravidelná menstruace nastává během dne, bude pro svého muže zapovězená od začátku toho dne, i když obvykle začíná krvácet až na konci dne. Jestli obyčejně začíná krvácení ráno, ale tentokrát k němu nedošlo, bude přesto svému muži zakázaná celý den až do večera. Pokud ženina pravidelná menstruace obyčejně nastává během noci, bude pro svého muže zapovězená celou noc, ať začne krvácet na začátku či na sklonku noci. Podle mnoha autorit je ve zmíněné době zakázán nejen pohlavní styk, ale veškeré projevy důvěrnosti; je správné řídit se tímto přísnějším názorem.

KŠA, Kapitola 154., Stanovení začátku menstruace

1. Datum ženina měsíčního krvácení se určuje ze tří po sobě jdoucích menstruačních cyklů, tj. jestliže krvácení třikrát po sobě začalo ve stejný čas, považuje se tento čas za pravidelný čas menstruace. Některé ženy si stanovují periodu podle určitého dne měsíce, např. začne-li žena třikrát po sobě krvácet o roš chodeš, její stálý čas je začátek měsíce; anebo když třikrát po sobě začala krvácet pátého dne v měsíci, její stálé datum je pátého. Tento způsob počítání se označuje jako veset ha-jamim (perioda podle dní). /1/ Třebaže počet dní mezi jedním a druhým začátkem krvácení není vždy stejný, neboť některé měsíce mají 29 dnů a jiné 30, pociťuje-li žena příznaky vždy určitý den v měsíci, je to její stálý začátek menstruace.

2. Většina žen vypočítá svou periodu z konstantního počtu dní mezi jednotlivými začátky krvácení, tj. žena začala krvácet a k příštímu krvácení dojde po dvaceti pěti, třiceti nebo třiceti dvou dnech od toho data. Jestliže mezi jedním a druhým začátkem krvácení uplyne třikrát po sobě vždy stejný počet dní, je toto její stálý interval. To se označuje jako veset hapalogot. /2/ Začátkem menstruace je pak den, který následuje po uplynutí toho intervalu. /3/ Ježto termín začátku se určuje nejméně ze tří menstruačních cyklů a každý z nich je vymezen vždy dvěma daty, je nutno sledovat (ke stanovení délky intervalu) čtyři po sobě jdoucí cykly; tj. žena dnes začala krvácet, příští začátek krvácení nastane po dvaceti pěti dnech, další opět po dvaceti pěti dnech a ještě další znovu po dvaceti pěti dnech — tedy čtvero menses a mezi nimi třikrát vždy stejný počet dní.

KŠA, Kapitola 153., Předpisy nida

1. Žena, jíž z lůna vytekla třeba jen kapka krve, bez ohledu na to, zda v době jejího pravidelného krvácení či nahodile, považuje se za nida — nečistou tak dlouho, dokud neodpočítá sedm čistých dnů a nevykoná rituální ponoření (v mikvi). Má-li v době své nečistoty pohlavní styk s mužem, oba — muž i žena — se vydávají nebezpečí trestu karet (duchovní „vyříznutí“, vyobcování z židovského národa); „vezdejším“ trestem za vzájemné laskání bylo mrskání (malkot).

2. I když žena necítí výtok krve ze svého lůna, ale najde krvavou skvrnu na svém těle, na spodním prádle, prostěradle či jinde a nelze to přičíst jinému původu než krvácení z dělohy, bude žena nida. Když najde skvrnu, jež není ani červená ani bílá, měla by se poradit s odpovědným rabínem, protože v tom případě platí mnoho rozdílných zákonů — podle velikosti skvrny a možného původu. Také podle času, kdy skvrnu našla, zda v den, kdy byla ve stavu čistoty, nebo v prvních dnech sedmidenního období (po menstruačním krvácení).

KŠA, Kapitola 152., Zákaz být sám se ženami

1. Muž nesmí být samotný se žádnou ženou, ať je mladá nebo stará, Židovka či nežidovka, ať je příbuzná nebo není. Výjimky: otec smí být sám se svou dcerou, matka se svým synem a manžel se svou ženou, i když je ve stavu nida (o nevěstě, která je nida viz kpt. 157).

2. Muž, jehož doprovází manželka, smí být v přítomnosti jiné ženy, protože jeho manželka přihlíží. Ovšem Židovka nesmí zůstat sama s nežidem ani v přítomnosti jeho manželky; nesmí to, ani když je tam mnoho nežidů se svými manželkami.

3. Žena smí být sama se dvěma bohabojnými muži, ale jen ve městě a v denní době. Pokud je to v polích anebo za noci ve městě, musí tam být alespoň tři bohabojní mužové. Žena by nikdy neměla zůstat sama s muži nebohabojnými, i když jsou ženatí, ledaže s nimi budou jejich manželky. Muž nemá zůstat sám se dvěma ženami. Některé autority dovolují, aby byl muž sám se třemi a více ženami, pokud ze svého zaměstnání není navyklý jednat se ženami. Jiné autority to zakazují v každém případě.

KŠA, Kapitola 151., Zákaz vylévat semeno bez účelu

1. Je zakázáno vylévat semeno zbytečně. Je to hřích těžší než kterýkoli jiný, zmíněný v Tóře. Kdo masturbuje a způsobí tak, že semeno vytéká zbytečně, nejen spáchal těžký hřích, ale je pod klatbou, o níž je psáno (Iz 1:15) „vaše ruce jsou plné krve“ — je to, jakoby zabil člověka. Podívejte, co napsal Raši o Erovi a Onanovi (sidra Vaješev, Gn 37) — Er i Onan zemřeli kvůli tomuto hříchu. Někdy je tento hřích potrestán tak, že děti zemřou ještě v mládí, B-h chraň, anebo se z nich stanou zločinci a hříšník je uvržen do chudoby.

2. Je zakázáno přivodit si erekci nebo myslet na ženy. Pokud chlípná myšlenka přijde samovolně, měl by muž odvrátit pozornost k Tóře, jež je „rozkošná laň a srnka půvabná“. Oplzlé představy setrvávají jen v mysli, jíž schází moudrost. Muž by se měl velmi úzkostlivě vyhýbat ztopoření. Nemá tedy spát vleže na zádech s tváří vzhůru ani na břiše tváří dolů, ale spát na boku. Dva mládenci nemají spát společně. Člověk nemá pozorovat zvířata při páření, ani dobytek ani drůbež. Je zakázáno jet na koni bez sedla.

KŠA, Kapitola 150., Cudné chování

1. Muž si má navyknout být při pohlavním styku ve stavu nejvyšší svatosti a mít čisté myšlenky. Nemá se oddávat hrátkám se svou ženou a poskvrňovat svá ústa kluzkými žerty, ani v důvěrném hovoru s ní. Neboť je psáno (Am 3:13) „dejte výstrahu Jákovovu domu“ a naši moudří říkají (Chagiga 5b): „V den soudu se muži připomenou i chlípné řeči, jež vedl se svou ženou v soukromí.“ Muž by neměl s ženou mluvit při souloži ani bezprostředně předtím, kromě toho, co je nutné k aktu. Není správné, aby měl muž pohlavní styk se svou ženou, když se na ni zlobí, měl by k ní mluvit laskavě, aby ji usmířil. Soulož by měla proběhnout jak nejcudněji možno. On dole a ona nahoře se považuje za nestoudnost; on i ona v téže rovině za zvrhlost. O rabi Eliezerovi se říká (Nedarim 20b), že míval pohlavní styk s takovou bázní a hrůzou, že to vypadalo, jako kdyby byl k němu donucen démonem.

2. Při souloži by měl muž myslet na něco z Tóry nebo na jiné svaté věci; a třebaže je zakázáno pronášet při pohlavním styku svatá slova, je dovoleno myslet na svaté věci, protože se musíme řídit B-žím příkazem (Dt 23:15) „ať je tedy tvůj tábor svatý“. Zákaz je odvozen ze slova erva (nahota těla), o němž se říká (tamtéž) ervat davar — „mrzká věc“, z toho vyvozují naši moudří, že pouze řeč je zakázána (davar znamená také „slovo“), myšlení však je dovoleno.

KŠA, Kapitola 149., Birkat ha-mazon o svatbě a obveselování ženicha a nevěsty

1. Ještě než se odříká Birkat ha-mazon v přítomnosti deseti dospělých mužů, řekne ten, kdo vede modlitbu, Dvaj choser (odvrať bol od nás) a Še-ha-simcha bi-meono (v jehož příbytku je radost — Baruch elokejnu še-ha-simcha bi-meono še-achalnu mi-šelo...). Správně se má říci še-achalnu mi-šelo (z jehož štědrosti jsme jedli) bez „vav“, tedy nikoli ve-še-achalnu mi-šelo. Po skončení Birkat ha-mazon si ten, kdo vede modlitbu, vezme druhý pohár s vínem či jiným nápojem a pronese nad ním šest požehnání; pak řekne požehnání Bore p´ri ha-gafen nad tím pohárem, nad nímž říkal Birkat ha-mazon. Pohár pro šest požehnání je nejlépe naplnit až po skončení Birkat ha-mazon. Je třeba dát pozor, aby muži a ženy nejedli v téže místnosti, poněvadž Še-ha-simcha bi-meono nelze říci tam, kde převládá jecer ha-ra.

2. Pokud se žení mládenec (jenž nikdy předtím nebyl ženatý) s pannou či vdovou, anebo vdovec s pannou, Birkat ha-mazon se bude říkat (jak uvedeno v předešlém bodu) poté, co skončilo první jídlo po sňatku, i když se nejedlo v den svatby, ale večer po svatebním dni či dokonce až následující den (protože první jídlo je podle halachy jako „nový host“). Avšak nadále se celý svatební týden bude Birkat ha-mazon říkat tímto způsobem pouze tehdy, když se ke stolu dostaví noví hosté.

KŠA, Kapitola 148., Jichud (sami spolu) po svatebním obřadu

1. Podle židovského zákona má sňatek dvě etapy: první, označovaná jako kidušin či erusin, je posvěcení ženy jako manželky. Ta končí, když ženich dá nevěstě pod chupou prsten. Druhá etapa, zvaná nisuin, je nejdůležitější částí obřadu. Ženich a nevěsta jsou uvedeni do zvláštní místnosti, kde spolu jedí, odloučeni od ostatních. Mělo by se pečlivě dbát, aby nikdo do místnosti nevstupoval a ženich s nevěstou měli naprosté soukromí. Tím se završí platnost manželství.

2. Je-li nevěsta panna, završí se manželství jichudem, i když nedojde k souloži, tj. když je nevěsta nida — menstruačně nečistá, anebo když do místnosti chodí lidé. Je-li nevěsta nida, je povinnost, aby lidé chodili do místnosti, poněvadž jinak by nebylo dovoleno být spolu o samotě před prvním pohlavním stykem.

KŠA, Kapitola 147., Svatební obřad

1. Obvykle se svatební obřad koná pod otevřeným nebem, je to znamením požehnání, protože je psáno (Gn 15:5) „tolik (jako hvězd) bude tvého potomstva“. Rovněž je zvykem dělat svatbu pouze když měsíc roste, jako příznivé znamení (viz kpt. 166, b. 3).

2. Správně má svatba být poté, co se nevěsta očistí po menstruaci; i když nyní se rozšířil zvyk nedbat toho. Avšak (jak vysvětluje kpt. 157, bod 3) není-li nevěsta ve stavu čistoty, nutno dodržet mnoho nepohodlných omezení (viz rovněž kpt. 159, b. 10). V tom případě je dobré upozornit ženicha před obřadem, že nevěsta je nida — menstruačně nečistá.

KŠA, Kapitola 146., Půst ženicha a nevěsty

1. Je zvykem, že nevěsta a ženich se v den své svatby postí, protože ten den jsou jejich hříchy smířeny. V odpolední Šmone esre řeknou Anenu, tak jako v jiný postní den. V našich zemích se ženich a nevěsta postí obvykle jen do skončení svatebního obřadu. Když je obřad posunut až na večer, smí něco sníst hned po objevení hvězd, ovšem nebudou pít žádné opojné nápoje.

2. Nebudou se postit v těchto dnech: o roš chodeš, v isru chag (den následující) po Šavuot /1/, patnáctého avu, patnáctého švatu, o Chanuce a o Šušan purim (viz kpt. 142, bod 9). Budou se postit v měsíci nisanu, o roš chodeš nisan, o Lag b´omer (třicátý třetí den počítání omeru viz kpt. 120, bod 6) i ve dnech mezi roš chodeš sivan a Šavuot, a ve dnech mezi Jom kipur a Sukot.

KŠA, Kapitola 145., Manželství

1. Povinností každého muže je oženit se, aby splnil micvu peru u-revu (ploďte a množte se). Tato micva je závazná pro každého muže, jakmile dosáhne osmnácti let. Po dvacátém roce věku by žádný muž neměl zůstat bez ženy. Pouze v případě, že je hluboce ponořen do studia Tóry a obává se, že manželství by mo­hlo být na překážku jeho studiu, smí manželství odložit, není-li přemáhán smyslností.

2. Když muž zplodí syna a dceru, splnil micvu rozplození — za předpokladu, že syn není neplodný a dcera je schopna početí. /1/ Jestliže muž měl syna a dceru a ti zemřeli, pak zůstanou-li po nich děti, povinnost muže byla splněna. To však platí pouze tehdy, když vnoučata jsou mužského i ženského pohlaví a pocházejí jak od syna, tak od dcery (i když vnuk pochází od dcery a vnučka od syna). Má-li muž vnoučata od syna i od dcery, splnil micvu peru u-revu. Pokud ale jedno z jeho dětí nemělo potomky, byť druhé zanechalo hodně synů i dcer, muž nesplnil micvu.

KŠA, Kapitola 144., Úcta k učiteli, učenci, staršímu, kohenovi

1. Člověk má mít svého učitele ve větší úctě a bázni než svého otce, protože otec mu dal život na tomto světě, ale učitel ho připravuje na život ve světě budoucím.

2. Je psáno (Lv 19:32) mi-pnej sejva takum v´hadarta pnej zaken (před šedinami povstaň a před starším měj úctu). Výraz zaken (starší) označuje muže obeznalého v B-žím zákoně, jak čteme (Nu 11:16): „Shromáždi mi sedmdesát starších Izraele.“ Jistě byli vybráni podle své moudrosti, nikoli podle věku, neboť je psáno „o nichž víš, že jsou staršími svého lidu a jeho správci“. Jsme tedy povinni prokazovat úctu a vážnost muži učenému v Tóře i přesto, že není pokročilého věku a není naším učitelem. Rovněž jsme povinni prokazovat úctu a vážnost osobě sedmdesátileté a starší, byť to je nevědomec (am ha-arec) — pokud to není zlovolník (raša). I nežidovskému starci by se měla projevovat úcta vlídnými slovy a podáním pomocné ruky.

KŠA, Kapitola 143., Ctít otce a matku

1. Člověk musí velmi dbát na to, aby měl svého otce a matku v bázni a úctě, protože Tóra to přirovnává k úctě a bázni před Svatým, budiž požehnán. Naši moudří (Kidušin 30b) nám říkají: „Je psáno (Ex 20:12): Kabed et-avicha v´et-imecha (cti svého otce a svou matku). Je také psáno (Př 3:9): Cti Hospodina ze statku svého. A také (Lv 19:3): Iš imo v´aviv tirau (budeš se bát jeden každý svého otce a své matky), a také (Dt 6:13): Et-hašem elokejcha tira (budeš se bát Hospodina, svého B-ha). Z toho vidíme, že musíme ctít otce a matku stejně, jako máme v úctě a bázni Jeho vznešené jméno. Neboť tři se podílejí na stvoření člověka: Svatý, budiž požehnán, otec a matka. Muž poskytne vše, co je bílé (např. kosti a zuby), matka poskytne to, co je červené (např. krev) a Svatý, budiž požehnán, do něj vdechne duši a vybaví jej schopností vidět, slyšet a mluvit (Nida 31a). Když tedy máme v úctě otce a matku, Svatý, budiž požehnán, řekne: „Započítám jim to, jako kdybych Já mezi nimi přebýval a Mě ctili.“

KŠA, Kapitola 120., Sefirat ha-omer (počítání omeru)

1. Počítání omeru začíná druhým pesachovým večerem. Počítá se vstoje. Záslužné je provádět počítání hned na začátku večera, jakmile se objeví hvězdy na obloze. Čas pro počítání omeru však je celou noc. Při začátku šabatu či svátku se v synagoze počítá omer po večerním kiduši tak, že nejdříve se odříká posvěcení dne. O moca´ej — na konci šabatu či svátku se počítá před havdalou, aby se tím oddálilo odloučení od svatého (dne). Když poslední den Pesachu (jom tov) začíná v sobotu večer (kdy končí šabat) a nad tímtéž pohárem vína se říká kiduš i havdala, bude se omer počítat předtím, aby se oddálila havdala.

2. Když někdo zapomněl a nepočítal ani v noci, měl by počítat ve dne, bez požehnání. Další večery /1/ požehnání bude opět říkat. Pokud ale nepočítal ani ve dne, měl by další večery počítat bez požehnání. Kdo si není jistý, zda večer počítal omer nebo ne, smí o dalších večerech říkat požehnání před počítáním, i kdyby toho večera nepočítal.

KŠA, Kapitola 119., Sederový večer

1. Přesto, že obecně je o šabatu či svátku dovoleno říci kiduš a začít s jídlem dřív, než nastane soumrak (abychom ubrali z všedního a přidali k svátečnímu), o Pesachu to dovoleno není, neboť micvu jíst o Pesachu macesy lze splnit pouze večer, jako tomu bylo u obětního hodu beránka, o němž je psáno (Ex 12:8) „tu noc budou jíst maso“. Také příkaz vypít čtyři poháry vína se váže k večeru. Poněvadž pohár, nad nímž se říká kiduš, je jedním z těch čtyř, neměl by se kiduš pronášet dřív, než zcela jistě nastal večer. Po kiduši si hlava rodiny navlékne kitl a posadí se, aby mohla vést seder. Je dobré podělit děti oříšky, mandlemi atd., protože se určitě zeptají, proč je dostaly a povzbudí se tím k dalším otázkám na vše, co vidí, proč se jedí macesy, hořké byliny, proč se naklonění doleva pololeže opíráme. Děti, které již jsou ve věku, kdy chápou význam svátku i vyprávění o Exodu z Egypta, by měly dostat pohár vína. Je zvykem naplnit ještě jeden pohár zvlášť — Elijášův pohár. /1/

KŠA, Kapitola 118., Příprava sederu

1. Je záslužné obstarat si pro micvu čtyř pohárů opravdu dobré víno. Tam, kde lze dostat červené víno v téže kvalitě jako bílé a vyhovující stejnému stupni kašrutu, je záslužnější použít víno červené, jak praví Př (23:31): „Nehleď na víno, jak se rdí.“ Z citátu vyplývá, že nejvhodnější je víno červené. Červené víno rovněž připomíná krev hebrejských dětí, které dal faraon zabít. Ovšem tam, kde nerozumní a zpozdilí nežidé křivě obviňují Židy (že pijí o Pesachu lidskou krev), by se měli Židé pití červeného vína o Pesachu vyhýbat.

2. Pro první sederové namočení, karpas, používá většina lidí petržel, vhodnější však je celer, který chutná i syrový. Nejlepší ale jsou ředkvičky.

KŠA, Kapitola 117., Další pesachové zákony

1. Pokud objevíme během dne 14. nisanu (do soumraku) v jídle chamec, platí stejná pravidla jako pro jiné zakázané směsi, tj. tvoří-li chamec méně než jednu šedesátinu (dovoleného) pokrmu, považuje se za bezvýznamný. Najdeme-li tedy obilné zrno v kuřeti či v jiném pokrmu, odstraníme je a ostatek pokrmu smíme jíst o Pesachu. Jestliže ale objevíme sebemenší stopu chamecu v pokrmu o samotném Pesachu (tj. po soumraku), bude celý pokrm zakázaný a bude zakázáno jej jíst i mít z něj prospěch. Když tedy najdeme zrno některého z pěti druhů obilí nebo jiný chamec, musíme se poradit s kompetentním učencem (chacham).

2. Objevíme-li během Pesachu obilná zrna ve studni, měli bychom vodu z této studny čerpat jen v krajním případě — když není dostupná jiná voda. Pokud ve studni najdeme kousek chleba, nesmíme vodu ze studny o Pesachu vůbec použít, ani když jiná voda není dostupná. Nepomůže ani přefiltrování vody.

KŠA, Kapitola 116., Rituální očista nádobí pro Pesach — hag´ala, libun

1. Nádobí užívané pro chamec a vyrobené z hlíny (tj. porcelán, keramika, kamenina) se nemůže před Pesachem košerovat hag´alou (působením vařící vody), ani libunem (působením ohně). /1/ Pece, trouby a sporáky vyrobené ze železa či zděné se smí očistit libunem (viz také kpt. 110, bod 1 a 2). Není zvykem košerovat kamna, jichž se v zimě užívá k vytápění domu. Když někdo chce během Pesachu na kamna postavit hrnec, musí dát na kamna železnou ploténku a hrnec postavit na ni. Tento postup platí i pro hliněnou pec.

2. Hag´ala se používá pro košerování nádob dřevěných, kovových, kostěných či nádob z kamene. Pokud by ale vařící voda mohla nádobu poškodit (např. její části jsou spojené lepidlem nebo držadlo je přilepené), nesmí se nádoba košerovat hag´alou, protože je možné, že proces by z obavy před poškozením nebyl proveden důkladně.

KŠA, Kapitola 115., Když připadne 14. nisan na šabat

1. Jestliže den před Pesachem (14. nisan) připadá na šabat, provádí se hledání chamecu ve čtvrtek večer, v předvečer 13. nisanu. Po skončeném hledání bychom měli zrušit kvas formulí Kol chamira (vše kvašené, viz kpt. 111, bod 10) a v pátek dopoledne jej spálíme (do jedenácti hodin), avšak už bez pronesení Kol chamira, tu řekneme o šabatu po ranním jídle.

2. Prvorozený syn se ve čtvrtek postí; je-li pro něj obtížné postit se tak dlouho, dokud neskončí hledání chamecu, smí před hledáním sníst malé občerstvení, anebo pověří hledáním někoho jiného (a pak smí před hledáním jíst).

KŠA, Kapitola 114., Prodej chamecu

1. Každým okamžikem, kdy Žid má o Pesachu chamec ve vlastnictví, porušuje micvot Tóry (Ex 13:7) „nespatří u tebe žádný kvas“ a (Ex 12:19) „po sedm dní se ve vašich domech nenajde žádný kvas“. Z tohoto chamecu nesmí mít žádný prospěch. Platí to, i když chamec před Pesachem zrušil. Kdo vlastní velké množství chamecu a nemůže jej zničit, musí jej před Pesachem prodat nežidovi, dokud je dovoleno mít prospěch z chamecu. /1/ Prodej se nesmí pokládat za symbolický, bez skutečného úmyslu — člověk musí být skutečně rozhodnut, že chamec nežidovi prodá závaznou obchodní smlouvou. (Žid musí stanovit cenu za chamec i za pronájem místnosti, v níž je chamec uskladněn, vzít malou zálohu a zbytek považovat za půjčku, splatnou po Pesachu. Neměl by stanovovat cenu vyšší, než je běžná obchodní cena. Po Pesachu pak požádá nežida, aby doplatil zbytek dluhu. Odpoví-li nežid, že nemá potřebný obnos, požádá ho Žid, aby mu za stanovenou sumu prodal chamec zpět. K prodeji by se nemělo přistupovat lehkovážně, ale jako ke skutečné obchodní transakci.)

KŠA, Kapitola 113., Den před Pesachem (14. nisan) a pečení macesů

1. Čtrnáctého nisanu se neříká Mizmor l´toda ani Lamenaceach.

2. Po uplynutí jedné třetiny dne je zakázáno jíst chamec, tj. asi kolem desáté hodiny dopolední (po uplynutí třetiny času mezi úsvitem - alot ha-šachar a objevením hvězd - cet ha-kochavim /1/); smíme však z něj mít prospěch ještě další hodinu, tj. asi do jedenácti hodin. Do té doby jej tedy smíme prodat nežidovi, po uplynutí této doby již z chamecu nesmíme mít žádný prospěch. Musíme jej spálit a zrušit, dokud je dovoleno mít z něj prospěch, tj. před jedenáctou hodinou dopolední.

KŠA, Kapitola 112., Co z chamecu si smíme a nesmíme ponechat o Pesachu

1. Nesmíme mít ve vlastnictví nic, co obsahuje chamec, i kdybychom celou věc odstranili a zbyl jen kousek. Pokud potravina nikdy chamec neobsahovala, pouze se vařila v nádobě, používané na chamec anebo je v takové nádobě naložena, tuto potravinu smíme mít přes Pesach, i kdyby se chamec vařil v nádobě téhož dne — s podmínkou, že jsme potravinu v nádobě vařili či do nádoby nakládali před Pesachem. Ale vše, co se v nádobě používané pro chamec vařilo během Pesachu, musí se spálit.

2. Když jsou v obilí zrna naklíčená či rozbitá, byť to byla jen nepatrná část z celkového množství, anebo se na obilí vylila voda či bylo obilí propláchnuto vodou, nesmíme si je během pesachového týdne ponechat, ani z něj nic připravit. Jestliže navlhlé obilí prodáme bližnímu, musíme jej upozornit, aby je neměl doma o Pesachu. Máme zákaz prodat je nežidovi, pokud je pravděpodobné, že by je prodal opět Židovi, a ten by je vlastnil o Pesachu.

KŠA, Kapitola 111., Bedikat chamec a biur chamec (hledání a zrušení chamecu)

1. Večer před Pesachem (tj. večer mezi 13. a 14. nisanem), bezprostředně po setmění, je nutno provést bedikat chamec (hledání chamecu). Půl hodiny před setměním je zakázáno začít s jídlem či s jakoukoli prací.

2. Hledání se provádí s jednou voskovou svíčkou (ze včelího vosku), která má jeden knot, ne několik spojených, protože pak by byla jako pochodeň. Nemáme-li svíčku z včelího vosku, můžeme použít lojovou. /1/

3. Musí se prohlédnout všechny místnosti, v nichž by se chamec mohl nacházet, tedy i sklepy, půdy, komory, skladiště a kůlny. Rovněž se musí prohlédnout všechny nádoby, v nichž se uchovává chamec. Před vlastním hledáním by se všechny tyto prostory měly pečlivě zamést a zbavit chamecu, aby se obřad hledání usnadnil.

KŠA, Kapitola 110., Zpracování těsta a pečení macot

1. Chceme-li macesy péct v peci, v níž pečeme kynuté těsto (chamec), musíme ji nejdřív rituálně očistit (vykošerovat) postupem libun, tj. rozpálit doruda, až odlétají jiskry; méně se nepovažuje za libun. Měli bychom dát pozor, abychom celý její povrch pokryli žhavými uhlíky. Je správné i nutné ihned po libunu pec důkladně vyčistit od popela, vyčkat až zchladne a pak ji znovu rozpálit pro pečení macesů.

2. Jsou tací, kteří namísto košerování libunem vymažou vnitřek pece novou vrstvou hlíny. Je to dobrý postup, protože zbytky chamecu, jež ulpěly na stěnách pece, se odstraní rozpálením pece před pečením macesů. Stěny se však musí pokrýt vrstvou na prst silnou nebo silnější. Tenká vrstva nestačí.

KŠA, Kapitola 109., Voda do těsta na macesy

1. Těsto na macesy by se mělo zadělávat jen vodou, která se nechala stát přes noc (majim šelonu), tj. voda by se měla nabrat bejn hašmašot (doba od západu slunce do objevení hvězd na obloze) a přes noc ji nechat stát na zemi. I když je noc delší než dvanáct hodin, nesmí se vodou zadělat těsto, dokud se nerozbřeskne. Je-li noc krátká a mezi nabráním vody a rozbřeskem je doba kratší než dvanáct hodin, je třeba vyčkat, než uplyne plných dvanáct hodin. Lidé běžně používají tuto vodu hned po svítání, i když dvanáct hodin ještě neuplynulo. Některé autority s tím sice souhlasí, ale většina pozdějších halachických autorit (poskim) nesouhlasí. Měli bychom tedy dbát jejich názoru.

2. Kdo nedokáže přesně určit čas bejn hašmašot, měl by nabrat vodu dříve, ne však před západem slunce. Je zvykem vodu přecedit a zakrýt. Voda by měla stát na chladném místě. Když ji ráno přineseme do domu, měli bychom dát pozor, abychom ji nevystavili slunečním paprskům.

KŠA, Kapitola 108., Obilí a mouka na macesy

1. Je psáno (Ex 12:17): „A budete zachovávat ustanovení o nekvašeném chlebu (macot).“ Z toho se učíme, že musíme bdít nad tím, aby se zrní určené k přípravě macesů (pro pesachový seder) nedostalo do styku s vodou. Podle některých velkých halachických učenců začíná tato bdělost obdobím sklizně. Obvykle se však řídíme názorem autorit, které tvrdí, že stačí dohlížet na obilí až od chvíle, kdy je přivezeme do mlýna k mletí. /1/ Ale i když je obvyklé řídit se tímto názorem, člověk horlivý v zachovávání micvot bude bdělý od žní, a tak je to správné. Kdo je svědomitý, nedopustí, aby obilí zůstalo na poli až do plného vyzrání, kdy jsou obilky suché a stébla bílá, protože obilí by mohlo po dešti zkvasit. Nejlépe je proto sklidit obilí, když ještě dozrává a obilná stébla jsou dosud nazelenalá. Pokud je to možné, používáme po celé trvání svátku macesy z obilí, které bylo pod dohledem od sklizně. Není-li to možné, měli bychom takovými macesy vzdát úctu aspoň oběma sederovým večerům (viz Chajej adam kpt. 128, b. 30).

KŠA, Kapitola 107., Měsíc nisan

1. Po celý měsíc nisan se neříká tachanun ani Ciduk ha-din. Neříká se ani Cidkatcha cedek (spravedlnost Tvá) v odpolední šabatové modlitbě. Počínaje roš chodeš nisan je zvykem číst z Tóry každý den část popisující obětní dary, jež přinesli nesiim (kmenoví vůdci) toho kterého dne (Nu kpt. 7). Třináctého nisanu se obvykle čte začátek sidry Beha´alotcha až k verši ken asa et ha-menora (tak učinil svícen), protože to souvisí s kmenem Levi.

2. Během měsíce nisanu nemáme dovoleno postit se, platí to i pro půst při jahrzeitu za mrtvé rodiče. Kdo však měl zlý sen, smí se postit. Prvorození synové se postí den před Pesachem, jak bude vysvětleno, dá-li B-h, v kpt. 113. Ženich a nevěsta se během tohoto měsíce smí postit, dokonce i na roš chodeš nisan.

KŠA, Kapitola 106., Obchodování o chol ha-moed

1. O chol ha-moed je zakázáno věnovat se obchodní činnosti, tedy kupování i prodávání. Pokud se ale naskytne příležitost k velkému zisku, smí se prodej či koupě uskutečnit v soukromí; pak bychom ale měli utratit na oslavu svátku víc, než jsme původně zamýšleli.

2. Má-li někdo zboží a obává se, že jeho cena klesne pod skutečnou hodnotu, nebude-li ihned prodáno, má dovoleno zboží prodat o chol ha-moed. Jestliže ale žádná ztráta nehrozí, pouze by neměl žádný zisk, kdyby neprodal, pak má zakázáno zboží prodat, poněvadž ušlý zisk se nepovažuje za ztrátu. /1/

KŠA, Kapitola 105., Činnosti zakázané o chol ha-moed kvůli námaze

1. O chol ha-moed je zakázáno přenášet věci a nábytek z obydlí v jednom dvoře do obydlí v jiném dvoře. Nesmí se přenášet ani z nevyhovujícího příbytku do lepšího. Je však dovoleno přenášet z jednoho obydlí do druhého v témže dvoře. Kde spolu sousedí dva dvory a jsou prostupné brankou, smí se věci stěhovat touto brankou. Pokud by člověk utrpěl škodu tím, že by věci nepřestěhoval, smí je přestěhovat i z jednoho města do druhého. Smí také přenášet věci z obydlí, které mu nepatří, do svého obydlí: tím se znásobí jeho radost ze svátku, protože každý je rád, když má svůj vlastní příbytek. 

KŠA, Kapitola 104., Chol ha-moed (prostřední dny svátků)

1. Některé práce jsou o chol ha-moed zakázány, jiné dovoleny. Smíme vykonat práci 1/ kvůli přípravě jídla na tyto dny a na jom tov, a také 2/ aby se zabránilo ztrátě (davar ha-aved). Nutno svědomitě dbát, abychom nevykonávali o chol ha-moed zakázané práce, protože Pesachim (118 a) uvádí, že ten, kdo znesvěcuje chol ha-moed je jako ten, kdo uctívá nepravé bohy.

2. Naši moudří, požehnané paměti (Avot 3:11) nás také učí, že osoba, která znevažuje chol ha-moed, nebude mít podíl na budoucím světě, ani kdyby oplývala znalostmi Tóry a dobrými skutky. Co znamená „znevažovat“? Neuctít den přiměřeným jídlem a pitím, ani lepším oblečením. Proto by si každý měl obléci pěkné šaty a oslavit den podle svých finančních prostředků.

3. Pokud by nevykonáním určité práce vznikla škoda, smí pro nás práci vykonat i Žid, a to i za peníze. Jestliže nevznikne žádná škoda, pouze je to práce nutná pro potřeby svátku, nesmí ji pro nás za peníze vykonat Žid, ale pouze nežid. Když není v dosahu nežid, který by práci udělal a nejsme schopni udělat ji sami, smí ji pro nás udělat Žid za peníze.

KŠA, Kapitola 103., Sváteční veselí

1. Máme povinnost ctít všechny sváteční dny a radovat se z nich, právě tak jako ctíme šabat a máme z něj potěšení. O šabatu je psáno (Iz 58:13) „svatý den Hospodinův slavný“, o svátcích je psáno „svaté shromáždění“.

2. Jak ctít (kevod) svátky? Naši moudří, požehnané paměti, říkají (Moed katan 14a), že den před svátkem si musíme ostříhat vlasy, abychom vypadali o svátku upraveně, měli bychom se vykoupat v teplé vodě, umýt si vlasy a ostříhat nehty, jako to děláme před šabatem. K poctě svátku bychom měli jako před šabatem upéci doma chaly (bochníky bílého chleba). Před začátkem svátku máme — také jako před šabatem — zakázáno jíst od času mincha ketana /1/ (3 1/2 hod. po poledni), abychom pak jedli sváteční jí­dlo s větší chutí. Pokud den před svátkem je šabat, mělo by se třetí šabatové jídlo (se´udat šlišit) jíst před mincha ketana /2/ (viz kpt. 59). První den svátku by se rovněž nemělo jíst příliš pozdě odpoledne, neboť je to předvečer druhého dne svátku. /3/

KŠA, Kapitola 102., Eruv tavšilin

1. Připadne-li na pátek jom tov, bude zakázáno vařit či péct jídlo pro šabat, pokud se (odpoledne před svátkem) nepřipraví eruv tavšilin. Jak? Vezmeme chléb a trochu vařeného či pečeného pokrmu, který se jí s chlebem a řekneme požehnání Baruch ata... al micvat eruv (požehnán budiž, Hospodine... Jenž nás posvětil svými příkazy a nařídil nám příkaz eruvu). Pak řekneme B´dejn eruva jehe šare.... lanu ul´chol jisrael hadarim ba-ir ha-zot (tímto eruvem budiž nám dovoleno péci, vařit, smažit, ohřívat pokrmy, rozžíhat světla a konat vše potřebné o dni svátečním na šabat, nám i všem Židům, přebývajícím v tomto městě). V sidurech je text uveden v aramejském originálu. Kdo textu nerozumí, měl by slova říci v jazyce, jemuž rozumí.

2. Vařený pokrm musí být něco, co se běžně jí s chlebem — např. maso, ryba, vejce. Vezme-li člověk pokrm, který se běžně s chlebem nejí, eruv je neplatný. Je třeba vzít nejméně k´zajit /1/ pokrmu a k´bejca /2/ chleba. Měl by to být kvalitní kousek pokrmu a celý bochník chleba. Chléb by měl o šabatu ležet na stole jako druhý bochník (lechem mišne) a mělo by se z něj jíst při se´udat šlišit: ježto posloužil k vykonání jedné micvy, je dobré použít jej i pro jinou.

KŠA, Kapitola 101., Příprava jídla na druhý den svátku

1. Všechny práce, jež je dovoleno vykonávat o jom tov, smí se konat pouze pro potřebu toho dne. Je zakázáno připravovat první den svátku jídlo na druhý den (platí to i pro Roš ha-šana, viz kpt. 99, bod 2). Zvláště je zakázáno připravovat něco na všední den. Jestliže ale vaříme jídlo na první den svátku, smíme vařit ve větším hrnci a nechat něco na večer nebo na druhý den. Je to však dovoleno pouze u pokrmů, které chutnají lépe, když se vaří ve větším množství (např. maso) a s podmínkou, že neurčíme zbytek výslovně na večer či na další den. Ostatní pokrmy se nesmí připravovat ve větším množství, než je potřeba toho dne, poněvadž chystat více znamená vyvinout více námahy. /1/

2. I činnost, která není skutečnou prací (např. donést vodu nebo přinést víno na kiduš či havdalu), je zakázána, pokud je to na další den. Je také zakázáno dát první den svátku svíce do svícnu či upevnit knot do lampy, pokud budou rozsvíceny až večer (leda by se použily už před večerem, anebo jsou určeny k osvětlení synagogy).

KŠA, Kapitola 100., Birkat kohanim (požehnání kněží)

1. Podle příkazu Tóry musejí kohanim žehnat národu, jak uvádí Nu (6:23): „Budete žehnat synům Izraele.“ Kohen, který nevystoupí a nepožehná lidem — byť mu v tom nezbraňují žádné překážky — prohřešuje se proti B-žímu příkazu. Dokud však není k požehnání vyzván, není pokládán za hříšníka, neboť je psáno (tamtéž) „a řekni jim“, což targum interpretuje jako „když jim bude řečeno“. V našich krajích je obvyklé, že kohanim žehnají lidem pouze o svátcích /1/, kdy se těšíme ze svátku, a na Jom kipur, kdy se radujeme, že nám byly odpuštěny hříchy. Je tomu tak proto, že požehnání by měl kohen pronášet jen v radostném rozpoložení — „blaženost srdce požehná“. (Rama, OCH 128:44) V jiné dny, i o šabatu, jsou kohanim sužováni starostmi o živobytí či zdržením v práci. Pokud tedy svátek (kromě Jom kipur) připadne na šabat, v našich krajích obvykle kohanim nežehnají. Avšak lépe je žehnat i tehdy, jako to dělají v jiných komunitách. I o svátcích žehnají kněží jen v musafu, těsně předtím, než lidé odejdou ze synagogy, aby se oddali svátečnímu veselí (viz kpt. 138, b. 8).

KŠA, Kapitola 99., Mukce o jom tov

1. Všechny věci, jichž je zakázáno se dotknout o šabatu, jsou zakázány i o jom tov. Podle některých autorit se člověk o jom tov nesmí dotýkat věcí, jež jsou mukce mida´at (předměty, jídlo či zboží, které člověk běžně nepoužívá k osobní potřebě), ani věcí odložených proto, že jsou odporné (mukce mechamat mi´ut) — přestože o šabatu se to smí, byť omezeně. /1/ Podle těchto autorit by tedy člověk o jom tov neměl brát do ruky ovoce, odložené na prodej, pokud si je před svátkem neoznačil slovy „toto ovoce budu jíst zítra“. Dovoleno je to v případě ovoce, jež se prodává po malých množstvích ve velkém časovém rozmezí.

KŠA, Kapitola 98., Příkazy, ustanovení a nařízení pro svátek (jom tov)

1. Činnosti, jež jsou zakázány o šabatu, je zakázáno vykonávat i o jom tov. Rovněž je zakázáno, aby tyto práce byly vykonány prostřednictvím nežida. Stejně jako o šabatu, i o jom tov se nám přikazuje nechat odpočívat svá zvířata. Jediný rozdíl mezi šabatem a jom tov je ten, že o jom tov je dovoleno vykonávat činnosti spojené s přípravou jídla, jak je psáno v Ex (12:16): „Jen to, co každý z vás potřebuje k jídlu, smíte si připravit.“ Smíme tedy o jom tov zadělat těsto, péct, provést šchitu, vařit. Rovněž je dovoleno přenášet z jedné kategorie prostoru do druhé a používat oheň, nikoli jen k přípravě jídla, ale i z jiných důvodů (pokud to přispěje k radostné sváteční náladě). Naši moudří, požehnané paměti, přijali jako součást ústní tradice zásadu (Bejca 12a) „jestliže to bylo dovoleno pro přípravu jídla, je to dovoleno i k jiným účelům“. Není však dovoleno zapálit o jom tov lampu k jahrzeit. /1/ (Viz Responsa, Imre Eš, OCH 40, a také kpt. 90, b. 23.)

2. Není dovoleno o jom tov vyrábět sýr či máslo či dát mléko srážet, ani tak, že je dáme do koženého měchu, ani přidáním nějaké látky, způsobující srážení. Také je zakázáno sebrat smetanu z mléka, ledaže ponecháme část smetany na mléce, jako se to dělá o šabatu; a i pak je dovoleno vzít pouze tolik, kolik potřebujeme na ten den, ne však na příští den, protože nesmíme ve svátek připravovat jídlo na další dny. V případě hrozící ztráty však smí sebrat smetanu nežid, pokud to udělá zmíněným způsobem.

KŠA, Kapitola 90., Uvdin d´chol — další činnosti zakázané o šabatu

1. Některé činnosti jsou o šabatu zakázané, přestože je nelze považovat za práci, ani nevedou k vykonání práce. Proč jsou potom zakázány? Poněvadž je psáno (Iz 58:13): „Jestliže v den šabatu upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v Můj svatý den... budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči“. Naši moudří, požehnané paměti (Šabat 113 a) vysvětlují: „Vzdáš se svých cest“ znamená, že i způsob chůze o šabatu má být jiný než ve všední dny. Je tedy zakázáno o šabatu spěchat, avšak kvůli plnění micvy spěchat smíme (je psáno „svých cest“, tj. „tvé“ cesty jsou zakázány, ale cesty Nebes jsou dovoleny), ba je přímo záslužné spěchat.

2. Ze slov „přestaneš hovět svým zálibám“ naši moudří vyvodili, že „tvé záležitosti jsou ti zakázány, i když nebudeš provádět skutečnou práci“. Máme tedy zakázáno obhlížet svůj majetek, abychom zjistili, jakou práci bude třeba vykonat nazítří. Rovněž je zakázáno chodit po městě s úmyslem vyhledat koně či vůz nebo člun, který bychom si mohli najmout po šabatu. Máme však dovoleno střežit majetek svůj i svého bližního.

KŠA, Kapitola 89., Co je základna pro mukci

1. Jestliže někdo záměrně umístí v pátek zakázanou věc na nějaký (dovolený) předmět, který mu patří a má v úmyslu nechat tam věc ležet i o začátku šabatu, stane se dovolený předmět základnou pro věc zakázanou a nesmíme se ho o šabatu dotknout. I kdyby se z něj zakázaná věc během šabatu odstranila, předmět zůstane základnou pro mukci, protože zakázaná věc se na něm nacházela bejn hašmašot (mezi západem slunce a objevením tří hvězd), a bude tedy celý šabat zakázáno se předmětu dotknout, i kdybychom potřebovali buď samotný předmět či místo, jež zabírá.

KŠA, Kapitola 88., Mukce

1. Slovo mukce znamená „dát stranou, odložit“, tedy věci, které člověk záměrně odloží a nebude je o šabatu používat. Jídlo, které je ve stavu nezpůsobilém k požití (anebo jen v nouzi); jídlo k požití způsobilé, ale určené k prodeji a proto odložené; potrava, kterou o šabatu lze dát psovi, ačkoliv v pátek nebyla zamýšlena jako taková (např. dobytek či drůbež uhynulé o šabatu) — těchto věcí se smíme dotknout. Rovněž i věcí, jež od předešlého dne změnily svůj vzhled, přesto však jsou stále zčásti způsobilé k původnímu účelu, např. nádobí, které se o šabatu poškodí, může však dosud zčásti sloužit svému účelu, třeba k uchování potravin či nápojů; rovněž kosti, odstraněné o šabatu z masa a vhodné pro psy — toho všeho se smíme dotknout. Rozinky a fíky, odložené stranou k sušení, se považují za úmyslně odložené, za mukci.

KŠA, Kapitola 87., Péče o domácí zvířectvo o šabatu

1. Je psáno (Ex 23:12): „Aby si odpočinul tvůj býk i osel“. Tóra nás učí, že i zvířata patřící Židovi mají odpočívat. Vztahuje se to na všechny živé tvory, nejen na dobytek. Je tedy zakázáno nechat zvíře nést náklad o šabatu. I když zvíře vyjde s nákladem do veřejného prostoru samovolně, majitel tím poruší zákaz Tóry. Má-li zvíře na sobě něco pro ozdobu, i to se považuje za břemeno. Naopak to, co má zvíře na sobě k ovládání nebo k léčebným účelům (např. obvaz na ráně), se nepokládá za břemeno a zvíře to smí nosit. Pokud to však má sloužit jako zvýšené zajištění, bude to zakázáno, i kdyby pro jiné zvíře bylo takové opatření nutné; není-li to nutné pro toto konkrétní zvíře, považuje se to za náklad a je nepřípustné.

2. Smíme vést koně s ohlávkou nebo s uzdou, ne ale s obojím. Můžeme omotat řemen postroje kolem krku koně a tak koně vést; musíme jej však uvázat natolik volně, abychom mohli lehce prostrčit ruku mezi řemen a krk koně a udrželi jej, kdyby chtěl kůň utéci. Smíme uchopit postroj a vložit na koně, ale o šabatu se nesmíme o koně opřít. Nesmíme vést osla s železným udidlem, to je pro osla zvýšené zajištění. Je zakázáno vést býka či krávu s provazem na krku, ježto takové zajištění není nutné, pokud zvíře nemá ve zvyku utíkat. Provaz uvázaný na koňské hubě se pokládá za břemeno, neboť tím není kůň zajištěn; provaz může sklouznout a nepodobá se ohlávce.

KŠA, Kapitola 86., Mytí a koupání o šabatu

1. O šabatu je zakázáno mýt si celé tělo nebo většinu těla v teplé vodě, i když se voda ohřála před začátkem šabatu. Zákaz platí, i když se myjeme po částech. Je zakázáno jít do lázně i kvůli vypocení. Smíme si však umýt tvář, ruce a nohy v teplé vodě, ohřáté před příchodem šabatu.

2. Je dovoleno umýt si celé tělo vodou přírodních horkých pramenů (např. prameny v Tiberiadě), pokud je voda na zemi a místo není zastřešeno. Pokud ale je voda v nádrži nebo místo je zastřešené, je to zakázáno. Podle některých autorit se smíme koupat, je-li voda na zemi, i když je místo chráněno střechou.

3. Ponořit celé tělo do studené vody /1/ je dovoleno, ale člověk se potom nesmí postavit ke kamnům, aby se ohřál, to by bylo jako mytí v teplé vodě. I když si umyjeme ve studené vodě jen ruce, není dovoleno ohřívat je u kamen, dokud jsou vlhké, ale nejprve je dosucha utřít (viz kpt. 80, b. 32, kde se uvádí, že si máme před utřením do ručníku ruce otřít jednu o druhou, aby na nich zbylo minimum vody).

KŠA, Kapitola 85., Když o šabatu vypukne požár

1. Naši moudří, požehnané paměti se obávali, že kdyby (nedej B-h!) vypukl o šabatu požár a postiženým bylo dovoleno zachraňovat svůj majetek, dali by se natolik strhnout úsilím zabránit škodě, až by zapomněli, že je šabat a oheň uhasili. Rabíni proto zakázali zachraňovat i věci, jež se o šabatu smí přenášet a i na těch místech, kde je dovoleno nosit je. Dovolili zachránit pouze to, co člověk potřebuje pro šabat. Co to je? Pokud oheň vypukl v pátek večer před jídlem, smíme zachránit tolik jídla, aby dostačovalo na tři pravidelná denní jídla pro celou domácnost i domácí zvířectvo. Jestliže požár vypukl v sobotu ráno, smíme zachránit množství dostačující pro dvě denní jídla a stane-li se to v sobotu odpoledne, smíme zachránit množství pro jedno denní jídlo. Pokud je v jedné nádobě více jídla, např. košík plný chleba nebo plný soudek vína, smí se vynést, ježto je možno odnést to najednou. Pokud rozprostřeme prostěradlo a na ně dáme větší množství jídla a pití, smíme je vynést. Smíme rovněž vynést všechny nádoby, jež potřebujeme pro ten den.

KŠA, Kapitola 84., Oděv a šperky o šabatu

1. Člověk nesmí o šabatu nosit ve veřejném prostoru či karmelitu nic, co není oděv či ozdoba. Je tedy zakázáno vyjít ven se špendlíkem či jehlou zapíchnutými v šatech. /1/ I když je špendlík pro oděv nezbytný, nesmíme s ním vycházet ven. Je to však dovoleno ženám, jež si často připínají stuhy, šátek, závoj a pod. Dovolení platí pro špendlík, nikoli jehlu.

2. Naši moudří zakázali také nošení určitých ozdob ve veřejném prostoru. Některé ozdoby jsou zakázané mužům, jiné ženám; těm proto, že by mohly šperky snímat, aby je někomu ukázaly. V současné době se tyto zákazy (podle některých rabínských autorit) obvykle neuplatňují. Bohabojný člověk však bude k sobě přísnější (viz ŠA O CH, kpt. 301 a 303). Zejména muž by neměl nosit prsten jiný než pečetní. Stejně tak by neměl nosit hodinky, ani zavěšené na zlatém řetízku kolem krku, tedy šperk (rabínské nařízení). Hodinky kapesní jsou považovány za břemeno a jejich zákaz platí bezvýhradně.

KŠA, Kapitola 83., Ohrazení prostoru

1. Ohrazením prostoru přepážkami (stěnami) se vytvoří soukromý prostor jen tehdy, je-li prostor ohrazen za účelem bydlení. „Za účelem bydlení“ znamená postavit dům k obývání nebo ohradit pozemek, na který se vchází z domu, např. dvůr. V tom případě se prostor považuje za soukromý, i když je hodně rozlehlý. Naopak charakter prostoru, který nebyl ohrazen za účelem bydlení — např. sady, zahrady, jež jsou ohrazeny jen k ochraně stromů a rostlin — závisí na velikosti. Pokud jde o prostor menší než sosajim (pojem definujeme v dalším bodu), je dovoleno v něm nosit věci (viz bod 3). Je-li prostor větší než sosajim, považuje se za karmelit.

2. Co znamená sosajim? Doslovně „vyžadující dvě sea (míry) osiva“. Moudří to definovali jako velikost nádvoří svatyně, jež provázela Židy při jejich putování pouští — 100 x 50 loktů (asi 50 x 25 m), při tvaru čtverce by jedna strana čtverce měřila 70 loktů a 4 šířky dlaně, to je podle současných měr něco přes 53 loktů. /1/ Pokud je pozemek kulatý či jinak tvarovaný, musí mít velikost 5000 loktů čtverečních (v současných mírách 3750 /2/). Avšak je-li délka pozemku větší než dvojnásobek jeho šířky (i když ji bude přesahovat o jediný loket), pokládá se pozemek za větší než sosajim, ježto se nepodobá nádvoří svatyně.

KŠA, Kapitola 82., Přenášení věcí z jedné kategorie prostoru do jiné

1. Ve veřejném prostoru (rešut ha-rabim) a v karmelitu je zakázáno nosit, házet či podávat věci na větší vzdálenost než čtyři lokty — asi 2 m. Je zakázáno i poponášet předmět po kousku, přesáhne-li celková vzdálenost čtyři lokty.

2. Přenášet, házet či podávat něco ze soukromého prostoru do veřejného nebo do karmelitu je zakázáno, a stejně i naopak — z veřejného prostoru či karmelitu do soukromého. Je také zakázáno přenášet něco z veřejného prostoru do karmelitu a naopak. Ale smí se přenášet věci z makom p´tur do soukromého, veřejného prostoru či karmelitu a naopak — s podmínkou, že věc nebude nesena ve veřejném prostoru či v karmelitu čtyři a více loktů. Ježto jsou rozdílné názory na to, co je prostor veřejný, co soukromý a co karmelit, musíme být velmi opatrní zejména ve městě, jež není opatřeno eruvem (úkon, jímž se ustavuje spojení dvorů) a nepřenášet nic do jiné kategorie prostoru, pokud si nejsme jisti, že je to dovoleno. Zejména by si měl dát pozor ten, kdo není příliš obeznalý v halachot.

KŠA, Kapitola 81., Kategorie prostoru ve vztahu k šabatovým zákonům

1. Ve vztahu k šabatovým zákonům rozlišujeme čtyři kategorie prostoru: 

A/ rešut ha-jachid (soukromý),
B/ rešut ha-rabim (veřejný),
C/ karmelit (prostor, který není ani soukromý, ani veřejný),
D/ makom p´tur (vyjmuté místo).

KŠA, Kapitola 80., Práce o šabatu zakázané

1. (Hlavní kategorie prací zakázaných o šabatu jsou dobře známé, není nutno je opakovat. Následující výčet poukazuje na činnosti, s nimiž se v denním životě často setkáváme, ale není příliš známo, že jsou zakázané.) 


Je zakázáno dělat při světle svící něco, co vyžaduje soustředění. Rabíni to zakázali z toho důvodu, aby někdo nezapomněl, nenaklonil lampu ve snaze dostat víc oleje ke knotu a neprovinil se tak „zapálením ohně“. Dvě osoby však mohou studovat společně z jedné knihy, poněvadž kdyby se jeden pokusil lampu naklonit, druhý ho může upamatovat. Zákaz se vztahuje pouze na olejové lampy, je dovoleno studovat při světle svící, jež mají knot napevno umístěn ve vosku či loji. Člověk si však musí udělat nějakou značku, aby si připomněl, že nesmí knot zkracovat. Podle Maimonida je to porušení zákona Tóry. Je zakázáno zastřihnout knot, nesmí to udělat ani nežid.

KŠA, Kapitola 79., Maftir

1. Před vyvoláním maftira se říká poloviční kadiš. Pokud byly vyjmuty dva svitky Tóry (jeden pro čtení paraši, jeden pro maftira), při kadiši by oba měly být na pultu. Pokud se vyňaly tři svitky, první z nich při kadiši nemusí být na pultu.

2. Maftir by neměl začít požehnání nad haftarou, dokud není Tóra svinuta a zabalena do pláštíku.

3. V prvním požehnání nad haftarou se neodpoví Amen po slovech Ha-neemarim b´emet (Jež byla řečena v pravdivosti), neboť požehnání končí až slovem Va-cedek (A spravedlivé). Ani v prvním požehnání po haftaře se neodpoví Amen za slovy Emet va-cedek (Pravdivá a spravedlivá), poněvadž součástí požehnání je i další odstavec, Neeman ata (Věrohodný jsi). Ježto právě v těchto místech se často chybně odpovídá Amen, nejlépe je, když maftir pokračuje bez odmlky a tím dá najevo, že požehnání ještě nekončí.

KŠA, Kapitola 78., Čtení z Tóry o šabatu a svátcích

1. O šabatu je dovoleno přidat k sedmi předepsaným alijot (vyvolaným k Tóře) další. Je-li vyvolaných více, smí být ke čtení jako poslední (acharon) vyvolán kohen či levita. Kohen či levita smí být vyvolán i jako maftir. I když je kohen vyvolán jako acharon, smí být jiný kohen vyvolán jako maftir (poněvadž se mezitím říká kadiš, bude přerušení mezi nimi). O Simchat tora, kdy se vyjmou tři svitky Tóry, je dovoleno vyvolat kohena jako chatan tora (poslední alija v Deuteronomiu), druhého kohena jako chatan b´rešit (první alija v Genesis) a třetího jako maftira — každý totiž čte z jiného svitku. Toto však neplatí, když připadne na šabat Roš chodeš tevet, přestože i v tomto případě budou vyjmuty tři svitky. Kněz nesmí být vyvolán jako poslední k prvnímu svitku (i kdyby k tomuto svitku bylo vyvoláno osm mužů), ježto paraša není ukončena z tohoto svitku, ale až když se z druhého svitku přečte oddíl pro Roš chodeš — k tomuto úseku smí být kohen vyvolán. Podobná pravidla platí, připadne-li na Roš chodeš paraša Šekalim nebo paraša Ha-chodeš (viz kpt. 140).

KŠA, Kapitola 77., Kiduš a šabatová jídla

1. Je příkazem Tóry posvětit šabat slovy, neboť je psáno (Ex 20:8) „Pamatuj na den šabatu, že ti má být svatý“; z toho vyplývá, že jej musíme obřadně uvítat pronesením kiduše a ukončit havdalou (viz kpt. 96). Naši moudří stanovili, že kiduš i havdala se mají říkat nad pohárem vína.

2. Říci kiduš a jíst večerní šabatové jídlo je možno i před setměním. Ovšem ti, kdo se během týdne modlí maariv v náležitý čas, tj. po objevení hvězd a jen při začátku šabatu se modlí dříve (jak uvedeno v předchozí kapitole), mají zakázáno začít se šabatovým jídlem půl hodiny před objevením hvězd. Jestliže tedy do soumraku schází pouhá půlhodina, měli by vyčkat až do soumraku, pak odříkat Šma s průvodními požehnáními a pronést kiduš. Před kidušem se nesmí nic jíst či pít, ani voda.

KŠA, Kapitola 76., Modlitby o šabatu a svátcích

1. V pátek večer se obvykle říká maariv dříve než jindy. Je dobré přijmout šabat co možná nejdříve, nemělo by to však být před plag ha-mincha (tj. jednu a čvrt hodiny před západem slunce). I ti, kdo mají ve zvyku modlit se každý den maariv v patřičnou dobu, tedy po objevení hvězd, smí se v pátek modlit dříve. Přesto, že se modlí maariv v čase, kdy ve všední dny říkají minchu, v pátek to nevadí, neboť je záslužné ubrat něco z všedního a přidat to k svátečnímu.

2. Závěr požehnání Haškivenu (Dej nám ulehnouti) se o šaba­tu liší — neřekneme jako přes týden ... šomer amo jisrael la´ad (Jenž střeží svůj lid Izrael navěky), protože toto požehnání odkazuje k ochraně Izraele a o šabatu je zbytečné, chrání nás samotný šabat. Řekneme místo toho ... ufros alejnu (rozprostři nad námi) a uzavřeme Baruch ata adonaj hapores sukat šalom (Požehnaný budiž, Hospodine, Jenž rozestírá příbytek Svého míru). Když omylem uzavřeme stejně jako ve všední dny a omyl si uvědomíme, přidáme bezprostředně za leolam vaed (navěky) slova hapores sukat šalom. Pokud si ale chybu uvědomíme po pauze delší /1/ než trvá vyslovení, už je nemusíme říkat.

KŠA, Kapitola 75., Zapálení šabatových svící

1. Člověk musí zanechat práce a rozžehnout šabatové svíce nejméně půl hodiny před tím, než se objeví hvězdy na obloze. /1/ Obec i jednotlivec smí přijmout šabat před západem slunce. Od chvíle, kdy shromáždění v synagoze odříkalo Ž 92 Mizmor šir le-jom ha-šabat (Píseň ke dni sobotnímu), začnou být šabatové zákony závazné pro všechny členy obce, tedy i pro ty, kteří nejsou v synagoze — i kdyby to bylo dvě hodiny před soumrakem. /2/ Platí to také pro osoby, které přijdou do komunity z jiného města. Jsou-li v obci dvě synagogy, členové jedné z nich nejsou vázáni druhou.

KŠA, Kapitola 74., Plavba lodí o šabatu

1. Plavbu po moři nesmíme začít méně než tři dny před šabatem, tj. od středy dál. /1/ Pokud však cestujeme kvůli micvě, můžeme nastoupit na loď i v pátek.

2. Plavbu na říční lodi může Žid nastoupit kdykoli, i v pátek, s podmínkou, že nebude o šabatu vykonávat zakázané činnosti. Dovolení platí i tehdy, je-li k pohybu lodi po řece využito tažných zvířat na břehu.

3. Pokud říční loď vyplouvá přímo o šabatu, je dovoleno nastoupit cestu i v den šabatu — člověk by však měl nastoupit na loď už v pátek a zůstat na palubě až do setmění. I kdyby pak šel domů a doma přenocoval, smí o šabatu opět nasednout na loď — za předpokladu, že loď nevyplouvá na cestu jen kvůli Židům. Jedna potíž tu však bude. Stráví-li člověk šabatovou noc doma, považuje se domov za jeho (šabatové) místo pobytu, a když pak loď urazí větší vzdálenost, než je Židům dovoleno cestovat o šabatu (tj. 2000 loktů, asi 1 km) a dojede do dalšího přístavu ještě v den šabatu, člověk bude smět na tom místě ujít pouhé 4 lokty; má zakázáno ujít více. /2/ Viz také kpt. 95.

KŠA, Kapitola 73., Nežidovská práce o šabatu

1. Žid má zakázáno nechat nežida, aby pro něj o šabatu pracoval. Vychází to z verše Ex (12:16) „nebude se konat žádné dílo“, nebudou je tedy dělat ani nežidé. Je-li nežidovi zadána práce v pátek, smí ji dělat o šabatu, ale jen za těchto podmínek: A/ Přijme práci před šabatem, nikoli v den šabatu.

2. B/ Odměna za práci bude sjednána předem, v tom případě nežid vykoná práci pro sebe — aby za ni dostal zaplaceno — nevykoná ji pro Žida. Kdo zaměstnává nežidovské služebnictvo za stanovenou časovou mzdu, nesmí je nechat o šabatu vykonávat žádnou práci, protože prospěch z ní by měl pouze Žid. Pokud Žid požádá nežida o doručení dopisu a nežid musí kvůli tomu cestovat o šabatu, měl by dostat za doručení odměnu; pak to bude dělat pro sebe (kvůli odměně), ne jako laskavost.

KŠA, Kapitola 72., Svatost šabatu. Příprava na šabat.

1. Svatý šabat je velké znamení a smlouva, jež nám dal Svatý, budiž požehnán, aby nás naučil, že „v šesti dnech B-h stvořil nebesa i zemi a vše, co je v nich, a sedmého dne odpočíval“. Přesvědčení, že B-h je Tvůrcem světa, je základem naší víry. Naši moudří, požehnané paměti říkali: „Šabat znamená tolik co všechny ostatní příkazy“ (Jerušalmi, Nedarim 3), „dodržovat šabat je totéž jako dodržovat celou Tóru“ (Zohar, Bešalach 47), „znesvěcení šabatu je jako popření celé Tóry“ (Chulin 5a). Je také psáno v Neh (9:13-14): „Sestoupil jsi na horu Sinaj... vydal jsi jim přímé řády a spolehlivá naučení... učinil jsi jim známý Svůj svatý šabat“.

2. Kdo porušuje šabat veřejně, je v každém ohledu pokládán za odpadlíka /1/; dotkne-li se vína, učiní je nepřijatelné k požití; chléb jím upečený je považován za chléb modláře, stejně jako jím vařený pokrm (viz kpt. 38). „Veřejně“ znamená v přítomnosti deseti Židů. Přesněji — deset Židů ví o znesvěcení, i když je skutečně neviděli. Toto pravidlo je vyvozeno z Talmudu a jeho komentářů (Sanhedrin 74b): „Esteřin vztah s Achašverošem byl veřejně znám“. Podobně to uvádí i Pri megadim.

KŠA, Kapitola 71., Seder ha-lajla (řád noci)

1. Po večerní modlitbě by si měl muž vymezit pevný čas pro studium Tóry, aby naplnil příkaz (Joz 1:8): „Rozjímej nad ní ve dne v noci“. Kdyby se nejdřív najedl, cítil by se ospalý, malátný a příliš unaven pro studium. Je tedy nejlépe studovat Tóru před jídlem. Pokud je však hodně hladový a bez jídla by se nesoustředil, smí něco sníst, aby upokojil mysl, pak studovat, dosytit se, a poté pokračovat ve studiu, každý podle svých nejlepších schopností. Eruvin (65 a) nás učí: „Noci byly stvořeny jen kvůli studiu Tóry“. Týká se to zimních nocí, jež jsou dlouhé; avšak i za krátkých nocí může člověk studovat, třeba i maličko, aby naplnil příkaz: „Rozjímej nad ní ve dne v noci“. Počínaje 15. dnem měsíce avu by měl každý dobu svého studia podstatně rozšířit. Talmud uvádí (Chagiga 12b): „Pravil Red Lakiš: Kdo studuje Tóru v noci, struna B-ží milosti jej obepne, neboť je psáno (Ž 42:9): Ve dne přikáže Hospodin milosrdenství Svému, a v noci Své písni být se mnou. Proč vládne Hospodin svým milosrdenstvím ve dne? Protože v noci je s člověkem píseň Tóry.“ Jiný citát Red Lakišův (tamtéž): „Kdo studuje Tóru v tomto světě, který se podobá noci, kolem toho Svatý, budiž požehnán, obepne strunu B-ží milosti ve světě budoucím, jenž je podoben dni. Neboť je psáno: Ve dne přikáže Hospodin milosrdenství Svému a v noci Své písni být se mnou.“ Zejména ten, kdo zanedbal studium Tóry ve dne, musí svůj úkol dokončit v noci.

KŠA, Kapitola 70., Večerní modlitba — maariv

1. Čas pro večerní Šma začíná, jakmile jsou na obloze viditelné tři malé hvězdy. Je-li zamračeno, měl by člověk čekat tak dlouho, až je nepochybně večer. V dnešní době je zvykem modlit se v synagoze maariv hned po odpolední modlitbě, přestože večer ještě nenastal. Je to proto, že lidé by se s obtížemi znovu scházeli ke společné modlitbě. Maariv se však lze modlit až po plag ha-mincha (jednu a čtvrt hodiny před setměním — polovina mincha ketana), dřívějším modlením by nebyla splněna povinnost večerní modlitby. Jak šťastný je ten, kdo se může modlit večerní modlitby v minjanu večer a kdo vyplňuje čas mezi minchou a maarivem studiem Tóry, takže spojí studiem den a noc, což je velká zásluha! Člověk bohabojný, který se modlil se shromážděním maariv před setměním, by v žádném případě neměl nic jíst, dokud nenastane večer. Měl by počkat, dokud se neobjeví tři hvězdy na obloze a pak říci tři oddíly Šma. Kdo se nemodlí v minjanu, nesmí se modlit maariv dřív, než se na obloze ukáží tři hvězdy.

KŠA, Kapitola 69., Odpolední modlitba — mincha

1. Rabi Chelbo řekl, cituje rabi Hunu (Berachot 6b): „Člověk by se měl svědomitě modlit minchu, protože Elijášova prosba byla vyslyšena až při odpolední oběti, jak je psáno (1 Kr 18:36) „nastal čas, kdy se přináší obětní dar (mincha), prorok Elijáš přistoupil“. Proč je odpolední modlitba (mincha) tak důležitá? Čas šacharitu (ranní modlitby) je pevně stanoven: modlíme se bezprostředně po východu slunce, dříve než jsme pohlceni všedními starostmi. Podobně i maariv (večerní modlitba) má svůj stálý čas — poté, co se člověk vrátil domů a oddychl si po denním plahočení. Avšak minchu se modlíme, když konec dne je dosud daleko, jsme plně ponořeni do všedních starostí a musíme myslet na to, že máme přerušit veškerou činnost, abychom se modlili. Proto je tato modlitba velmi záslužná.

KŠA, Kapitola 68., Tefila ha-derech. Jak se modlit na cestách.

1. Než se vydáme na cestu, měli bychom se modlit tefila haderech (modlitbu za bezpečnou cestu). Modlíme se ji, ať se vydáváme na cestu z vlastního domu nebo z místa přenocování, a řekneme ji také při návratu domů. Modlitbu nutno říci, až vyjdeme za obvod města, tj. alespoň 72 a 2/3 lokte (asi 37 m) od posledního domu ve městě. Nejlépe je říci ji asi jeden kilometr za obvodem města. Pokud jsme již na cestě a přenocovali jsme v nějakém městě, smíme ji říci i ráno, než v cestě pokračujeme. Modlitba začíná slovy Jehi racon mil´fanejcha adonaj elokejnu velokej avotejnu še-tolichenu l´šalom... (Kéž je Tvou vůlí, Hospodine, B-že náš a B-že našich otců, vést nás...). Text je vyjádřen v plurálu, vyjma věty vetitneni le-chen (kéž získám přízeň).

2. Modlitba se říká pouze tehdy, cestujeme-li nejméně parsa- asi 4 km. Nejlépe je odříkat tefila ha-derech během prvních 4 km cesty. Avšak kdo na to zapomněl, může ji říci kdykoli během cesty, dokud je vzdálen víc než parsa od místa, kde hodlá přenocovat /1/.

KŠA, Kapitola 67., Nedarim (sliby)

1. Člověk by se měl vyhnout častým slibům. Zaváže-li se někdo slibem, je to, jakoby postavil oltář na výšinách kolem Jeruzaléma; a kdo takový slib splní, jakoby na tom oltáři obětoval a tím se provinil proti zákazu obětovat mimo Chrám (Nedarim 22a). I když člověk je povinen splnit slib, lépe je poradit se s příslušnou autoritou, jak slib zrušit. To platí o slibech týkajících se běžných záležitostí, avšak sliby zasvěcující určité věci B-hu se musí splnit, jak uvádí Ž (116:14): „Svoje sliby Hospodinu splním“. Člověk se z nich může vyvázat jen v nezbytném případě. (Vajikra raba 37:4)

2. Stejně tak by se člověk měl vyhnout přísaze (š´vua). Když však už pochybil a v nějaké konkrétní záležitosti přísahal, neměl by se snažit z přísahy vyvléci. Měl by ji dodržet, i když mu to způsobí nesnáze, jak čteme v Ž (15:4): „Nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě“, a dále „kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí“. Člověk by se neměl pokoušet uvolnit se z přísahy, leda v nejnutnějším případě.

KŠA, Kapitola 66., Co je heter iska

1. (Ačkoliv půjčovat peníze na úrok je zakázáno, za jistých okolností lze vložit peníze do riskantní transakce a získat podíl na zisku. Toto ujednání se nazývá heter iska.) Svěří-li člověk své peníze druhému, aby je ten použil k obchodní transakci, s podmínkou, že oba se budou rovnoměrně podílet na všech ziscích i ztrátách, je toto ujednání — iska — zakázáno. Důvod je ten, že polovina peněz se považuje za půjčku poskytnutou příjemci — obchodníkovi, ježto ten je za ni odpovědný, tato polovina mu vynese zisk a z ní odpovídá za ztráty. Druhá polovina peněz se považuje za vklad do jeho rukou, protože z této poloviny bude mít zisk vkladatel — investor a bude z ní rovněž odpovědný za ztráty. Obchodník provádí celou obchodní transakci sám a nese riziko za investorovu polovinu jen proto, že mu investor dal druhou polovinu jako půjčku, a toto podstoupení námahy (rizika) se pokládá za formu úroku — proto je podobná smlouva zakázána. Lze ji ale dovolit, jestliže investor zaplatí obchodníkovi za práci a riziko podstoupené při provádění transakce s jeho polovinou. Tato odměna může být buď sjednána předem nebo vyplacena po provedení transakce. I nominální odměna postačuje ke zrušení zákazu.

KŠA, Kapitola 65., Ribit (úrok z půjčky)

1. Je v lidské přirozenosti toužit po zbohatnutí. Ze všech nezákonných finančních transakcí je nejčastější lichva. Člověk se obvykle pojistí proti krádeži, loupeži nebo podvodu (a také se většinou střeží okrást, oloupit či podvést svého bližního). I kdyby někdo chtěl druhého okrást nebo podvést, většinou zaváhá ze strachu před odhalením a hanbou. Naopak pokud jde o úrok, vypůjčitel - dlužník platí dobrovolně a je rád, že půjčku získal, i když z ní platí vysoký úrok. Půjčovatel - věřitel pak může nabýt dojmu, že vypůjčiteli prokazuje velkou laskavost, neboť ten může s půjčenými penězi vydělat mnohonásobně víc, než činí úrok z půjčené sumy. Je tedy velmi snadné podlehnout vábení lichvy (B-h chraň). Z toho důvodu také Tóra lichvu přísně zakazuje a uvádí zvlášť k ní mnoho předpisů. Ten, kdo půjčuje peníze na úrok, porušuje šest zákazů Tóry a nebude zahrnut do vzkříšení mrtvých, jak je psáno (Ez 18:13): „Půjčovat lichvářsky a brát úrok; bude žít? Nebude žít.“ Vypůjčitel přestupuje tři zákazy Tóry; písař, svědek a zprostředkovatel, který půjčku vyjednal, jakož i každý, kdo k půjčce dopomáhal — i když jen sdělil, od koho si člověk může vypůjčit, anebo informoval, komu lze půjčit — všichni porušují zákaz Tóry.

KŠA, Kapitola 64., Zákaz obchodovat se zakázanými potravinami

1. Máme zakázáno obchodovat či brát do zástavy jakékoliv potraviny, jež jsou pro nás k jídlu zakázány, i když je dovoleno mít z nich prospěch. Nesmíme je koupit ani jako stravu pro nežidovské dělníky. Pokud jde o něco jiného než o poživatiny, např. kůň, osel, smíme s tím obchodovat. Smíme také obchodovat se zakázaným živočišným tukem, neboť o tom je psáno (Lv 7:24) „může se užívat k různému účelu“.

2. Pokud se nám nechtěně dostane do rukou něco zakázaného, např. při rybaření se v síti zachytí zakázaná ryba či najdeme zvíře uhynulé nebo zadáveno divokou šelmou, smíme maso prodat, ježto nebylo naším úmyslem získat je. Ale živé zvíře musíme bez okolků prodat, nikoli chovat je, dokud se nevykrmí. Smíme je také prodat skrze prostředníka, i když ten z toho bude mít zisk; prostředník však je nesmí koupit přímo, to by se považovalo za obchodování zakázanými zvířaty.

KŠA, Kapitola 63., Zákaz oklamat bližního a poškodit ho slovem

1. Jako je zakázáno poškodit bližního v obchodě a při jednání, je také zakázáno poškodit ho slovem, jak učí Lv (25:17): „Nikdo nepoškodíte svého bližního, ale budeš se bát svého B-ha“. To se týká újmy způsobené mluvením. Poškodit někoho slovem je mnohem závažnější než poškodit jej finančně, neboť finanční křivda se dá napravit, ale slovní újma nikoli. Navíc finanční ztráta se dotkne jen majetku, kdežto slovní újma přímo osoby. Ten, kdo volá k B-hu, protože utrpěl újmu slovy, bude neprodleně vyslyšen. Zejména je nutno dbát, aby muž nepoškodil slovem svou ženu a nezpůsobil jí tak bolest. Ženy jsou od přírody citově založeny a mají sklon plakat i pro maličkosti. B-h si obzvlášť všímá slzí, jak učí Berachot (32b): „Brány slz se nikdy nezamykají“.

KŠA, Kapitola 62., Obchod a obchodní jednání

1. Musíme velmi dbát na to, abychom nepodváděli a nepoškozovali jeden druhého. /1/ Kdo podvádí a klame svého bližního, proviňuje se proti zákazu Tóry. To platí, když prodávající podvede kupujícího, i kupující prodávajícího. Je psáno (Lv 25:14) „když budeš prodávat něco svému bližnímu nebo něco od něho budeš kupovat, nepoškozujte jeden druhého“. Traktát Šabat (31a) uvádí, že první otázka, kterou člověk dostane u nebeského soudu, bude: „Jednal jsi čestně v obchodních věcech?“

2. Jako je zakázáno podvést bližního při prodeji či koupi, tak je zakázáno podvést ho při námezdní práci, smluvní práci a směně peněz.

KŠA, Kapitola 61., Požehnání Ha-gomel a další

1. Jsou čtyři situace, kdy člověk /1/ musí poděkovat B-hu za zvláštní milost, tj. kdy musí říci požehnání Ha-gomel: A/ když podstoupí cestu přes oceán a dosáhne místa určení, B/ když cestuje přes poušť nebo podstoupí jinou nebezpečnou cestu a dosáhne místa určení; do této kategorie spadá i ten, kdo se octl v nebezpečí a šťastně je přežil — např. člověk, na něhož se zřítila zeď, nabral ho býk na rohy, nebo ho přepadli lupiči, C/ když se zotavil z vážné choroby, zranění či nemoci, jež ho upoutala na lůžko nejméně na tři dny, D/ když byl propuštěn z vězení, i když byl vězněn kvůli finančním záležitostem. /2/ Odkaz na to najdeme v liturgickém verši V´chol ha-chajim joducha sela (A všechny živé bytosti Ti budou navždy děkovat). Výraz chajim lze chápat jako akronym slov chole (nemocný), jisurim (utrpení), jam (moře), midbar (poušť). Jaké požehnání musíme říci? Baruch ata... ha-gomel l´chajavim tovot še-gmalani kol-tov (Jenž prokazuje i viníkům dobrodiní, Jenž prokázal i mně tolik dobrého). Shromáždění na to odpoví Mi še-gmalcha kol-tov hu jigmalcha kol-tov sela (Ten, Jenž ti prokázal tolik dobrého, ať ti prokazuje i nadále všechno dobré).

KŠA, Kapitola 60., Požehnání nad neobvyklými úkazy

1. Když člověk spatří ovocné stromy v květu, má říci požehnání Baruch ata... še-lo chisar b´olamo davar u-vara vo brijot tovot ve-ilanot tovot lehanot ba-hem bnej adam (Požehnán budiž… Jenž nedává ničeho postrádat ve svém světě a stvořil v něm krásné tvory a dobré stromy, aby se jimi potěšili lidští synové). Požehnání se řekne jen jednou v roce. Pokud jsme je neřekli dřív, než začaly růst plody, už bychom je neměli říkat potom. Podle některých autorit neřekne-li se požehnání ve chvíli, kdy spatříme kvetoucí stromy poprvé, nemá se říci vůbec. /1/

KŠA, Kapitola 59., Še-hechejanu, Ha-tov v´ha-metiv, Dajan ha-emet

1. Slyší-li člověk dobrou zprávu od hodnověrného očitého svědka, anebo sám zažije událost, která je příznivá hlavně pro něj samého, musí říci požehnání Še-hechejanu (Jenž nám popřál dožít se). Je-li zpráva příznivá pro druhé i pro něj, řekne požehnání Ha-tov v´ha-metiv (Dobrotivý a dobročinný). Ha-tov se vztahuje k prospěchu, který má on osobně, ha-metiv k prospěchu, který mají ostatní. Pokud nemůže požehnání říci ve chvíli, kdy zažívá událost nebo slyší zprávu, ať už kvůli svému fyzickému stavu nebo kvůli tomu, na jakém místě se právě nachází, může říct požehnání později. Totéž platí i pro požehnání Dajan ha-emet (Soudce spravedlivý), jež se říká nad špatnými zprávami.

KŠA, Kapitola 58., Požehnání nad vůněmi

1. Stejně jako je zakázáno mít požitek z jídla či pití dřív, než nad ním proneseme požehnání, je zakázáno těšit se z příjemné vůně, aniž řekneme požehnání. Je psáno (Ž 150:6): „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina“. Berachot (43b) učí: „Co je to, z čeho má prospěch duše, a ne tělo? Vůně.“ Avšak bracha acharona se tu nevyžaduje, poněvadž na rozdíl od jídla, které se musí strávit, jakmile přestaneme vůni čichat, náš požitek skončí.

2. Jaká požehnání se říkají nad příjemnými vůněmi? Je-li zdrojem vůně ovoce, které se dá jíst, ať je to ovoce stromu či plod země (i takový, který lze jíst jen s dalšími přísadami — muškátový oříšek, citron či etrog — celý rok, vyjma o Sukot), řekneme Baruch ata... ašer natan (ha-noten) rejach tov ba-perot (Jenž dal libou vůni plodům). Požehnání řekneme pouze tehdy, když vůni vdechujeme záměrně. Jestliže vůni ucítíme neúmyslně při pojídání ovoce, nemusíme požehnání říci. Když ucítíme vůni pražené kávy, jež nám bude příjemná, měli bychom také říci „Jenž dal libou vůni plodům.“ /1/

KŠA, Kapitola 57., Požehnání nad jídlem navíc, než bylo předloženo

1. Jestliže člověk řekne požehnání nad chlebem bez úmyslu jíst více, než si přichystal — např. koupil bochník chleba nebo kynuté pečivo v domnění, že to bude stačit, ale pak dostal chuť na víc a poslal někoho, aby totéž ještě přikoupil — pak, i když před ním bude ještě něco z toho, co koupil původně, musí nad přineseným chlebem zopakovat požehnání Ha-moci, protože změnil svůj úmysl. Avšak pokud má chleba doma, ukrojil si krajíc v domnění, že to bude stačit, ale pak dostal ještě chuť a ukrojil si další krajíc, nemusí opakovat Ha-moci, ani když z původního chleba nic nezbylo. Nepovažuje se to za změnu úmyslu, ježto tak se to běžně dělává.

2. Když někdo řekl požehnání nad ovocem a potom je mu předloženo další ovoce, platí: jestliže ve chvíli, kdy říkal požehnání, měl úmysl pojmout do něj veškeré ovoce, které se před ním objeví, pak požehnání nad dalším ovocem nemusí opakovat, ani když z původního ovoce nic nezbylo, ani když přinesené ovoce není téhož druhu jako první — pokud mu ovšem přísluší stejné požehnání. Jestliže ale změnil svůj úmysl, tj. jeho původním úmyslem bylo sníst jen to, co je před ním, pak i kdyby další donesené ovoce bylo téhož druhu jako první a něco z původního ještě zbylo, člověk musí nad dalším předloženým ovocem znovu říci požehnání.

KŠA, Kapitola 56., Chybně řečená požehnání

1. Když někdo omylem řekne nad chlebem požehnání Bore minej mezonot, anebo nad koláčem Ha-moci, splní povinnost požehnat. Pokud však řekl Ha-moci nad vařeným jídlem, i když je z některého z pěti druhů obilovin, micva splněna není. Když omylem řekl nad hrozny požehnání Bore p´ri ha-gafen či po jejich snězení Al ha-gefen, splnil povinnost, protože hrozny jsou plodem vinné révy.

2. Pokud člověk omylem řekne požehnání Bore p´ri ha-adama nad ovocem stromu, anebo — maje před sebou plody stromu i země — řekne nejdřív Bore p´ri ha-adama s úmyslem pojmout do něj i ovoce stromu, je povinnost splněna, neboť ovoce stromu také dostává živiny ze země. Ale pokud někdo řekl požehnání Bore p´ri ha-ec nad plody země, nesplnil povinnost. /1/ Proto jsme-li na pochybách, zda nějaký plod je ovoce stromu či plod země a je pro nás nemožné to zjistit, měli bychom říci požehnání Bore p´ri ha-adama.

KŠA, Kapitola 55., Pořadí požehnání — co má přednost

1. Máme-li před sebou několik druhů ovoce a chceme jíst od všeho, pak přísluší-li všem druhům stejné požehnání, řekneme požehnání nad tím druhem, který máme nejraději a který nejvíc chceme jíst. /1/ Pokud máme všechny druhy stejně rádi a je mezi nimi jeden ze sedmi druhů Erec jisrael (viz kpt. 51, b. 7), řekneme požehnání nad ním, i kdyby to byla jen půlka plodu a ostatní byly celé. Není-li tam žádný ze sedmi druhů a jen jeden druh ze všech před námi je celý, řekneme požehnání nad celým. /2/ Totéž platí, jestliže chceme jíst dva druhy a každému přísluší jiné požehnání, např. Bore p´ri ha-ec a Bore p´ri ha-adama: máme-li jeden druh raději, dáme mu přednost; máme-li rádi oba druhy stejně a jeden z nich patří k sedmi druhům, pak ten má přednost, i kdyby nebyl celý; nepatří-li žádný k sedmi druhům, bude mít přednost ovoce, které je celé. Pokud jsou buď oba celé nebo oba necelé, přednost bude mít Bore p´ri ha-ec před Bore p´ri ha-adama. /3/

KŠA, Kapitola 54., Pokrm hlavní a přídavný (ikar / tofel)

1. Pokud člověk jí dva pokrmy, anebo jí a pije, jen jedno z toho je obvykle pro něj důležité (ikar — základní, hlavní), kdežto druhé spíše podružné (tofel — druhotné, přídavné) a jen přílohou k prvnímu, tj. člověk to jí jen proto, že by jinak nemohl jíst první. Např. cítí se slabý a k občerstvení sní několik slanečků nebo ředkviček, ale poněvadž jsou štiplavé, sní i malý kousek chleba, aby otupil jejich ostrou chuť /1/ (slanečci a ředkve jsou v tomto případě ikar — hlavní, chleba je tofel — přídavný); anebo člověk pije alkohol (ikar) a zají to krajíčkem chleba či kouskem ovoce (tofel). /2/ Požehnání se pak řekne jen nad hlavním, přídavné nevyžaduje požehnání před snězením ani po něm, a pokud se chléb jedl jako tofel, není nutno si mýt ruce, ani říkat požehnání Al netilat jadajim. /3/

KŠA, Kapitola 53., Šťávy, kompoty, omáčky z ovoce a zeleniny

1. Nad šťávou vylisovanou z jakéhokoli ovoce či zeleniny se říká požehnání Še-ha-kol. Platí to i pro med z datlí. Jedinými výjimkami, kdy šťáva sama je považována za ovoce, jsou víno a olivový olej. Pro víno bylo stanoveno zvláštní požehnání Bore p´ri ha-gafen, poněvadž víno má mimořádný význam. Pokud někdo pije olivový olej (rovněž velmi významný) v takovém množství, že to vyžaduje bracha acharona, řekne Bore p´ri ha-ec (jak bude vyloženo v kpt. 54, b. 8).

2. Jestliže jsme vařili druhy ovoce, jež se obvykle jedí syrové, řekneme nad šťávou vzniklou vařením /1/ požehnání Še-ha-kol. Ale je-li to druh, jenž se obvykle nejdřív suší a pak vaří, kterého je hodně a pěstuje se k tomu účelu, platí: pokud jsme ovoce vařili proto, abychom jedli ovoce i pili šťávu, řekneme nad šťávou požehnání Bore p´ri ha-ec, i když ovoce nesníme. /2/ Podobně i když uvaříme luštěniny či zeleninu, která se obvykle vařívá, řekneme nad polévkou /3/ požehnání Bore p´ri ha-adama, i když jsme nejedli samotnou zeleninu. (Rozdíl mezi rozhodnutím v bodě 1 a 2 lze vysvětlit dvojím způsobem. Podle některých autorit je důvodem to, že ovoce a zelenina se obvykle nelisují kvůli šťávě, a vaření je běžný způsob, jak z nich šťávu získat. Podle jiných chuť ovoce či zeleniny mnohem více vynikne, vaří-li se ve vodě, než je-li to jen vlastní šťáva.) Avšak pokud jsme je vařili pouze kvůli ovoci či zelenině, řekneme při pití vody, v níž se vařily, požehnání Še-ha-kol. Vaříme-li je s masem a vaříme je kvůli polévce, řekneme nad polévkou požehnání Še-ha-kol, protože hlavní složkou je maso.

KŠA, Kapitola 52.,Bore p´ri ha-ec, Bore p´ri ha-adama, Še-ha-kol

1. Nad ovocem, jež roste na stromech, se říká požehnání Bore p´ri ha-ec (Jenž stvořil ovoce stromu). Nad produkty rostoucími na zemi, např. tuřínem, zeleninou, fazolemi, kukuřicí a bylinami se říká požehnání Bore p´ri ha-adama (Jenž stvořil plod země). Za strom se označuje rostlina, která má i přes zimu větve, z nichž na jaře vyraší listy, i když jsou tenké jako na stonku lnu. Rostlinu, jejíž větve na zimu zaniknou, i když kořeny zůstanou v zemi, nelze nazvat stromem a nad jejími plody řekneme požehnání Bore p´ri ha-adama.

2. Před snězením pokrmu, který není plodem země, např. masa, ryb, mléka, sýra a před pitím jiných nápojů než víno a olivový olej říkáme požehnání Še-ha-kol nihja bi-dvaro (Jehož slovem všechno povstalo). Jud ve slově nihja by se mělo vyslovit s qamec. /1/

KŠA, Kapitola 51., Požehnání po snězení — bracha acharona

1. Požehnání Bore nefašot rabot (Jenž stvořil četné bytosti) se říká po snězení ovoce stromů (vyjma sedmi druhů Erec jisrael), ovoce rostoucího na zemi, zeleniny a dalších pokrmů, které nejsou přímo plody země. Požehnání zahrnuje jídlo i pití.

2. Jak bracha acharona, tak Birkat ha-mazon se říkají pouze tehdy, jestliže jsme snědli alespoň minimální množství, které se považuje za významné — tj. k´zajit. /1/ Pokud jde o tekutiny, podle některých autorit je minimálním množstvím jeden reviit (86 ml) /2/, podle jiných je i pro tekutiny limitem k´zajit. Aby se člověk vyhnul pochybnostem, neměl by vypít méně než k´zajit nebo reviit. Je jedno, zda jde o nápoje alkoholické či jiné.

KŠA, Kapitola 50., Požehnání před snězením — bracha rišona

1. V Ž 24:1 se praví „Hospodinova je země se vším, co je na ní“, to znamená, že všechno je, jako by to bylo posvěcené. A stejně jako je zakázáno mít prospěch z posvěcených věcí dřív, než je vykoupíme a ten, kdo je užívá bez vykoupení, proviňuje se proti B-hu, tak je i zakázáno mít na tomto světě požitek z jakéhokoli potěšení bez toho, že nejdřív poděkujeme Všemohoucímu vyslovením požehnání. Kdo se oddává požitkům bez požehnání, je jako ten, kdo hřeší proti svatosti B-ha, pochváleno budiž Jeho jméno. Požehnání, které se říká před snězením, je označováno jako bracha rišona. Neexistuje žádné minimální množství, od nějž začíná povinnost říci bracha rišona — musí se říci i před sebemenším soustem či douškem.

2. Když už někdo z nepozornosti řekl před jakýmkoli jídlem požehnání Še-ha-kol (i nad chlebem nebo vínem), splnil povinnost (viz kpt. 56). Avšak udělat to úmyslně je zakázáno. Je tedy naší povinností naučit se různá požehnání, abychom řekli vždy to, jež přísluší k danému druhu pokrmu. Jsme-li na pochybách, do které kategorie určitý pokrm patří, protože o tom mezi autoritami nepanuje jednotný názor, smíme říci Še-ha-kol. Ale pokud je to možné, raději pokrm zprostíme povinnosti požehnání tím, že jej budeme jíst jen při jídle, kdy se jí chléb.

KŠA, Kapitola 49., Požehnání nad vínem

1. Před pitím vína se řekne požehnání Bore p´ri ha-gafen (Jenž stvořil plod révy), po pití Al ha-gefen (Za révu a za plod révy). Požehnání se říkají bez ohledu na to, zda A/ ve vínu stále probíhá proces fermentace, B/ bylo právě vylisováno z hroznů, C/ bylo ochuceno medem či kořením, D/ byly do něj přidány hořké byliny. I když víno zkyslo a chutná jako ocet, dokud voní jako víno, bude se považovat za víno a nutno pronést příslušná požehnání. Proto by člověk neměl pít takové víno, dokud nejprve neřekne požehnání nad dobrým vínem. (I kdyby se nad kyselým vínem řeklo požehnání Še-ha-kol, zůstává pochybnost, jaké požehnání říci jako bracha acharona.) Pravidla týkající se rozinkového vína viz kpt. 53, b. 5.

2. Když se víno vytlačí z hroznů šlapáním či jiným způsobem než vinného lisu, předpokládáme, že víno je i ve zbytcích hroznů. Nalije-li se na ně voda — byť výsledného roztoku není víc než původně nalité vody — a výsledný roztok chutná jako víno, řekne se před pitím požehnání Bore p´ri ha-gafen. Když se ovšem hrozny lisovaly ve vinném lisu a pak se na ně vylije voda — nebo se voda vylije na rmut — výsledný roztok je považován za vodu.

KŠA, Kapitola 48., požehnání nad jídlem z pěti druhů obilovin

1. Jíme-li pečivo z některého z pěti druhů obilovin a náležící do kategorie pat haba´a bekisnin (= nepovažuje se za chléb), a sníme-li ho méně než množství dostačující k pravidelnému dennímu jídlu, nemusíme si před jídlem mýt ruce a neřekneme před snězením požehnání Ha-moci, ale Bore minej mezonot (Jenž stvořil různé pokrmy) a po snězení Al ha-michja (Za výživu a zaopatření). Ale pokud jsme snědli množství dostačující k pravidelnému dennímu jídlu, řídíme se stejnými pravidly jako při snězení chleba; musíme si umýt ruce a říci Ha-moci před jídlem a Birkat ha-mazon po něm.

2. Co patří do pat haba´a bekisnin? Podle některých autorit pečivo plněné ovocem, masem, sýrem /1/ atd., anebo na způsob moučníku (buchty) ke kávě. Podle jiných autorit je to pečivo zadělávané olejem, tukem, medem, mlékem, vejci či ovocnou šťávou, i s podílem vody, pokud je jí méně než ostatních tekutin. Obě definice jsou platné. /2, 3/

KŠA, Kapitola 47., Stem jejinam (nežidovské víno)

1. Mezi 365 zákazy uvedenými v Tóře je zákaz vína, užívaného k modloslužbě — jajin nesach. Rabínské autority zákaz dále rozšířily a zakázaly jakékoli víno od pohanů — stem jejinam. V současné době je podle některých autorit zakázáno pouze pití stem jejinam, avšak je dovoleno mít z něj prospěch. Žid tedy smí vzít od nežida víno jako splátku za dluh, aby tím získal zpět své peníze. Podobně se díváme i na další případy, kdy hrozí ztráta — např. když někdo poruší zákaz a takové víno koupí. Avšak je zakázáno koupit toto víno se záměrem utržit zisk z jeho prodeje. Některé autority zaujímají mírný postoj i v tomto případě, avšak správnější je řídit se přísnějším názorem.

KŠA, Kapitola 46., Zakázaná jídla (zákaz krve, mléka s masem, červů a běžných trefot)

1. Krev, nalezená ve vejci, je zakázaná. Někdy může být kvůli krvavým skvrnkám zakázáno celé vejce. Je tedy nutno vejce prohlédnout, než je použijeme k vaření.

2. Rybí krev je dovolena, ale když ji shromáždíme do nádoby, je k použití zakázána, protože by mohla budit dojem zakázané krve. Pokud však je zcela zřejmé, že je to krev rybí — např. jsou v ní šupiny — je použití dovoleno.

KŠA, Kapitola 45., Birkat ha-mazon se zimunem

1. Jestliže společně jedly tři osoby mužského pohlaví, musí společně říci Birkat ha-mazon s úvodním zimunem a musí je říci pokud možno nad pohárem vína. Nelze-li opatřit víno, lze použít pivo, medovinu či destilát, který je rozšířeným nápojem — chamar medina v dané oblasti; tedy tam, kde se vinná réva nepěstuje a člověk by musel jít celý den, než by víno obstaral, víno je tam drahé a tyto nápoje se obvykle používají namísto vína. Podle některých autorit by měl i člověk samotný říci Birkat ha-mazon nad pohárem. V tom případě nebude člověk svědomitý v provádění micvot držet pohár oběma rukama, ale postaví jej na stůl před sebe.

KŠA, Kapitola 44., Majim achronim. Birkat ha-mazon.

1. Většina lidí na mytí rukou po jídle (majim achronim) nedbá, ale bohabojný člověk je bude pečlivě zachovávat. Není třeba mýt celé ruce, stačí špičky prstů až po druhý prstní kloub, a před osušením nechat ruce viset dolů, aby voda okapala. Ten, kdo bude říkat Birkat ha-mazon, si umyje ruce první. /1/

2. Člověk by si neměl mýt ruce nad podlahou, kde chodí lidé, protože ve vodě ulpěl nečistý duch. Lépe je mýt si ruce do nádoby nebo pod stůl, pak si ruce osušit a říci Birkat ha-mazon. Mezi mytím a začátkem Birkat nesmí být přerušení.

KŠA, Kapitola 43., Zvláštní požehnání nad pokrmy a nápoji při jídle

1. Nemusíme říkat zvláštní požehnání před či po snězení jakéhokoli pokrmu, který se běžně jí při pravidelném denním jídle, např. maso, ryba, pochutiny, ovesná kaše, polévka, lívance atd., jež se obvykle jedí bez chleba. Je běžné jíst tyto pokrmy při denním jídle, jsou součástí jídla a jsou tedy obsáhnuty požehnáním Ha-moci nad chlebem a modlitbou po jídle — Birkat ha-mazon. I kdyby byly v průběhu jídla doneseny pokrmy z jiného domu, nemusíme nad nimi říkat zvlášť požehnání — má se za to, že vše, co se k jídlu předkládá, bylo zahrnuto Ha-moci.