Ve II. části Kuzariho autor hovoří o hebrejském jazyku:
„Král: Je snad hebrejský jazyk lepší než arabština? Ta se mi zdá dokonalejší a bohatší na možnosti, lze se o tom přesvědčit.
Rabi: S jazykem se stalo totéž, co s těmi, kdo jím mluvili – zchudnul a ztratil svou osobitost, protože jej užívají jen nemnozí. Ale je to jazyk nejušlechtilejší, jak známe z tradice, i rozum to uzná. Z tradice víme, že tímto jazykem hovořil Hospodin s Adamem a Chavou, byl to jazyk B-ží i lidský, jak patrno z utvoření slov: Adam od adama (země), iša od iš (on-ona), Chava od chaj (živý), Kain od kaniti, Noach od jenechamenu (utěší nás). Tóra to dosvědčuje. Přecházel z generace na generaci, od Evera, Noacha a Adama – byl to jazyk Evera, proto se nazývá ivrit-hebrejština, protože pouze Ever jím hovořil po potopě a zmatení jazyků. Avraham mluvil v Ur Kasdim aramejsky, neboť aramejština je jazyk chaldejsko-babylonský. Hebrejština byla pro něj svatá, v každodenním životě užíval aramejštinu.
Přes Jišmaela přešel jazyk k Arabům a tak se ustavily tři příbuzné jazyky: aramejský, arabský a hebrejský, s podobnými slovy, pravidly i skladbou. Hebrejština je však nejdokonalejší z nich. Její převaha je očividná, uvážíme-li, jaký národ ji používá, zejména v dobách, kdy v ní byla sdělena proroctví. Avšak i nyní slouží k svatým zpěvům a oslavení B-ha. Cožpak je možné, aby vůdcům národa Mošemu, Jehošuovi, Davidovi a Šlomovi chyběla slova, když potřebovali hovořit, jako chybějí dnes nám, kvůli tomu, že jsme zčásti jazyk ztratili? Přečti si, co říká Tóra o miškanu, o oděvu kohena gadol, nazývaném efod a chošen. Když bylo zapotřebí slov k označení neobvyklých věcí, všechna v hebrejském jazyce byla. A jak překrásné je i samotné vyprávění o tom! Totéž lze říci i o pojmenováních národů, různých druhů ptactva a nerostů, o Davidových žalmech, Jobově Pláči a jeho sporu s přáteli, o proroctví Ješajově a Nechemjově a mnohém dalším.“ (II-67-68)
Tradice dosvědčuje, že Adam a Eva mluvili tímto jazykem, protože jejich jména jsou z jazyka odvozena. Ever ji získal od Noacha, Noach od Adama.
Dokonalost jazyka dokazuje i fakt, že jazyk sloužil národu Izraele ve všech oblastech, od B-žího sdělení v proroctvích, přes podrobné popisy v Tóře, až k poezii a prorockým viděním. V žádné z těchto oblastí nebyl jazyk omezen ve schopnosti plně vyjádřit vše, co si uživatel přál.
Autor cítí, že v jeho době, kdy hebrejština již není živým jazykem, nelze v ní vyjádřit úplně vše, ale dokud jím byla, nikdy se nenarazilo na problém, a to svědčí o dokonalosti jazyka.
*Spojitost jazyka a dějin
Avraham mluvil v běžném životě „místním jazykem“-aramejštinou, a byl vlastně první, kdo odlišil „svatou řeč“-hebrejštinu. V době 1.Chrámu sloužila hebrejština jako mluvená řeč i jako oficiální jazyk království Judeje a Izraele. Rovněž svaté knihy byly psány jen tímto jazykem. Po zničení 1.Chrámu došlo k poklesu užívání hebrejštiny, převažující řečí byla aramejština. Avšak ani v této době, stejně jako v době 2.Chrámu hebrejština úplně nevymizela, zůstala rozšířená hlavně mezi učenci, především mezi tanaim. Mišna, jak víme, je psána v hebrejštině, i když jsou rozdíly mezi hebrejštinou biblickou a tou, jíž hovořili moudří, společných prvků je více než rozdílností.
Kritický zvrat nastal v období amoraim, kdy moudří nevyučovali v hebrejštině, zcela převládla aramejština a hebrejština se stala „svatou řečí“. V dobách exilu byla „svatá eřč“ užívána v poezii a modlitbách, kdežto mluvenou řečí byl místní jazyk –španělština, italština, angličtina, arabština atd.
Hebrejský jazyk byl na vrcholu v období Izraelského království, a čím více se posouváme k temným dnům exilu, tím více byl tlačen do kouta a užíván výhradně k toraickému studiu a modlitbě. Obecným rysem Židů v diaspoře je, že jedním jazykem se modlí, učí a vedou náboženský život, kdežto běžný každodenní život, se odehrává v jiné řeči – místní.Vyjadřuje to situaci Izraele v exilu, jejich cizost. Situace jim nedovoluje žít svůj život v souladu, musí rozlišovat mezi svým postavením a svým náboženstvím.
Neudiví nás, že k vzkříšení hebrejštiny dochází s rozvojem sionismu. Eliezer ben-Jehuda a další (Akademie hebrejského jazyka) vracejí jazyk mluvené řeči, takže je schopna plnit veškeré požadavky, popsat každou situaci. Vznik Státu Izrael podpořil roli hebrejštiny jako mostu mezi národním životem a životem společenství, mezi kulturním a náboženským dědictvím. Avšak oživení hebrejštiny bez vzkříšení židovského národního života z hlediska náboženského dědictví národa se zdá jako tvarování nádob, aniž jim dáme účel či obsah.
Oddělení státu a náboženství je myšlenka, která se zrodila v exilu –„buďte Židé ve svém domě a Němci venku“, „buďte Židé ve svém domě a Izraelci venku“.
Postoj k hebrejské řeči odráží se v debatě mezi náboženským a sekulárním sionismem, ale i mezi náboženským sionismem a světem charedim. Pokus části charedim uchovat řeč užívanou v diaspoře – jidiš – jako mluvenou a hebrejštinu jako svatý jazyk také slouží k oddělení hebrejštiny a běžného života, zachovává oddělení mezi světem Tóry a náboženstvím na jedné straně a národním a společenským životem na druhé. Charedim, kteří nevidí Stát Izrael jako předzvěst vykoupení Izraele, nejsou připraveni zrušit hlavní znak exilu – oddělení svaté a běžné řeči, tj. vlastně oddělení svatého a běžného života.
*Hebrejská poezie a písně
Ve II-69-70 říká autor:
„Král: V čem je jeho naprostá převaha? Jiné jazyky jsou dokonalejší v metricky tvořených verších, určených ke zpěvu.“
Rabi: Podle mne je zcela evidentní, že zpěv nevyžeduje metrum. Na tutéž melodii lze zpívat krátký verš (hodu lašem ki tov) i dlouhý (l´ose niflaot gedolot), jinak je tomu pouze v těch zpěvech, kde se hudba řídí gramatickou stavbou. Na rýmovanou poezii určenou k veřejné recitaci, u níž je důležitá umělecká stavba, nekladli zvláštní zřetel, protože dávali přednost vyšší dokonalosti.
Král: Jaké?
Rabi: Cílem jazyka je sdělit duši naslouchajícího to, co je v duši mluvčího.“
Autor rozlišuje mezi poezií, psanou podle pevných metrických pravidel, jak bylo běžné ve středověku – to je patrné u pijutim a dalších veršů, jak je i sám autor psal. Oproti tomu písně a žalmy Písma byly psány s úmyslem vtisknout stopu do duše čtenáře/posluchače. Neřídí se pravidly rýmu a metra, slouží jen svému cíli –zvýšit účin poselství, jež obsahují.
Říká se tu, že chce-li umění bavit, musí se přizpůsobit přijatým dobovým normám a kulturnímu duchu doby. Chce-li posluchač slyšet pop, musí mu nabídnout pop, chce-li posluchač tančit waltz, musí mu hrát waltz. Ale chce-li umění zanechat stopu, ovlivnit, není povinno řídit se normami. Takové je umění Tóry a proroků.
Ve II-72 připomíná prostředky pomáhající účinnosti ústního sdělení: intonace, pauzy, akcenty. Zmiňuje i tvar hebrejských písmen, který je v souladu s charakterem písmen (IV-25)
