1. Člověk musí velmi dbát na to, aby měl svého otce a matku v bázni a úctě, protože Tóra to přirovnává k úctě a bázni před Svatým, budiž požehnán. Naši moudří (Kidušin 30b) nám říkají: „Je psáno (Ex 20:12): Kabed et-avicha v´et-imecha (cti svého otce a svou matku). Je také psáno (Př 3:9): Cti Hospodina ze statku svého. A také (Lv 19:3): Iš imo v´aviv tirau (budeš se bát jeden každý svého otce a své matky), a také (Dt 6:13): Et-hašem elokejcha tira (budeš se bát Hospodina, svého B-ha). Z toho vidíme, že musíme ctít otce a matku stejně, jako máme v úctě a bázni Jeho vznešené jméno. Neboť tři se podílejí na stvoření člověka: Svatý, budiž požehnán, otec a matka. Muž poskytne vše, co je bílé (např. kosti a zuby), matka poskytne to, co je červené (např. krev) a Svatý, budiž požehnán, do něj vdechne duši a vybaví jej schopností vidět, slyšet a mluvit (Nida 31a). Když tedy máme v úctě otce a matku, Svatý, budiž požehnán, řekne: „Započítám jim to, jako kdybych Já mezi nimi přebýval a Mě ctili.“
2. Co znamená „bát se“? Muž nesmí obsadit místo v radě starších, vyhrazené jeho otci, ani jeho místo v synagoze. Neměl by zasednout místo u stolu, kde jeho otec obvykle sedává. Nesmí svému otci odporovat, ale ani mu přitakávat, je-li přítomen, např. říci „otec má pravdu“. Do jaké míry má mít bázeň před rodiči? Když bude syn v drahém šatu předsedat shromáždění a přijdou tam jeho otec či matka, roztrhnou mu oděv, uhodí ho a plivnou mu do tváře, neměl by je zahanbit, způsobit jim mrzutost či projevit hněv. Měl by zůstat zticha v bázni před Králem králů, Svatým, budiž požehnán, Jenž mu přikázal takto jednat. Avšak smí na nich podle práva žádat odškodnění za újmu, kterou mu způsobili.
3. Co znamená „ctít“? Zaopatřovat své rodiče jídlem, pitím a ošacením. Přivézt je domů a odvézt z domu a poskytovat jim ochotně vše, co potřebují (viz kpt. 34, bod 6). Děti, jež dávají svým rodičům krmené husy, ale dělají to nevlídně, přivodí na sebe B-ží trest.
4. Když otec či matka usnou a mají klíč od obchodu pod polštářem, nesmí je syn vzbudit, ani když tím přijde o značný zisk. Ovšem pokud by to přineslo prospěch otci a syn by mu naopak přivodil zármutek nad ztrátou zisku, kdyby ho nevzbudil, pak je synovou povinností otce vzbudit, ježto mu tím způsobí radost. Děti jsou povinny vzbudit otce, aby šel do synagogy či vykonal nějakou jinou micvu, poněvadž všichni mají stejnou povinnost ctít Všemohoucího, budiž požehnán.
5. Když syn požádá své spoluobčany o laskavost a ví, že mu bude prokázána kvůli otci, třebaže by mu ji prokázali i kvůli jemu samému, neměl by říkat „udělejte to kvůli mně“, ale raději „udělejte to kvůli mému otci“ a přičíst tím jejich laskavost úctě, v níž mají jeho otce.
6. Pokud někomu řekne matka, aby něco udělal a vzápětí se ho zeptá otec „kdo ti přikázal to dělat?“, pak cítí-li člověk, že otec by se na matku rozzlobil, kdyby řekl, že ona, snese raději sám otcův hněv, než aby jej nechal dopadnout na matku.
7. V přítomnosti svých rodičů mají děti povstat a zůstat stát.
8. Člověk musí prokazovat svým rodičům úctu, i když jsou po smrti. Když tedy zmíní jejich jména během dvanácti měsíců smutku, měl by říci hareni kaparot miškavo (kéž jsem smířením namísto něho / ní — tj. všechno zlé, co má dopadnout na jeho či její duši, ať dopadne na mne). Po uplynutí dvanácti měsíců (kdy už nebude vyměřen žádný trest, protože po této době nejsou souzeni ani bezbožníci), měl by říci zichrona livracha l´chajej ha-olam ha-ba (kéž jeho / její památka je požehnána pro život budoucího světa).
9. I když je otec bezbožný a hříšný, musí ho děti chovat v úctě a bázni. I dítě zakázaného vztahu (mamzer) má povinnost ctít a bát se svého otce. Některé autority tvrdí, že dítě není povinno ctít bezbožného otce, pouze má zakázáno působit mu hoře, dokud se otec nenapraví. Lépe je však řídit se prvním názorem.
10. Když syn vidí, že jeho otec přestoupil B-ží zákon, nesmí mu říci „porušil jsi příkaz Tóry“, ale říci raději otázkou „otče, není v Tóře napsáno, že…?“, jakoby ho žádal o vysvětlení, a ne ho napomínal. Tak se otec může napravit sám a nebude zahanben.
11. Potomek nesmí poslechnout svého otce, žádá-li otec, aby syn porušil příkaz či zákaz Tóry nebo rabínské ustanovení. Neboť je psáno (Lv 19:3): „Každý se bude bát své matky a svého otce a budete zachovávat mé šabaty. Já jsem Hospodin, váš B-h.“ Zachovávání šabatu je uvedeno vedle bázně k otci a matce, znamená to tedy: „Ačkoliv jsem vám přikázal, abyste se báli svého otce a matky, řeknou-li vám, ať porušíte šabat, nesmíte je poslechnout, a totéž se týká i ostatních příkazů, protože Já jsem Hospodin, váš B-h a vy i vaši rodiče máte stejnou povinnost ctít Mne, tedy nesmíte naslouchat jim, když znevažují Mé slovo.“ Také rabínská ustanovení jsou příkazy Všemohoucího, budiž požehnán, neboť je psáno (Dt 17:11) „neodchýlíš se“. Pokud tedy otec řekne synovi, aby s někým nemluvil či neodpouštěl někomu, s kým se syn chce usmířit, nebude syn dbát otcova rozkazu, neboť je zakázáno nenávidět bližního Žida, ledaže by ho viděl spáchat hřích. Otec tedy radil synovi k porušení zákazu Tóry.
12. Jestliže syn chce kvůli studiu Tóry odejít na vzdálené místo, protože tam se zdokonalí víc než ve svém městě, avšak jeho otec s tím z nějakého důvodu nesouhlasí, není syn povinen poslechnout otce, poněvadž studium Tóry má přednost před příkazem ctít otce a matku (jak vidíme na příkladu našeho praotce Jakova, pokoj s ním. Když opustil Jicchaka, pobýval čtrnáct let v Everově domu studia, kde studoval Tóru a odtud šel teprve do domu Lábanova. Tam zůstal — počítáno i s dobou na cestách — dvacet dva let. Za těchto dvacet dva roků, po které neplnil micvu ctít otce, byl potrestán — Josef byl od něj odloučen na dvacet dva let. Avšak za oněch čtrnáct let, jež strávil studiem Tóry, potrestán nebyl.) Pokud se syn chce oženit a otec nesouhlasí, syn rovněž není povinen otce poslechnout.
13. Povinnost ctít své rodiče mají mužové i ženy. Avšak vdaná žena, která je povinna úctou svému muži, je osvobozena z příkazu ctít rodiče. Pokud ale její muž nemá námitek, je žena povinna dělat pro své rodiče všechno, co může.
14. Kdo uvede svého otce či matku do hanby, byť jen slovy či gesty, řadí se k těm, o nichž Všemohoucí říká (Dt 27:16): „Proklet buď, kdo zlehčuje svého otce či svou matku.“
15. Když si otec či matka zadřou třísku, syn ji nesmí vytáhnout, aby tím otci či matce nezpůsobil zranění (a neporušil tím zákaz Tóry, za jehož porušení byl stanoven trest smrti oběšením). Je-li syn lékařem, nesmí pouštět žilou svým rodičům ani provést operaci, i když by je tím vyléčil. To platí pouze tehdy, když je v dosahu jiný lékař. Není-li jiný lékař k dispozici, smí jim syn pustit žilou i operovat je, jak je třeba k jejich uzdravení.
16. Jestliže otec či matka pozbudou příčetnosti, má se syn snažit, aby se k nim choval podle jejich stavu, dokud se nad nimi Hospodin neslituje. Pokud se jejich stav zhorší natolik, že to již syn nemůže snášet, smí od nich odejít a pověřit někoho, aby o ně pečoval.
17. Otec má zakázáno vložit obtížné břímě na své děti; nesmí od nich vymáhat úctu přemrštěně, aby je tím nedonutil upadnout do hříchu. Měl by jejich nedostatky přehlížet a odpouštět jim. Když otec dovolí synovi, aby nedbal na úctu, syn smí dovolení využít.
18. Je zakázáno bít svého vyspělého syna. Výraz „vyspělý“ tu neodkazuje k věku, ale k vyzrálosti. Je-li důvod k domněnce, že syn se vzbouří a vyjádří svůj vzdor slovem či skutkem, je zakázáno bít ho, i když ještě nedosáhl věku bar micva. Ať mu otec místo toho domluví. Kdo bije své vyspělé děti, má trest karet, protože porušuje B-ží příkaz (Lv 19:14) „nepoložíš slepému do cesty překážku“ a může tím snadno dovést děti k hříchu a trestu.
19. Syn musí mít v úctě nevlastní matku, dokud jeho otec žije, a nevlastního otce, dokud žije jeho matka. A je správné, aby ctil nevlastního otce či matku i po smrti svého vlastního rodiče.
20. Člověk musí mít v úctě svého staršího bratra, ať pocházejí ze stejné matky, nebo stejného otce. Musí také ctít svého tchána a tchyni (jako král David, pokoj jemu, jenž vzdával úctu svému tchánu, králi Saulovi oslovením „můj otče“, jak čteme (1. S 24:12): „Pohleď, můj otče.“ Musí také ctít své prarodiče, ale úcta k rodičům je větší než k prarodičům.
21. Kdo chce opravdově ctít svého otce a matku, měl by studovat Tóru a konat dobré skutky, neboť největší ctí je pro rodiče, když lidé řeknou: „Šťastní rodiče, kteří přivedli na svět takové dítě.“ Syn, který nechodí po pravé cestě, přináší svým rodičům hanbu a potupně je zlehčuje. Otec, jenž pečuje o blaho svých dětí, má se věnovat studiu Tóry a konat dobré skutky, aby byl příjemný B-hu i lidem a jeho děti na něj byly hrdé. Kdo nechodí cestou pravou, zostuzuje své děti. Děti zemřou za hříchy svých otců, jak je psáno (Ex 20:5): „Navštěvující nepravost otců na synech.“ Není nic horšího, než vlastními hříchy způsobit smrt svých dětí. A není nic milosrdnějšího pro děti, než spravedlivý otec (cadik), neboť jeho zásluhy přinesou dobro tisíci pokolení.
22. Konvertita nesmí pohrdat svým nežidovským otcem; neměl by říkat: „Pocházím z větší svatosti (náboženství), než je tamto, které je nicotné.“ Měl by se k otci chovat s jistou mírou úcty.
