KUZARI Komentář ke knize, B-ŽÍ ATRIBUTY a (NE)TĚLESNOST B-HA

   XVII.                   B-ŽÍ ATRIBUTY a (NE)TĚLESNOST B-HA

   B-ží atributy byly pro středověké filosofy obtížným teologickým problémem. Každá B-ží vlastnost, rys, přídomek, jméno znamená omezení a vymezení Jeho existence. Zdálo by se tedy, že B-ha nelze nijak popsat, ale vzdor tomu je Písmo plné B-žích jmen, přívlastků a popisů Jeho konání. Navíc Tóra předpokládá stálý vztah mezi B-hem a člověkem, a to činí nezbytným  použití jmen a přívlastků.

    Když autor dojde k otázce B-žích jmen a vlastností, je nucen dotknout se problému tělesnosti B-ha: „Všechna B-ží jména, vyjma tetragramu, vyjadřují představy o Něm a Jeho vlastnostech, čerpající z lidského cítění a chápání toho, jak B-h rozhoduje a jedná. Změní-li On k lepšímu situaci člověka, který v lidech vzbuzuje soucit, nazvou Jej Milosrdným. Ve skutečnosti to jsou city v nás samotných, naše slabost a instinktivní hnutí, rozhodně to není vlastní B-hu, jenž jako spravedlivý soudce rozhodne dát jednomu chudobu, druhému bohatství, sám neměnný, nepocítiv soucit ani hněv. Něco podobného vidíme i u lidského soudu, který soudí, jak přikazuje Tóra a když se před něj lidé dostanou, jsou buď osvobozeni nebo potrestáni a vše závisí na rozhodnutí soudce, ale na vztahu k nim to nic nemění. Obdobně je Všemohoucí nazýván někdy „milosrdným a milostivým“, jindy „žárlivým a mstícím“, ale v Něm samém tyto vlastnosti nejsou.“ (II-2)

KUZARI Komentář ke knize, B-ŽÍ JMÉNA

   XVI.                   B-ŽÍ JMÉNA

   Ve IV-1 vysvětluje se jméno Elokim: „Jméno Elokim je jméno označující vládce či správce světa. Slovo má tvar plurálu – tak je používaly národy světa, jež věřily, že v modlách  přebývají síly nebeských planet. Jednotlivá modla byla nazývána eloka, všechny společně elokim.“

   Toto jméno je tedy universální, obecné označení, není to konkrétní označení B-ha Izraele. Oba rysy jména jsou důležité: plurální tvar, pocházející  z toho, že podle národů světa každé božstvo představovalo určitou sílu a její působení. Druhým rysem je ztotožnění božstva a síly, kterou představovalo: bůh je síla a síla je bůh. To je důležité, protože hodí-li např. člověk míčem, také mu připisujeme určitou schopnost, ale neztotožňujeme tuto schopnost s oním člověkem – osoba, která míč hodila, je mnohem víc než jen představitel této schopnosti.

KUZARI Komentář ke knize, NÁBOŽENSKÁ HORLIVOST a CHASID

   XV.                   NÁBOŽENSKÁ HORLIVOST a CHASID

   Tuto otázku lze vidět ze dvou úhlů:

* Náboženské zanícení jako protiklad halachického vyvozování

* Kdo je chasid u našeho autora?

    Pokud jde o první aspekt, v Kuzari je zmíněn jen letmo, během diskuse o využití logiky a intelektu při zdůvodnění micvot. Když chazal něco zakazují a něco jiného dovolují, nedělají to „aby vyhověli svému vkusu či sklonům, ale následkem zděděné tradice, jim předané“. V rámci těchto zákonů existuje „šedá zóna“ skutků, které halacha sice dovoluje, ale chazal je vidí jako nevhodné a nepěkné: „Oni (karaité) zakazují využít k jídlu maso dobytčete, poraženého při podezření, že by mohlo uhynout; předání vlastnického práva k penězům cestou právního aktu; dovolení vyjít o šabatu pomocí eruvu za stanovenou hranici… podle nich to pokazuje na nedostatečnou horlivost v zachovávání Tóry, i když halacha to umožňuje. Avšak ve skutečnosti je potřebné to i to: pokud se omezíme jen na studium zákonodárné části, najdeme v jejích mezích dostatek možností, jak obejít, co je zakázáno. A na druhé straně odhlédneme-li od hranic, stanovených učiteli Zákona, kteří utvořili „ohradu“ kolem Tóry a spolehneme-li se pouze na horlivost v zachovávání, povede to k herezi a záhubě.“ (III-49)

   V uvedeném citátu je shrnuta tisíciletá diskuse o úloze halachy v judaismu.

KUZARI Komentář ke knize, ASKEZE a ODLOUČENOST

    XIV.                   ASKEZE a ODLOUČENOST v díle Kuzari

* Postoj k sebetrýznění a pokořování

    Již v mišnaické a talmudické době slýcháme o jednotlivých učencích a zbožných, kteří v sebetrýznění spatřují způsob očisty mysli a nápravy svých vlastností. Tento způsob služby B-hu se objevuje u zbožných aškenazim koncem 12. a zač.13.st. jako ústřední součást pokání, jež zahrnovalo půsty, válení se ve sněhu a různé zvláštní trýznění, např. sezení na slunku mezi mravenci a hmyzem atd. Obecně však tento způsob sebepokořování nebyl středověkými mysliteli uznáván a v tomto ohledu není Jehuda Halevi výjimkou: „Mošeho učení nenařizuje askezi. Učí uměřenosti – každé duševní i fyzické síle přikládat přiměřený význam, nezveličovat. Přílišné rozvíjení jedné vlastnosti oslabuje ty ostatní. Kdo se přimyká k tělesné žádosti, ochuzuje svou mysl a naopak. Kdo se honí za vítězstvím, ztrácí v ostatních směrech. Když se člověk umírněných vášní, slabý a chudý příliš mnoho postí, neslouží tím B-hu. Je povinen chránit své zdraví. A kdo rozdá své jmění, také neslouží B-hu. Jestli je nabyl poctivě a bez námahy, takže jej nevzdalovalo  od moudrosti a konání dobrých skutků a tím spíše, má-li hodně dětí nebo  zamýšlí využít své jmění ke slávě nebes, je správné, aby pečoval o rozmnožení majetku.“ II-50

    Princip vyváženosti a uměřenosti se objevuje i v popisu zbožného (chasida) ve III-5: „Zbožný je vládce. Vládne sobě, podřídí si své city a schopnosti, fyzické i duchovní, a má je pod kontrolou, jak řečeno: ´Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města´. Je schopen vládnout, neboť kdyby řídil stát, dělal by to se stejnou spravedlivostí, s jakou vládne svému tělu a duši: drží na uzdě své žádosti a dávaje jim, co je nezbytné, nedovolí jim převládnout – stačí, že jim dává nezbytné: jídlo, pití, koupel, vše potřebné v potřebné míře. Ovládá síly hněvu, jež se snaží udržet si vrch a převládnout, ale nepotlačuje jejich snahu úplně, neboť mu pomáhá ve sporech o různých otázkách…Dává i smyslům, co je nezbytné atd.“

KUZARI Komentář ke knize, HEBREJSKÝ JAZYK

    XIII.                   HEBREJSKÝ JAZYK

    Ve II. části Kuzariho autor hovoří o hebrejském jazyku:

„Král: Je snad hebrejský jazyk lepší než arabština? Ta se mi zdá dokonalejší a bohatší na možnosti, lze se o tom přesvědčit.

Rabi: S jazykem se stalo totéž, co s těmi, kdo jím mluvili – zchudnul a ztratil svou osobitost, protože jej užívají jen nemnozí. Ale je to jazyk nejušlechtilejší, jak známe z tradice, i rozum to uzná. Z tradice víme, že tímto jazykem hovořil Hospodin s Adamem a Chavou, byl to jazyk B-ží i lidský, jak patrno z utvoření slov: Adam od adama (země), iša od iš (on-ona), Chava od chaj (živý), Kain od kaniti, Noach od jenechamenu (utěší nás). Tóra to dosvědčuje. Přecházel z generace na generaci, od Evera, Noacha a Adama – byl to jazyk Evera, proto se nazývá ivrit-hebrejština, protože pouze Ever jím hovořil  po potopě a zmatení jazyků. Avraham mluvil v Ur Kasdim aramejsky, neboť aramejština je jazyk chaldejsko-babylonský. Hebrejština byla pro něj svatá, v každodenním  životě užíval aramejštinu.

    Přes Jišmaela přešel jazyk k Arabům a tak se ustavily tři příbuzné jazyky: aramejský, arabský a hebrejský, s podobnými  slovy, pravidly i skladbou. Hebrejština je však nejdokonalejší z nich. Její převaha je očividná, uvážíme-li, jaký národ ji používá, zejména v dobách, kdy v ní byla sdělena proroctví. Avšak i nyní slouží k svatým zpěvům a oslavení B-ha. Cožpak je možné, aby vůdcům národa Mošemu, Jehošuovi, Davidovi a Šlomovi chyběla slova, když potřebovali hovořit, jako chybějí dnes nám, kvůli tomu, že jsme zčásti jazyk ztratili? Přečti si, co říká Tóra o miškanu, o oděvu kohena gadol, nazývaném efod a chošen. Když bylo zapotřebí slov k označení neobvyklých věcí, všechna v hebrejském jazyce byla. A jak překrásné je i samotné vyprávění o tom! Totéž lze říci i o pojmenováních národů, různých druhů ptactva a nerostů, o Davidových žalmech, Jobově Pláči a jeho sporu s přáteli, o proroctví Ješajově a Nechemjově a mnohém dalším.“ (II-67-68)

KUZARI Komentář ke knize, MODLITBA

    XII.                   MODLITBA

*Modlitba jako micva

    Začněme diskusi otázkou, zda je možno či není pokládat modlitbu za micvu.

Rambam

    počítá modlitbu k 613 micvot: „Pátá micva nám přikazuje sloužit Mu, aby On byl vyvýšen. Příkaz se několikrát opakuje – ´budeš sloužit Hospodinu, svému B-hu´, ´Jemu budete sloužit´, ´a sloužit Jemu´. I když je jedním z všeobecných přikázání, jak vyloženo ve 4.principu, má i zvláštní aspekt, příkaz modlitby. Sifrej uvádí: „´sloužit Mu´, to znamená modlitbu“, a mišna r.Eliezera, syna r. Josiho ha-Gelili, říká: „Odkud víme, že modlitba patří mezi příkazy?“ z ´budeš se bát Hospodina, svého B-ha a budeš Mu sloužit´“. (Sefer ha-micvot, micva ase č.5)