*Modlitba jako micva
Začněme diskusi otázkou, zda je možno či není pokládat modlitbu za micvu.
Rambam
počítá modlitbu k 613 micvot: „Pátá micva nám přikazuje sloužit Mu, aby On byl vyvýšen. Příkaz se několikrát opakuje – ´budeš sloužit Hospodinu, svému B-hu´, ´Jemu budete sloužit´, ´a sloužit Jemu´. I když je jedním z všeobecných přikázání, jak vyloženo ve 4.principu, má i zvláštní aspekt, příkaz modlitby. Sifrej uvádí: „´sloužit Mu´, to znamená modlitbu“, a mišna r.Eliezera, syna r. Josiho ha-Gelili, říká: „Odkud víme, že modlitba patří mezi příkazy?“ z ´budeš se bát Hospodina, svého B-ha a budeš Mu sloužit´“. (Sefer ha-micvot, micva ase č.5)
má výhrady k zahrnutí modlitby do pevného rámce micvot. Argumentuje, že modlitba vyjadřuje potřebu člověka prosit B-ha o vysvobození, proto je nemyslitelné, aby byla pokládána za povinnost. Nejde o povinnost, je to akt milosti ze strany B-ha, jenž dává člověka příležitost obrátit se k Němu a žádat odpověď: „Bezpochyby není modlitba vůbec povinností, ale spíše součástí B-ží milující laskavosti k nám, že nám naslouchá a odpovídá, kdykoliv k Němu voláme.“ (Komentář k Sefer ha-micvot, micvě č.5)
Ješajahu Leibowitz
Podle něho je modlitba jednou z toraických micvot a jejím plněním člověk vyjadřuje každý den 3x, že přijímá B-ží vládu: „Ten, kdo nechápe, že svět Svatého, budiž požehnán, trvá jak je obvyklé, podle svého přírodního řádu, jenž On ustavil, a že modlitba neznamená, že člověk B-ha prosí, aby tento řád změnil k jeho osobnímu prospěchu, ale že je to prostředek spojení s B-hem prostřednictvím služby Jemu, bez ohledu na to, co se přihodí v přirozeném světě – ten, kdo toto nechápe, nikdy v životě se nemodlil jako věřící v B-ha“. (Sichot al Avot v´al ha-Rambam, str. 58-60)
To, že modlitba je formulována jako chvála B-ha a prosba o uspokojení potřeb člověka, odpovídá lidským potřebám a takto nám chazal doporučili plnit micvu modlitby. Ale to není podstata modlitby, ani to neodráží věrně její roli a účin – pomíjí se obsah modlitby i nutnost soustředit se na obsah.
*Modlitba jako mystický prožitek
„Nejvyšším cílem, důležitějším než modlitba, je, že člověk musí svléct materiálnost, jež ho činí konečným, a vstoupit do nicoty, která je nekonečná, tj. člověk musí mířit přímo k Tvůrci, bez čehokoli ze sebe. To je možné jedině, vstoupí-li do nicoty, tj. říci, že není vůbec nic a nemíří k ničemu v tomto světě, neboť vůbec neexistuje. Míří přímo k Tvůrci. Pochop to. Svléknutí z materiálnosti zakládá vykoupení duše člověka, protože duše je vykoupena z materiálnosti těla, které je konečné a má hranice (mecarim), a přilne k Tvůrci, jenž je nekonečný. To se nazývá vykoupením z Egypta. To je smysl spojení modlitby s vykoupením. A snad je to smysl toho, co jeden z dávných moudrých řekl, že před Šmone esre se má vždy říci verš „Pane, otevři mé rty atd.“ To znamená, že Ho žádáme: Otevři mé rty – ve smyslu hranic a břehu, jako je břeh řeky, tj. materiálnosti – otevři pouta a řetězy materiálnosti, abych se jich zbavil a přilnul k nicotě.“ (Šemu´a tova, 79b, ze školy Magida z Meziriče)
Tento pohled rovněž odsouvá stranou obsah modlitby, ba dokonce vidí pevný text modlitby, která se týká našeho světa, jako překážku ke spojení s B-hem. Podle tohoto pohledu je modlitba pouze otvor či odrazový můstek, jímž člověk může vystoupat k nebeským světům, jež jsou zcela mimo jakoukoli individuální či společnou prosbu.
*Modlitba jako prosba za potřeby člověka
R.Josef Soloveitchik charakterizuje člověka jako „otroka existence“, a hlavními rysy tohoto otroctví jsou: 1/ anonymita, v důsledku splynutí člověka s davem, současně i historicky, 2/ nevědomost, nejen vzhledem k jeho chápání okolního světa, ale i vzhledem k chápání jeho vlastního úkolu a potřeb. Tím člověk ztrácí své ego, a předmětem modlitby je vykoupit člověka z této anonymity.
Klíčem, jak se člověk vyhne této nevědomosti pravých potřeb, je uvědomit si své utrpení. Trpící člověk je v podstatě člověk volající za své skutečné potřeby (materiální i duchovní), utrpení je pocit, dovolující člověku porozumět svým potřebám, tj. poznat sám sebe.
Sebepoznání má dvě etapy: 1/ Uvědomění, vnímavost k svému utrpení, 2/ nové pochopení svých pravých potřeb a touha je uspokojit.
Modlitba vyjadřuje obě etapy, neboť má dvě dimenze: volání (=uvědomění a vyjádření trpícího), přikázanou modlitbu (=poznávací proces, jímž si člověk pomalu ujasňuje své potřeby pomocí textu modlitby, až dosáhne plného pochopení). Modlitba je tedy spojena s myšlením, úsudkem, rozlišením =s intelektuální činností. Jasně definovaná a gradující škála potřeb je v textu Amidy. Modlit se znamená rozlišovat, hodnotit, pochopit. (Divrej hatit v´ha´aracha, str.267)
Z tohoto úhlu není žádoucí mystická modlitba, ani modlitba, která je cele chválou a oslavením B-ha, protože nemíří k celkovému cíli Tóry a halachy, tj. vést člověka k zdokonalování sebe, svých vlastností a světa. R.Soloveitchik nevyžaduje od člověka, aby se oddělil od světa a vytvořil si bublinu svatosti, v níž bude nedotčen vnějším světem, kde se odehrává většina lidského života.
*Modlitba podle Jehudy Haleviho
O modlitbě mluví autor Kuzariho v III-5: „Jazyk bude ve shodě s myšlenkou a nic k ní nepřidá. Bude pronášet slova modlitby, nikoli mechanicky vyslovovat, ale každé slovo užívá soustředěně a uvážlivě a duše se obrátí k B-hu. To bude pro něj nejdůležitější doba, veškerý zbývající čas je jen cesta k ní vedoucí. A člověk bude stále čekat na tuto dobu, neboť tehdy se přibližuje k duchovnímu a vzdaluje se od živočišného. Modlitba třikrát denně, to je ovoce jeho dne a noci, a šabat je ovocem týdne, protože ten den je stanoven, abychom se spojili s B-žím duchem a sloužili B-hu radostně. Takový životní řád je pro duši totéž co potrava pro tělo. Modlitba vyživuje duši a potrava vyživuje tělo. Blahodárný vliv jedné modlitby podepře duši až do následující modlitby, jako ranní jídlo dá tělu sílu až do večera.“
O něco dále, ve III-17, říká: „Zbožný se soustřeďuje na každé požehnání, usiluje se pochopit jeho smysl a souvislosti. Když pronáší Jocer or (1.požehnání před kriat Šma šel šacharit), představí si souladnost horního světa a jeho ohromná světla i to, že pro Tvůrce nejsou víc než sirky…Při modlitbě Ahava raba myslí na to, že B-ží vliv proniká do společenství, ochotného přijmout jej, jako čisté zrcadlo přijímá světlo, že Tóru nám B-ha daroval, protože nám chce zjevit Svou vládu nad světem, jako je zjevná v nebi. Jeho moudrost však nerozhodla stvořit na zemi anděly, ale lidi z masa a krve, v nichž se sváří složky přírodní a morální, spolu s příznivýma nepříznivým vlivem hvězd, jak se vysvětluje v Sefer jecira. A když člověk nebo společenství dosáhnou očištění, ozáří je B-ží světlo a vede je překrásnou a podivuhodnou cestou, přesahující hranice přirozeného běhu světa – a to se nazývá láskou a radostí.“ .. Pak vyjádří zbožný svou ochotu přijmout jho vlády nebes a jho Tóry, pronášeje po Šma požehnání Emet v´jaciv, kde se mluví o tom, co je nezbytné k zachovávání Tóry. Neboť poté, co se mu ozřejmilo vše předtím řečené a on to pochopil a uznal, potvrdil, že to přijal, jako to před ním přijali praotcové a jako to budou přijímat jeho potomci provždy…Zbožný si pak probírá jeden po druhém základní principy, spojující víru Židů, uznání B-ží svrchovanosti, věčnosti, prozřetelnosti, s níž vedl praotce, darování Tóry.“
Autor se tedy zaměřuje na text, a v něm vidí hlavní smysl modlitby. Modlitba pozvedá člověka a přibližuje ho k B-hu.
Gemara v Berachot 26b mluví o zdroji modliteb: „Bylo řečeno: R.Josi a r.Chanina řekli: Modlitby byly ustaveny praotci: R.Jehošua b.Levi řekl: Modlitby byly ustaveny podle denních obětí.“
K této pasáži existuje množství výkladů. Jedno z uznávaných vysvětlení se vztahuje k osobní povaze modliteb ustavených praotci, oproti společné povaze každodenních obětí: praotcové se modlili k B-hu jako jedinci prosící o své potřeby (aby B-h zbavil jejich ženy neplodnosti, osvobodil je od nepřátel a požehnal jejich konání), denní oběti přinášené v Chrámu odrážely postoj Izraele jako národa k B-hu, měly přinést smíření společenství Izraele a očistit je z hříchů.
Dva tanaim nesouhlasí v otázce základní povahy modliteb, jak uvádí r.Kook ve svém komentáři k této pasáži:
„Dokonalé služby se dosáhne, když člověk nejprve dosáhne individuální dokonalosti, ve shodě s touhou své duše přilnout k živému B-hu…ale konečného cíle služby se dosáhne, když poté přijde zpět ke společné službě celého Izraele, a na konci dní k nápravě světa ustavením království B-žího. Modlitba se skládá z přirozených pocitů srdce, jež duše každého jednotlivce vylévá před svým Tvůrcem. Ale hlavně se skládá z národních proseb, jež se týkají zdokonalení celého národa B-žího: vykoupení, znovunastolení soudců Izraele a davidovského království, znovupostavení Jeruzaléma a návratu obětního řádu na Cijon.
Nutno věnovat pozornost otázce, na čem je modlitba založena: na vylévání individuální duše, a národní city přijdou poté samy od sebe, nebo je základem dokonalost služby národa, plynoucí z čistoty srdce všech jednotlivců. Praotcové uctívali B-ha dřív, než existoval národ, a základem jejich modlitby byla individuální služba B-hu bez národních spojitostí. Naopak denní oběti ustavily bohoslužbu společnou, pro společenství celého Izraele. Tedy jeden z moudrých řekl, že praotcové ustavili modlitbu, odpovídající ušlechtilému duchu, který potřebuje každý jednotlivec, aby byla jeho modlitba dokonalá. A jiný moudrý řekl, že modlitby byly ustaveny ve shodě s denními oběťmi, jejichž účelem bylo společné uctívání B-ha.“ (Ajin aja, Berachot 1, str.109)
Obě tvrzení tedy nejsou protikladná. Osobní prvek, odrážející se v prosbách jednotlivce a vylévání duše před Tvůrcem, nemizí ze společné modlitby a prosby, vztahující se k osudu a budoucnosti Izraele a světa nemizí z individuální modlitby. Rozdíl je jen v tom, na jakém základu k modlitbě dochází – na motivaci a hnací síle, jež osobu nutí modlit se.
Co k tomu říká náš autor? V III-17: „Zbožný začne požehnáními, jež se týkají celého národa, neboť modlitba je účinná, když se modlí buď celé společenství, nebo jednotlivec jménem celého národa, což v naší době není možné“.
Tato slova se opírají o talmudickou pasáž: „R.Ami řekl: Modlitba člověka není vyslyšena, dokud nevloží duši do svých rukou, jak je řečeno:´Pozvedněme s dlaněmi i srdce´(Pl 3:41) Je to tak? Ale Šmuel jistě určil vykladače a ten vyložil: „Ale klamali Ho svými ústy, jazykem Mu lhali, v svém srdci nestáli při Něm, nezůstali věrní Jeho smlouvě“ (Ž 78:36-37). Ale i tak, „On se slitovával, zprošťoval je nepravosti atd.“. Není v tom rozpor: tam /se odkazuje/ k jednotlivci, tady ke společenství.“ (Ta´anit 8a)
Raši to vysvětluje:
„´Ale i tak´ - hned za tím je ´On se slitovával…´ a naslouchal jejich modlitbě. Jak by se potom mohlo říct, jeho modlitba není vyslyšena, dokud nevloží svou duši do svých rukou, tj. své nejniternější myšlenky upřímně do svých rukou (=svých vnějších slov).
Společenství – jejich modlitba je vyslyšena, i když všechna jejich srdce nejsou dokonalá. Jak je psáno, ´Ale klamali ho svými ústy atd.´, tj. slovy, v plurálu.
Jednotlivec – jen pokud jeho srdce je upřímné.“
Gemara tu nemluví o obsahu modlitby, ale o kontextu, v němž je předložena. Chazal zřetelně preferují společnou modlitbu – to se vztahuje k nejdůležitější otázce ohledně modlitby: Je vhodné, aby osoba stála před Tvůrcem a prosila Ho? Stát před Ním v modlitbě, to vyžaduje ze strany člověka skutky, zachovávání a upřímnost, a přilnout k Němu skrze svou prosbu. Upřímnost formulují chazal slovy „vložit duši do svých rukou“. Výhodou společné modlitby je, že jednotlivec nestojí před Tvůrcem sám, při rozhodování nebeského soudu o modlitbě nejsou váženy jeho osobní skutky a zachovávání, ale skutky celé komunity, do níž jednotlivec patří. Jedinec stojící před B-hem je nebeským soudem vystrčen ze svatyně, ale jeho vazba k obci jako celku mu dovoluje zůstat tam, i když není hoden tam být.
V této souvislosti si povšimněme názoru, který vyjadřuje r.Josef Gikitila ve své knize Ša´arej ora (2.č.): Svým malebným kabalistickým jazykem r.Gikitila říká, že nebeští strážcové zkoumají modlitbu jedince, zda je či není přijatelná. Je-li shledána přijatelnou, přijde před Trůn slávy, ale je-li shledána nepřijatelnou, je odmítnuta a umístěna v určitém paláci, který B-h stvořil. Když jedinec později předloží modlitbu přijatelnou, připojí se k ní i všechny jeho odmítnuté modlitby a přijdou před Trůn slávy. Naproti tomu společná modlitba přichází před B.-ha bez předchozího zkoumání.
Jedinec, který předloží svou modlitbu před zbytkem komunity, nemá úmysl odříznout se od komunity, ale přijmout na sebe další povinnosti. Do jisté míry slouží jako předvoj celku. Jeho síla nepochází z jeho vlastní síly, ale ze síly celku, který stojí za ním. Totéž platí o jedinci, který se obrací k B-hu v modlitbě před zbytkem společenství. Setká-li se s odporem (svých žalobců), zbytek společenství se k němu připojí a společně odpor přemohou.
Je to podobné myšlence „neúmyslných prohřešků obrácených v zásluhy“. Úsilí jedince nepřijde nazmar, ani když je mylné. Když jedinec překoná překážky, všechny jeho snahy, tužby a přání, jež mylně hledaly vyjádření, dostanou se přes překážky s ním.
V Kuzari III-18 autor vysvětluje, co Gemara říká nad rámec k samotnému obsahu: „Není dovoleno vložit další prosby, vyjma v místě k tomu určeném. Aby byla modlitba vyslyšena, musí být pronášena za množství nebo v množství nebo jednotlivec jménem celého množství.“
„Král: A proč? Vždyť sama je duše čistší a mysl svobodnější?
Rabi: Společná modlitba má mnoho předností. Když se modlí společenství, neprosí o nic, co může někomu uškodit. Když se modlí jeden, může se stát, že jeho prosba bude ke škodě druhým a jejich prosba jemu, ale aby byla modlitba účinná, musí ve všech ohledech přinášet mír a prospěch, ne škodu, a dále – zřídka se stává, aby jeden člověk dokončil modlitbu bez omylu a prohřešku.
Proto byla stanovena společná modlitba a té by se mělo účastnit nejméně 10 mužů. Dojde-li k omylu či pochybení, to, co jeden opomněl, druhý doplní a dohromady to bude čistá, krásná modlitba, a tehdy sestoupí požehnání na všechny a každý si zaslouží podíl na něm…..Kdo se modlí jen za sebe, podobá se člověku, který chce opevnit jen svůj dům a nesnaží se s ostatními zpevnit hradby města. Má velké výdaje a ještě bude v nebezpečí. Kdo se podílí na společném díle, málo vydá a žije v bezpečí, neboť co nemá jeden, doplní druhý...I Platon nazývá to, co se vydá ve prospěch celku, „částí celku“.
Odmítá-li se člověk považovat za část celku, tj. odmítá, že musí pracovat ve prospěch společenství, jehož součástí je a chce uchovat dobro jen pro sebe, proviní se vůči společenství a ještě víc vůči sobě. Ve společenství je člověk jako úd těla. Neodevzdá-li ruka krev, když to vyžaduje krevní oběh, utrpí celé tělo a ruka s ním. I člověk musí trpět kvůli záchraně celku až do obětování života, každý si musí být vědom, že je součástí celku, aby vždy odevzdal to, co se od něj žádá a neodpíral svůj díl spoluúčasti.“
Náš autor tu upozorňuje na existenci konfliktu zájmů mezi jedinci – svět je takový, že někdy jeden má prospěch ze ztráty druhého, modlitba jednoho tedy může nepřímo a neúmyslně uškodit druhému. To není v případě společné modlitby, neboť ta míří k prospěchu celého společenství.
Zdůrazňuje, že odmítá-li se člověk ztotožnit s obsahem modlitby, jak je to dnes časté, jeho egocentrismus a mylný názor mu nedovolí vidět dál než sebe, vidět se jako součást společenství a účastníka dění.
Modlitba má přinášet člověku pocit, že cítí bolest nemocných Izraele, sdílí starosti rolníků prosících o déšť a dobrou úrodu, raduje se z neustávajících vln aliji, rmoutí se nad tím, že toraické zákony nevedou naši generaci k dokonalosti a království domu Davidova se dosud neustavilo. Nepochybně dobro, jež člověku přinese toto cítění, bude větší, než kdyby prosil jen sám za sebe.
Rambam to formuluje ostřeji: „Modlitbu společenství B-h vždy vyslyší. I když jsou mezi nimi hříšníci, Svatý, budiž požehnán, neodmítne modlitbu mnohých. Člověk se tedy musí připojit ke společenství a nikdy neříkat své modlitby sám, je-li možno modlit se s komunitou. Měl by vždy jít do synagogy, ráno i večer, protože jedině jsou-li modlitby člověka říkány v synagoze, jsou pokaždé vyslyšeny. Kdo má synagogu ve svém městě a nechodí tam, je zván špatným sousedem.“ (Hilchot tefila 8:1)
(c) Miriam Havelková
