Ve IV-1 vysvětluje se jméno Elokim: „Jméno Elokim je jméno označující vládce či správce světa. Slovo má tvar plurálu – tak je používaly národy světa, jež věřily, že v modlách přebývají síly nebeských planet. Jednotlivá modla byla nazývána eloka, všechny společně elokim.“
Toto jméno je tedy universální, obecné označení, není to konkrétní označení B-ha Izraele. Oba rysy jména jsou důležité: plurální tvar, pocházející z toho, že podle národů světa každé božstvo představovalo určitou sílu a její působení. Druhým rysem je ztotožnění božstva a síly, kterou představovalo: bůh je síla a síla je bůh. To je důležité, protože hodí-li např. člověk míčem, také mu připisujeme určitou schopnost, ale neztotožňujeme tuto schopnost s oním člověkem – osoba, která míč hodila, je mnohem víc než jen představitel této schopnosti.
Užívá-li Izrael jména Elokim, zpochybňuje oba rysy: oproti modlářskému užívání jména je Elokim označením jednoho B-ha, který vládne všem silám ve světě a vzdor množství těchto sil není tím narušena Jeho jedinost. Také i když B-h (Elokim) vládne všem silám, není s nimi totožný: „Všechny síly pocházejí od B-ha, ale On je nad nimi.“ Počáteční verš Tóry říká „Berešit bara elokim“: je-li elokim v množném čísle, mělo by s ním být sloveso ve shodě, tedy tvar „bar´u“, ne „bara“. Není to chyba písaře – Tóra již prvními slovy proklamuje jedinost B-ha Izraele, a tato jedinost není nijak narušena tím, že vládne všem silám vesmíru.
Existuje slavný akadský mýtus, podobný příběhu stvoření v Tóře, avšak rozdíly osvětlují rozdíl mezi modlářským pohledem a chápáním judaismu. Mýtus říká, že na počátku existovala prvotní látka, zvaná Afsu- bůh hlubin sladkých vod, a proti němu Tiamat- bohyně hlubin slaných vod, a jejich spojení dalo vzniknout všem bohům přírody. Později Tiamat chtěla bohy zabít a bůh Marduk s ní bojoval. Zvítězil a byl uznán nejvyšším bohem Babylonu a celé Mezopotámie. Roztrhl Tiamatino tělo na dvě části a vytvořil z nich nebe a zemi.
Podoba s Tórou je zjevná: prvotní vody, „tma nad propastí“, oddělení vod, utvoření nebes a země (která také má vodu). Významnější jsou však rozdíly: v Tóře je nade vším B-h a všechny věci jsou jen jako hlína v rukou hrnčíře – „duch B-ží vanul nad vodami“.
„Nejvýstižnější a nejvznešenější je jméno, známé jako tetragram (jud-he-vav-he). To je vlastní jméno, odkazuje k B-hu samému, je to osobní, jen jemu vlastní jméno Hašem….jako se někdo nazývá Reuben nebo Šimon“ (IV-1) a ve II-2 se říká: „Všechna jména B-ha, vyjma tetragramu, vyjadřují představy o Něm, jež čerpají z lidského cítění“.
Oslovovat někoho vlastním jménem znamená důvěrně ho znát, být si s ním blízký, tak jako titul a funkce označují, jaké postavení zaujímá osoba ve svém okolí a oslovit ji např. „pane řediteli“ znamená uvědomovat si společenské bariéry vzájemného styku.
Avraham, jak již bylo zmíněno, poznal B-ha nejprve racionálním uvažováním. Jako se ptáme „kdo je majitelem tohoto paláce?“, Avraham se ptal: „Má tento svět nějakého pána? A Svatý, budiž požehnán, na něj shlédl a řekl: Já jsem pánem světa.“ (Berešit raba 15) Ale Avraham se nezastavil u toho, šel dál. Ve IV-27 se uvádí: „Možná že vše, co nacházíme v Sefer jecira, studoval Avraham v době, kdy už znal jedinost Tvůrce a jeho vládu nad světem, ale ještě nebyl hoden aby se mu B-h zjevil. A po zjevení už nefilosofoval, ale chtěl jen plnit vůli B-ha, jak mu to On přikázal. Naši moudří vyložili slova Tóry: „Vyvedl ho ven“ (Gn 15:5) takto: „Řekl mu zanech své astrologie, tj. opusť pochybné studium přírody“. A v tomto okamžiku se Avraham posunul od poznání B-ha prostřednictvím jména Elokim k poznání B.-ha skrze tetragram. Nyní už nebyl pouhý kolemjdoucí, který si uvědomuje, že palác musí mít nějakého majitele – setkal se s majitelem a hovořil s Ním, může Ho nazývat Jeho vlastním jménem.
Ostatní národy, které neměly účast na zjevení („neexistuje žádný vztah mezi B-hem a některým jiným národem, On vylil své světlo jen na svůj národ“) mohou pochopit B-ha jen rozumem a logickým uvažováním; nepoužívají, ba ani neznají tetragram – „Řekni jim jen jméno ´ehje´=ten, který je. Já tu jsem a budu vždy, když se ke Mně obrátíte.“
Rozdíl mezi přímým setkáním s B-hem a vztahem založeným na rozumu a logice (=rozdíl mezi Elokim a tetragramem) také vyjadřuje intenzitu náboženské zkušenosti: Vztahovat se k B-hu Jeho vlastním jménem znamená být s Ním v blízkém vztahu, což předpokládá věrnost a vzájemnou oddanost na obou stranách, jak se říká v IV-16.
(c) Miriam Havelková
