Tuto otázku lze vidět ze dvou úhlů:
* Náboženské zanícení jako protiklad halachického vyvozování
* Kdo je chasid u našeho autora?
Pokud jde o první aspekt, v Kuzari je zmíněn jen letmo, během diskuse o využití logiky a intelektu při zdůvodnění micvot. Když chazal něco zakazují a něco jiného dovolují, nedělají to „aby vyhověli svému vkusu či sklonům, ale následkem zděděné tradice, jim předané“. V rámci těchto zákonů existuje „šedá zóna“ skutků, které halacha sice dovoluje, ale chazal je vidí jako nevhodné a nepěkné: „Oni (karaité) zakazují využít k jídlu maso dobytčete, poraženého při podezření, že by mohlo uhynout; předání vlastnického práva k penězům cestou právního aktu; dovolení vyjít o šabatu pomocí eruvu za stanovenou hranici… podle nich to pokazuje na nedostatečnou horlivost v zachovávání Tóry, i když halacha to umožňuje. Avšak ve skutečnosti je potřebné to i to: pokud se omezíme jen na studium zákonodárné části, najdeme v jejích mezích dostatek možností, jak obejít, co je zakázáno. A na druhé straně odhlédneme-li od hranic, stanovených učiteli Zákona, kteří utvořili „ohradu“ kolem Tóry a spolehneme-li se pouze na horlivost v zachovávání, povede to k herezi a záhubě.“ (III-49)
V uvedeném citátu je shrnuta tisíciletá diskuse o úloze halachy v judaismu.
Podle autora Tóra je pravda a halachické vyvozování je jen „ohradou“ kolem Tóry. Pokud jde o halachu, jmenuje dva okruhy: 1/ micvot, dané jako „halacha sdělená Mošemu na Sinaji“ nebo interpretovaná chazal podle Třinácti pravidel výkladu, 2/ „ohrady“ a omezení, jež chazal stanovili pro zachovávání těchto micvot.
První okruh, říká náš autor, není spojen s halachickým vyvozováním – halacha daná Mošemu na Sinaji a interpretována podle 13 hermeneutických pravidel se zakládá na tradici, předávané z učitele na žáky a dostává se tak do blízkosti zjevení, opírajícího se o slovo B-ha.
Naopak druhý okruh zahrnuje halachické vývody, sloužící prvnímu okruhu: vymezují jeho hranice a dovolují „únikové cesty“. To tvoří most mezi ideou a realitou a dává člověku nástroje k uchránění a zachování idejí. Pokud jde o tento okruh, jeho nástroji jsou logika a intelekt, jejichž úlohou – pokud jde o halachu – je přiblížit větve ke kořenům, a z tohoto pohledu je užití rozumu a logiky legitimní, i když je třeba být opatrný, neboť jsou to lidské schopnosti a mohou se dostat do rozporu s ideami. V tom případě, říká autor, má přednost náboženská horlivost.
Poukazuje však i na druhou stranu mince – zříci se halachických vývodů ve prospěch náboženského zanícení vede k herezi, protože to znamená zachovávat Tóru bez mezičlánku chazal a vzniklé vakuum se potom zaplní tak, jak to autor říká o karaitech: „I když jsou horliví, setrvávají stále v nejistotě, neboť vědí, že jejich horlivost se zakládá pouze na spekulativních důvodech a závěrech, utvořených analogií. Oni sami nejsou přesvědčeni, zda je to milé B-hu a jsou si vědomi, že mezi pohany jsou v tom někteří ještě horlivější než oni.“ (III-50)
Tóra však vyžaduje interpretaci a vyvozování; a zříci se „halachických vývodů“ vede jen k jinému typu vyvozování, člověk neunikne nutnosti dovést ideje k praktické realizaci. Z tohoto úhlu mají halachické vývody chazal zásadní význam, a pominout je znamená vzdálit se od Tóry i jejích micvot.
Jehuda Halevi dodává další důležitou věc: někdo by mohl namítnout, že je tolik různých interpretací Tóry a když se někdo rozhodne vzdát se interpretace chazal, musí zvolit jinou interpretaci, což samo o sobě není nezákonné, za předpokladu, že usiluje o zachovávání Tóry a jejích micvot. Ale – odpovídá autor – takový přístup zužuje náboženské pozvedání na horlivost a snahu, jinak řečeno, úmysl je milý B-hu, ale konání ne. Avšak Jemu jsou milé skutky souladné s interpretací chazal, neboť skutek dovádí člověka k absolutní pravdě. Převaha toho, kdo přináleží ke smlouvě nad tím, kdo k ní nepřináleží, netkví v náboženské horlivosti, ale v B-ží pravdě, která mu byla zjevena a kterou chazal vyložili.
* Kdo je chasid?
Chasid sleduje „střední cestu“, vládne sobě a svým schopnostem, udržuje je v rovnováze a proto žije dokonalým, přirozeným, náležitým životem. Jaké nejvyšší roviny může dosáhnout? To se říká ve III-11: „…cítí, jakoby jej šechína s anděly provázela, a bude-li stále žít nábožným životem a usadí se na místě, hodném šechíny, budou s ním a on je spatří na vlastní oči , to je stupeň, předcházející prorockému. Největší z učenců období 2.Chrámu viděli jevy a slyšeli hlas, a tento stupeň, podobající se zbožnému, ale vyšší, je stupeň prorocký.“
Co dnes brání chasidovi v dosažení prorocké roviny? K proroctví je nezbytná Erec jisrael a spočinutí šechíny. Jejich absencí se vysvětluje rozdíl mezi zbožným naší doby a zbožným, který žil v době Chrámu.
III-21-22: „Řekl jsem ti, jaký má být zbožný (chasid) v naší době. Nyní si můžeš představit úroveň zbožného v těch šťastných dobách, kdy šechína přebývala uprostřed národa, pocházejícího od Avrahama, Jicchaka a Jakova…zbožný mezi nimi zůstal čistý, jeho duše neslyšela ohavné řeči a neposkvrnila se, jeho tělo a oděv se nepošpinily…neboť všichni žili ve svatosti a čistotě a všichni, kteří město navštívili byli na určitém stupni svatosti, kohanim, levité, nazírové, učenci, soudcové a šotrim (strážci), neboť třikrát do roka viděli národ, chválící a vzdávající díky. Slyšel jen chvalozpěvy Všemohoucímu, viděl jen skutky k Jeho slávě..a tím spíše, byl-li to kohen či levita a živil se chlebem, darovaným od B-ha, přebýval jako Šmuel v Jeho domě, celý život se zabýval službou Jemu..“
V naší době je chasid nádoba, očekávající naplnění, a to může přijít až s koncem židovského exilu.
(c) Miriam Havelková
