KUZARI Komentář ke knize, B-ŽÍ ATRIBUTY a (NE)TĚLESNOST B-HA

   XVII.                   B-ŽÍ ATRIBUTY a (NE)TĚLESNOST B-HA

   B-ží atributy byly pro středověké filosofy obtížným teologickým problémem. Každá B-ží vlastnost, rys, přídomek, jméno znamená omezení a vymezení Jeho existence. Zdálo by se tedy, že B-ha nelze nijak popsat, ale vzdor tomu je Písmo plné B-žích jmen, přívlastků a popisů Jeho konání. Navíc Tóra předpokládá stálý vztah mezi B-hem a člověkem, a to činí nezbytným  použití jmen a přívlastků.

    Když autor dojde k otázce B-žích jmen a vlastností, je nucen dotknout se problému tělesnosti B-ha: „Všechna B-ží jména, vyjma tetragramu, vyjadřují představy o Něm a Jeho vlastnostech, čerpající z lidského cítění a chápání toho, jak B-h rozhoduje a jedná. Změní-li On k lepšímu situaci člověka, který v lidech vzbuzuje soucit, nazvou Jej Milosrdným. Ve skutečnosti to jsou city v nás samotných, naše slabost a instinktivní hnutí, rozhodně to není vlastní B-hu, jenž jako spravedlivý soudce rozhodne dát jednomu chudobu, druhému bohatství, sám neměnný, nepocítiv soucit ani hněv. Něco podobného vidíme i u lidského soudu, který soudí, jak přikazuje Tóra a když se před něj lidé dostanou, jsou buď osvobozeni nebo potrestáni a vše závisí na rozhodnutí soudce, ale na vztahu k nim to nic nemění. Obdobně je Všemohoucí nazýván někdy „milosrdným a milostivým“, jindy „žárlivým a mstícím“, ale v Něm samém tyto vlastnosti nejsou.“ (II-2)

KUZARI Komentář ke knize, B-ŽÍ JMÉNA

   XVI.                   B-ŽÍ JMÉNA

   Ve IV-1 vysvětluje se jméno Elokim: „Jméno Elokim je jméno označující vládce či správce světa. Slovo má tvar plurálu – tak je používaly národy světa, jež věřily, že v modlách  přebývají síly nebeských planet. Jednotlivá modla byla nazývána eloka, všechny společně elokim.“

   Toto jméno je tedy universální, obecné označení, není to konkrétní označení B-ha Izraele. Oba rysy jména jsou důležité: plurální tvar, pocházející  z toho, že podle národů světa každé božstvo představovalo určitou sílu a její působení. Druhým rysem je ztotožnění božstva a síly, kterou představovalo: bůh je síla a síla je bůh. To je důležité, protože hodí-li např. člověk míčem, také mu připisujeme určitou schopnost, ale neztotožňujeme tuto schopnost s oním člověkem – osoba, která míč hodila, je mnohem víc než jen představitel této schopnosti.

KUZARI Komentář ke knize, NÁBOŽENSKÁ HORLIVOST a CHASID

   XV.                   NÁBOŽENSKÁ HORLIVOST a CHASID

   Tuto otázku lze vidět ze dvou úhlů:

* Náboženské zanícení jako protiklad halachického vyvozování

* Kdo je chasid u našeho autora?

    Pokud jde o první aspekt, v Kuzari je zmíněn jen letmo, během diskuse o využití logiky a intelektu při zdůvodnění micvot. Když chazal něco zakazují a něco jiného dovolují, nedělají to „aby vyhověli svému vkusu či sklonům, ale následkem zděděné tradice, jim předané“. V rámci těchto zákonů existuje „šedá zóna“ skutků, které halacha sice dovoluje, ale chazal je vidí jako nevhodné a nepěkné: „Oni (karaité) zakazují využít k jídlu maso dobytčete, poraženého při podezření, že by mohlo uhynout; předání vlastnického práva k penězům cestou právního aktu; dovolení vyjít o šabatu pomocí eruvu za stanovenou hranici… podle nich to pokazuje na nedostatečnou horlivost v zachovávání Tóry, i když halacha to umožňuje. Avšak ve skutečnosti je potřebné to i to: pokud se omezíme jen na studium zákonodárné části, najdeme v jejích mezích dostatek možností, jak obejít, co je zakázáno. A na druhé straně odhlédneme-li od hranic, stanovených učiteli Zákona, kteří utvořili „ohradu“ kolem Tóry a spolehneme-li se pouze na horlivost v zachovávání, povede to k herezi a záhubě.“ (III-49)

   V uvedeném citátu je shrnuta tisíciletá diskuse o úloze halachy v judaismu.

KUZARI Komentář ke knize, ASKEZE a ODLOUČENOST

    XIV.                   ASKEZE a ODLOUČENOST v díle Kuzari

* Postoj k sebetrýznění a pokořování

    Již v mišnaické a talmudické době slýcháme o jednotlivých učencích a zbožných, kteří v sebetrýznění spatřují způsob očisty mysli a nápravy svých vlastností. Tento způsob služby B-hu se objevuje u zbožných aškenazim koncem 12. a zač.13.st. jako ústřední součást pokání, jež zahrnovalo půsty, válení se ve sněhu a různé zvláštní trýznění, např. sezení na slunku mezi mravenci a hmyzem atd. Obecně však tento způsob sebepokořování nebyl středověkými mysliteli uznáván a v tomto ohledu není Jehuda Halevi výjimkou: „Mošeho učení nenařizuje askezi. Učí uměřenosti – každé duševní i fyzické síle přikládat přiměřený význam, nezveličovat. Přílišné rozvíjení jedné vlastnosti oslabuje ty ostatní. Kdo se přimyká k tělesné žádosti, ochuzuje svou mysl a naopak. Kdo se honí za vítězstvím, ztrácí v ostatních směrech. Když se člověk umírněných vášní, slabý a chudý příliš mnoho postí, neslouží tím B-hu. Je povinen chránit své zdraví. A kdo rozdá své jmění, také neslouží B-hu. Jestli je nabyl poctivě a bez námahy, takže jej nevzdalovalo  od moudrosti a konání dobrých skutků a tím spíše, má-li hodně dětí nebo  zamýšlí využít své jmění ke slávě nebes, je správné, aby pečoval o rozmnožení majetku.“ II-50

    Princip vyváženosti a uměřenosti se objevuje i v popisu zbožného (chasida) ve III-5: „Zbožný je vládce. Vládne sobě, podřídí si své city a schopnosti, fyzické i duchovní, a má je pod kontrolou, jak řečeno: ´Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města´. Je schopen vládnout, neboť kdyby řídil stát, dělal by to se stejnou spravedlivostí, s jakou vládne svému tělu a duši: drží na uzdě své žádosti a dávaje jim, co je nezbytné, nedovolí jim převládnout – stačí, že jim dává nezbytné: jídlo, pití, koupel, vše potřebné v potřebné míře. Ovládá síly hněvu, jež se snaží udržet si vrch a převládnout, ale nepotlačuje jejich snahu úplně, neboť mu pomáhá ve sporech o různých otázkách…Dává i smyslům, co je nezbytné atd.“

KUZARI Komentář ke knize, HEBREJSKÝ JAZYK

    XIII.                   HEBREJSKÝ JAZYK

    Ve II. části Kuzariho autor hovoří o hebrejském jazyku:

„Král: Je snad hebrejský jazyk lepší než arabština? Ta se mi zdá dokonalejší a bohatší na možnosti, lze se o tom přesvědčit.

Rabi: S jazykem se stalo totéž, co s těmi, kdo jím mluvili – zchudnul a ztratil svou osobitost, protože jej užívají jen nemnozí. Ale je to jazyk nejušlechtilejší, jak známe z tradice, i rozum to uzná. Z tradice víme, že tímto jazykem hovořil Hospodin s Adamem a Chavou, byl to jazyk B-ží i lidský, jak patrno z utvoření slov: Adam od adama (země), iša od iš (on-ona), Chava od chaj (živý), Kain od kaniti, Noach od jenechamenu (utěší nás). Tóra to dosvědčuje. Přecházel z generace na generaci, od Evera, Noacha a Adama – byl to jazyk Evera, proto se nazývá ivrit-hebrejština, protože pouze Ever jím hovořil  po potopě a zmatení jazyků. Avraham mluvil v Ur Kasdim aramejsky, neboť aramejština je jazyk chaldejsko-babylonský. Hebrejština byla pro něj svatá, v každodenním  životě užíval aramejštinu.

    Přes Jišmaela přešel jazyk k Arabům a tak se ustavily tři příbuzné jazyky: aramejský, arabský a hebrejský, s podobnými  slovy, pravidly i skladbou. Hebrejština je však nejdokonalejší z nich. Její převaha je očividná, uvážíme-li, jaký národ ji používá, zejména v dobách, kdy v ní byla sdělena proroctví. Avšak i nyní slouží k svatým zpěvům a oslavení B-ha. Cožpak je možné, aby vůdcům národa Mošemu, Jehošuovi, Davidovi a Šlomovi chyběla slova, když potřebovali hovořit, jako chybějí dnes nám, kvůli tomu, že jsme zčásti jazyk ztratili? Přečti si, co říká Tóra o miškanu, o oděvu kohena gadol, nazývaném efod a chošen. Když bylo zapotřebí slov k označení neobvyklých věcí, všechna v hebrejském jazyce byla. A jak překrásné je i samotné vyprávění o tom! Totéž lze říci i o pojmenováních národů, různých druhů ptactva a nerostů, o Davidových žalmech, Jobově Pláči a jeho sporu s přáteli, o proroctví Ješajově a Nechemjově a mnohém dalším.“ (II-67-68)

KUZARI Komentář ke knize, MODLITBA

    XII.                   MODLITBA

*Modlitba jako micva

    Začněme diskusi otázkou, zda je možno či není pokládat modlitbu za micvu.

Rambam

    počítá modlitbu k 613 micvot: „Pátá micva nám přikazuje sloužit Mu, aby On byl vyvýšen. Příkaz se několikrát opakuje – ´budeš sloužit Hospodinu, svému B-hu´, ´Jemu budete sloužit´, ´a sloužit Jemu´. I když je jedním z všeobecných přikázání, jak vyloženo ve 4.principu, má i zvláštní aspekt, příkaz modlitby. Sifrej uvádí: „´sloužit Mu´, to znamená modlitbu“, a mišna r.Eliezera, syna r. Josiho ha-Gelili, říká: „Odkud víme, že modlitba patří mezi příkazy?“ z ´budeš se bát Hospodina, svého B-ha a budeš Mu sloužit´“. (Sefer ha-micvot, micva ase č.5)

KUZARI Komentář ke knize, OLAM HA-BA a POSTOJ ke SMRTI

    XI.                   OLAM HA-BA a POSTOJ ke SMRTI

    Samotná Tóra naprosto pomíjí otázku posmrtného života – toho, co chazal nazývají olam ha-ba  (svět, kteří přijde). Písmo je plné líčení odměn a trestů, života a smrti, nikde však není zmínky o budoucím světě. Pro generaci Jehudy Haleviho to byla obtíž ve dvojím smyslu:

1/ Teologickém – jak je možné přehlížet ústřední otázku lidského života? To se týká obzvláště člověka věřícího, stojícího – coby smrtelník, pomíjivý a zoufalý – před nekonečností B-ha, jenž trvá od věků do věků.

2/ Polemickém – nepřítomnost zmínek o budoucím světě byla křesťanskými autory vykládána jako doklad jejich tvrzení, že hebrejská Bible je neúplná a spíše jen první etapou, za níž musí následovat druhá, tj. přijetí křesťanství. Prohlašovali, že B-ží zjevení člověku bylo dokončeno až křesťanstvím-zjevením odměny v budoucím světě.

KUZARI Komentář ke knize, KARAITÉ a ÚSTNÍ ZÁKON

    X.                   KARAITÉ a ÚSTNÍ ZÁKON

    Problémy souvisící s karaitskou sektou nezačaly v době Jehudy Haleviho. Již po zničení 2.Chrámu vznikla hnutí, snažící se omezit vliv „rabanitů“ a Ústního zákona. Hnutí se více rozšířila ve středověku, v 8. st. vznikly skupiny (vedené Ananem), které chtěly Ústní zákon vymýtit úplně. Zač. 10.st. r.Saadja Gaon reagoval na jejich námitky objevným spisem Sefer tšuvot neged Anan (Kniha odpovědí proti Ananovým důvodům).

    Po Ananovi přišel Binjamin ben Moše z Persie, který napsal knihu Mas´at Binjamin. Nebyl karaita v pravém smyslu slova, sdílel však karaitskou snahu vyloučit Ústní zákon ve prospěch Psaného zákona. V 10.st. již existuje klasická sekta karaitů, kteří odmítali Ústní zákon a opírali se pouze o Psaný zákon. Kroužek asketických karaitů v Jeruzalémě představoval vrchol tohoto jevu; setrvale truchlili nad zničením Chrámu, mluvilo se o nich jako o Evlej Cijon nebo Šošanim. Vyzývali, aby každý přistupoval k Písmu jen rozumem a intelektem, neopíral se o své učitele nebo předky. Argumentovali, že když bude člověk povolán do nebes, aby vydal svůj počet, nebude se moci vymlouvat „dělal jsem to a to, protože to jsem převzal od svých předků“, právě tak jako Adam se nemohl vymlouvat „žena, kterou jsi mi dal atd.“.

    Jedním z nejradikálnějších karaitů byl Daniel Alkamsi, autor několika knih, včetně Pitaron šneim asar, prvního kompletního komentáře k Prorokům, napsaného ve středověku. I on zastával názor, že člověk musí v přístupu k Tóře spoléhat jen na svůj rozum a intelekt. Právě v diaspoře pronikla Tóra k celému národu a každý jednotlivec se tedy snažil dospět ke správnému pochopení textu.

    Vzdor těmto tendencím se v praxi většina lidí přikláněla k racionalistickému proudu a karaitismus tomu nezabránil, zejména vlivem tvrdošíjného a úspěšného zápasu r.Saadji Gaona. Z toho důvodu se r.Jehuda Halevi (poč.12.st.) k fenoménu karaitů vyjadřuje, ale nevěnuje mu tolik pozornosti, jako filosofii.

KUZARI Komentář ke knize, MICVOT

    IX.                   MICVOT

    Středověcí židovští myslitelé museli při obraně micvot čelit dvěma otázkám: 1/ Jak je možné říci, že B-h, svatý a nadpřirozený, vchází ve styk s člověkem z masa a krve, a dokonce mu přikazuje konat určité skutky? Tuto otázku jsme již probrali v předchozích lekcích. 2/ Jak je možné říci, že lidské skutky mají nějaký význam pro B-ha? Podle filosofů to souvisí s personifikací B-ha – předpoklad, že fyzický skutek má duchovní dopad a ovlivňuje procesy, jež jsou částí B-ží skutečnosti, strhává B-žské na úroveň fyzického.

    Tento problém se probírá v midraši:

„Rav řekl: Příkazy byly dány pouze proto, aby se jimi člověk vytříbil a zušlechtil. Protože co znamená pro Svatého, budiž požehnán, jestli se zvířeti prořízne krk nebo je zabito ranou do týla? Příkazy byly určitě dány jen k očistě člověka.“ (Berešit raba 44:1) Účelem micvot tedy je  přivést člověka k přijetí jha a vlády Nebes – ne kvůli smyslu micvot, ale kvůli poslušnosti, kterou vyžadují.

    Ramban (1194-1270) ve svém komentáři k Tóře nahlíží na slova Rava jinak: „Podle mého názoru tyto agadické výroky, působící obtíže Rabimu (=Rambamovi), vyjadřují toto: Prospěšnost příkazů se nevztahuje k Svatému, budiž požehnán. Jsou prospěšné člověku, chrání ho před bezprávím nebo špatným názorem či negativní charakterovou vlastností, anebo mu připomínají zázraky Tvůrce, aby člověk poznal B-ha. To měli na mysli Rabíni /když řekli/, že příkazy byly dány k „zušlechtění“ člověka, aby byl jako zušlechtěné stříbro. Neboť kdo zušlechťuje stříbro, nedělá to samoúčelně, ale aby z něj vyloučil nečistotu. Tak i příkazy odstraní všechny zlé názory z našeho srdce a poučí nás o pravdě, takže ji vždy budeme mít na paměti.“ (Komentář k Dt 22:6)

KUZARI Komentář ke knize, EREC JISRAEL

    VIII.                   EREC JISRAEL

    Erec jisrael je spjata s národem Izraele svou podstatou. Zvláštní svatost EJ lze těžko pochopit rozumově, je to možné jen skrze B-žího ducha, který spočívá na národu. Myšlenka na Erec jisrael drží národ pospolu, posiluje židovskou víru, bázeň a vykonávání micvot. Očekávání vysvobození – tím je posilován judaismus v diaspoře. Vysvobození národa závisí na Erec jisrael.

   Již v jedné z dřívějších lekcí jsme viděli, že zvláštní podstata Izraele přecházející od Adama k potomkům Jakova zahrnovala tři složky: dědičnost (semeno otce nebo krev matky), výchovu a růst (výživu a vzdělávání v dětství a dospívání), klima a prostředí (vliv podnebí, půdy, vody atd.). Chybí-li jeden z prvků, zvláštní podstata a potenciál získat B-ží vliv jsou narušeny a mohou i úplně zmizet, říká náš autor: „Znajíce délku jejich života, spočetli jsme čas od Adama k Noachovi a od Noacha k Avrahamovi…Avraham  byl vyvoleným z potomků Evera a jeho žákem. Proto je nazýván Ivri-Hebrej. Ever byl vyvolen z potomků Šema a Šem z potomků Noacha. Zdědil území mírného podnebí, jehož středem i hranicí byla země kenaanská, země proroctví. Jafet se vydal na sever a Cham na jih. V potomstvu Avrahamově byl vyvoleným Jicchak, ostatní syny Avraham vzdálil z této země, aby ji mohl dostat Jicchak. Vyvoleným v Jicchakově potomstvu byl Jakov, jeho bratr Esav byl zavržen.“ (I-95)

    Vzdálení některých potomků z Erec jisrael není v Knize Berešit trestem, ale důsledkem neslučitelnosti. Erec jisrael je nezbytnou podmínkou k předání zvláštní podstaty Izraele. Autor nedefinuje  povahu Erec jisrael, jen zdůrazňuje, že se jedná o zvláštní zemi, mimořádné klima. Proč lze mluvit o vyvolené zemi?

KUZARI Komentář ke knize, B-ŽÍ VLIV

    VII.                   B-ŽÍ VLIV

    Duchovní bytosti, které se nacházejí ve světě: duše (je vlastní všem živým tvorům-zvířatům i člověku), intelekt (je vlastní pouze člověku), B-ží vliv (je vlastní pouze vyvolenému, tj. Izraeli).

Z nich poslední patří k nadpřirozené existenci. Intelekt tedy může člověka vynést na nejvyšší úroveň přirozeného života, učí ho nejlepšímu způsobu přirozeného života, jak zdokonalovat sebe, společnost i mravy. Oproti tomu B-ží vliv může toho, kdo si zaslouží jej získat, přivést do bytí, jež přesahuje přirozený život.

    B-ží vliv je vlastnost B-ha, která se projevuje ve světě v různých rovinách, a může spočinout na jedinci, který je hoden ji získat, nemusí však přijít ke každému: „B-ží vliv si vybírá ty, kdo – jako zbožní a proroci – jsou hodni spojení s ním, jako si rozum vybírá ty, u nichž se rozvinuly přirozené schopnosti a duše i morálka dosáhly dokonalého souladu, jako je tomu u filosofů. Stejně tak se i duše usídlí v tom, jehož přirozené síly dosáhly úrovně nezbytné k vystoupání na vyšší stupeň – jen tehdy vstoupí duše do těla a oživí je; i příroda vyžaduje potřebný poměr elementů, aby se utvořila např.rostlina.“ (II-14)

KUZARI Komentář ke knize, ZVLÁŠTNÍ PODSTATA IZRAELE a KONVERTITÉ

    VI.                   ZVLÁŠTNÍ PODSTATA IZRAELE a KONVERTITÉ

    Věc se točí kolem dvou principů: příčiny a následku. Příčinou zvláštní podstaty (=genetické jedinečnosti, podle autora) je potenciál, předávaný od Adama z jedné generace na druhou, až dospěl k národu Izraele. Tento zvláštní potenciál umožňuje Izraeli získat proroctví a přijímat B-ží vliv. Následkem této zvláštní podstaty je spojení Izraelitů s B-žím vlivem (=zjevení), když opustili Egypt a získali Tóru na Sinaji.

     Chazarský král shrnuje obojí takto (I-96): „Velikost tedy pochází od Adama. Ten byl nejdokonalejším z lidí. Jeho velikost vás pozvedá nad všechny obyvatele světa. Ale kde je ta velikost, jestliže mohlo dojít k takovému hříchu?“

     Oba principy mají přímé důsledky pro konvertity. Podle toho, co tu bylo řečeno, jsou před pohanem/ nežidem, který se chce připojit k židovskému národu, dvě překážky: absence onoho potenciálu, předávaného z otců na syny a absence základu pro vznik povinnosti konvertity vůči B-hu – není potomkem někoho, kdo viděl událost na Sinaji na vlastní oči a kdo toto svědectví potomkům předal. Rabi říká v I-115: „Ten, kdo přijme naši víru, není roven tomu, kdo se do ní narodil, neboť jen kdo se do ní narodil, může mít prorocký dar, úděl ostatních národů spočívá v přijetí proroctví. Mohou být učenci a zbožnými, ale ne proroky.“

    Nabytí zbožnosti a moudrosti spadá do roviny intelektu. Tedy každý inteligentní člověk, schopný využít své inteligence produktivně, může dosáhnout úrovně zbožného a moudrého. Avšak získání B-žího vlivu nezávisí jen na skutcích člověka, ale na jeho niterném potenciálu. Komu tento potenciál chybí, nikdy nebude schopen získat B-ží vliv.

    Druhou překážkou je podle autora (I-27): „Každý, kdo se k nám upřímně připojí, má podíl na našem dědictví, avšak ve smyslu víry nám nemůže být podoben. Kdyby nám Tóra byla dána proto, že nás B-h stvořil, byla by závazná pro bílé i černé, neboť On stvořil všechny. Avšak my jsme povinni řídit se Tórou proto, že nás B-h vyvedl z Egypta a spojil s námi Své jméno, vyvoliv nás ze všech národů.“  

KUZARI Komentář ke knize, VĚDA a NÁBOŽENSTVÍ

    V.                   VĚDA a NÁBOŽENSTVÍ

    Autor vytyčuje tři základy, které lze označit za pilíře judaismu: 1/zjevení (Exodus, zjevení na Sinaji), 2/ povinnost (micvot), 3/ nacionalismus (jedinečnost národa Izraele).

     Zjevení nás nasměruje. Zjevení pojímáme jako prožitek a prožitek náleží do oblasti emocí, ne intelektu. Lze mít mnoho pochybností o lásce, ale intenzita prožitku milujícího a milovaného nenechává žádný prostor intelektuální nejistotě. Autor chápe zjevení tak, jak je chápali jiní židovští myslitelé té doby. Síla prožitku Exodu a zjevení na Sinaji netkví jen v intimitě mezi B-hem a člověkem, ani v očividném vychýlení z přírodních zákonů, ale v kolektivní povaze těchto věcí. Možnost zjevení je jedna z věcí, jež odlišují judaismus od filosofie.

    Povinnost – nemáme co do činění s nezávazným názorem na svět, se světem čistých idejí: Otázka víry není věc názoru, ale způsobu života a skutků – to je další rozdíl mezi filosofií a judaismem. Dalším rozdílem je individualismus – povinnost člověka vůči B-hu je přímým důsledkem jeho styku s Ním, jinými slovy: kdo neměl žádný kontakt s B-hem, není povinen Mu sloužit. Tím se judaismus odlišuje nejen od filosofie, ale i od ostatních náboženství. Je to nová myšlenka, v protikladu k filosofii, která se snaží dát svým myšlenkám universální charakter.

    Autor se opakovaně vrací k základu budování židovské víry: prvním stupněm je jistota kolektivního zjevení – ne síla prožitku, ale potvrzení množstvím očitých svědků, což je ekvivalent racionálního důkazu. (Druhým stupněm je tradice.) Neznamená to však, že autor odmítá intelekt jako nástroj úsudku.

     B-ží Tóra nám skýtá látku a myšlenky, shrnující úplnou teologii, od stvoření světa, zvolení Izraele, určení země kenaanské, způsob B-žího řízení světa, B-ží jména a přívlastky i pravidla, jimiž člověk řídí svůj život.

KUZARI Komentář ke knize, ODMÍTNUTÍ ISLÁMU

   IV.                   ODMÍTNUTÍ ISLÁMU

   Muslim nejdříve uvede základy své víry:

1/ Jedinost a věčnost B-ha (podle některých názorů tady autor podtrhává rozdíl mezi křesťanstvím a islámem – křesťanská Trojice je hlavní důvod, proč většina halachických autorit pokládá křesťanství za modlářství, což se islámu netýká.)

2/ Stvoření světa a příběhy ze začátku Knihy Berešit (Adam a Noach)

3/ Odmítnutí personifikace B-ha (i to patří k rozdílu mezi oběma náboženstvími)

4/ Korán jako slovo B-ží a jeho zázračnost

5/ Mohamed jako pečeť proroků zrušil všechny dřívější b-žské zákony

6/ Muslimská gan eden.(výhrady autora k muslimskému pojetí ráje a chápání odměny a trestu najdeme v Kuzari v I-106-7, III-20, 21)

KUZARI Komentář ke knize, ODMÍTNUTÍ KŘESŤANSTVÍ

   III.                   ODMÍTNUTÍ KŘESŤANSTVÍ v díle Kuzari

    Křesťanský učenec nejdříve představí základy svého náboženství:

1/ Stvoření světa B-hem, příběhy Knihy Berešit (Adam, Noach), prozřetelnost, vztah k lidstvu, B-ží vůle-hněv-slitovnost, zjevení prorokům, spočinutí B-ží přítomnosti na Izraeli

2/ Vtělení B-ha do lidského těla, což je mesiáš, zvaný syn B-ží, Svatá trojice-Otec, Syn a Duch svatý.

3/ Přenesení B-žího vlivu z Izraele (který se postavil proti Ježíši a ukřižoval ho) na jeho následovníky – 12 apoštolů, poté skupiny křesťanů, nakonec národy.

4/ Otevřenost křesťanství všem národům a ochota začlenit je.

KUZARI Komentář ke knize, POSTOJ K FILOSOFII

     II.                   POSTOJ K FILOSOFII v díle Kuzari

     Podle Aristotela (asi 384-322 př.o.l.) to, co existuje v realitě, je ontologicky nadřazeno tomu, co existuje potenciálně. Vše, co emanuje z Prvotní příčiny/ B-ha až do sublunární sféry (=našeho světa) existuje jen v realitě. Náš svět má – oproti všem předešlým emanacím – také stav „potenciality“, tj. potenciál, který ještě nebyl uskutečněn.

    Tím se zcela popírá myšlenka B-ží prozřetelnosti a tím i myšlenka dialogu mezi B-hem a člověkem (viz I,1)

    Filosof popírá představu, že B-h stvořil svět aktivně, vše emanovalo z Prvotní příčiny/ B-ha bez úmyslu či vůle.

KUZARI Komentář ke knize, AUTOR a JEHO DÍLO

r. Itamar Eldar

Ješivat Har Etzion

(The Israel Koschitzky Virtual Beit Midrash)

Výběr a překlad Mirima Havelková © 2012

I.                   AUTOR a JEHO DÍLO

     R.Jehuda b.Šmuel Halevi (1075-cca 1138). Narodil se v Toledu. V té době Španělsko, pod arabsko-islámskou vládou, postupně přecházelo pod kontrolu křesťanských španělských králů a vliv křesťanské kultury. Halevi byl vzdělán v Písmu, Talmudu, arabské poezii a filosofii, byl obeznámen i s křesťanskou kulturou Kastilie.

    Ještě v mládí odešel do centra toraického studia na jihu Španělska – studoval u r.Jicchaka Alfasiho a spřátelil se s r.Jicchakem ibn Migašem. Měl básnické nadání; když v básnické soutěži zvítězil se svou nápodobou poezie r.Mošeho ibn Ezry, získal jeho přízeň a odešel za ním do Granady. Vystudoval medicinu, která se mu stala živobytím. Jeho jediná dcera se podle tradice provdala za r.Abrahama ibn Ezru.