1. Některé činnosti jsou o šabatu zakázané, přestože je nelze považovat za práci, ani nevedou k vykonání práce. Proč jsou potom zakázány? Poněvadž je psáno (Iz 58:13): „Jestliže v den šabatu upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v Můj svatý den... budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči“. Naši moudří, požehnané paměti (Šabat 113 a) vysvětlují: „Vzdáš se svých cest“ znamená, že i způsob chůze o šabatu má být jiný než ve všední dny. Je tedy zakázáno o šabatu spěchat, avšak kvůli plnění micvy spěchat smíme (je psáno „svých cest“, tj. „tvé“ cesty jsou zakázány, ale cesty Nebes jsou dovoleny), ba je přímo záslužné spěchat.
2. Ze slov „přestaneš hovět svým zálibám“ naši moudří vyvodili, že „tvé záležitosti jsou ti zakázány, i když nebudeš provádět skutečnou práci“. Máme tedy zakázáno obhlížet svůj majetek, abychom zjistili, jakou práci bude třeba vykonat nazítří. Rovněž je zakázáno chodit po městě s úmyslem vyhledat koně či vůz nebo člun, který bychom si mohli najmout po šabatu. Máme však dovoleno střežit majetek svůj i svého bližního.
3. O šabatu je zakázáno jít na hranici povoleného šabatového pásma — tj. 2000 loktů (asi 1 km) od místa svého pobytu (viz kpt. 95) — anebo směrem k hranici a čekat tu až do tmy, abychom se odtud po ukončení šabatu hned vydali na cestu; neboť je zřejmé, že jsme tam šli hlavně z toho důvodu. Je to však zakázáno pouze v případě, že je zakázáno dokončit ten určitý záměr o šabatu — např. najmout dělníky, trhat ovoce nebo přinést plody, které jsou mukce. Smíme však čekat na konci šabatového pásma, abychom přivedli svůj dobytek, což je o šabatu dovoleno (i když zvířata budou za šabatovou hranicí). Pokud na tom místě stojí domy a jsou od sebe navzájem vzdálené ne víc než 70 loktů (asi 35 m), je dovoleno přivést dobytek zpět (rabíni nestanovili zákaz). Podobně smíme o šabatu přinést (dříve) natrhané ovoce, které není mukce, je-li tam ustaven eruv. Člověk také smí jít o šabatu do svého sadu, který se nachází v povoleném šabatovém pásmu, s úmyslem natrhat tam ovoce hned po skončení šabatu — ježto není zřejmé, zda tam šel kvůli tomu; mohl tam jít pro své potěšení, nebo tam hledal zatoulaný dobytek a když už tam byl, změnil úmysl a rozhodl se, že tam zůstane až do setmění, aby natrhal ovoce (viz také bod 5).
4. Ze slov „nepovedeš plané řeči“ vyvodili moudří, požehnané paměti, že naše hovory o šabatu by neměly být stejné jako ve všední dny. Je tedy zakázáno říci „tohle udělám zítra“ nebo „tamto zítra koupím“ — zákaz se však týká jen toho, co je o šabatu bezpodmínečně zakázáno dělat. Pokud existuje dovolený způsob, jak to udělat, i když nemáme v úmyslu dělat to právě teď, bude o šabatu dovoleno mluvit o tom. Člověk tedy smí říci „zítra půjdu na tamto místo“, pokud přímo neřekne, že tam pojede vozem a pokud o tom nebude mluvit příliš mnoho. Je rovněž zakázáno oddávat se prázdnému hovoru a také vyprávět něco, co může druhého zarmoutit či dráždit. Je zakázáno vyjadřovat slovně propočty transakcí, ať minulých či budoucích — např. počítat „při stavbě jsem vydal na platy dělníků tolik a tolik, zbývá mi ještě vyplatit tolik a tolik“, jestliže z vypočtení přesných čísel má člověk praktický užitek. Je ale dovoleno dělat výpočty, z nichž žádný užitek není, člověk však u této činnosti nesmí prodlévat, neboť o šabatu je zakázáno zabývat se profánními věcmi zbytečně mnoho.
5. Poněvadž je psáno „tvým zálibám“, rabínští učenci dedukovali, že jen osobní záležitosti jsou zakázané, ale náboženské jsou dovoleny. Člověk tedy smí čekat na hranici povoleného šabatového pásma až do setmění kvůli vykonání micvy. Zabývat se o šabatu věcmi veřejného zájmu je také dovoleno (např. jít za místodržitelem země nebo na úřad a prosit tam za svůj lid), protože to, co je veřejně prospěšné, lze přirovnat ke zbožným skutkům. Smíme projednat s učitelem zařazení dítěte do vyučování (Tóře i řemeslu) — i toto je zbožný skutek, poněvadž není-li člověk vyučen řemeslu, jímž by si vydělával na živobytí, možná začne krást. Je však zakázáno o šabatu najmout učitele; najímání zaměstnance spadá pod další stupeň rabínského zákazu (ševut), který se nesmí porušit ani kvůli splnění micvy. Kvůli micvě se smí porušit jen to, co bylo zakázáno z důvodu „přestat hovět svým zálibám a nevést plané řeči“. Je dovoleno o šabatu veřejně ohlásit ztrátu, protože vrátit ztracenou věc vlastníkovi je micva.
6. Z výrazu „nepovedeš plané řeči“ naši moudří odvodili, že zákaz platí pro mluvení, ale nevztahuje se na myšlení. Člověk proto smí o šabatu myslet na svoje záležitosti. Ovšem aby mohl mít potěšení ze šabatu (oneg šabat), což je micva, neměl by se jimi zabývat vůbec, jako by veškerá práce už byla hotová. To je smysl verše Ex (20:9): „Šest dnů budeš pracovat a uděláš všechnu svou práci“. Je možné, aby člověk udělal všechnu svou práci za šest dní? Znamená to, že člověk by o každém šabatu měl považovat všechnu svou práci za hotovou — není větší radosti než to. Zvlášť by se měl vyhnout přemítání o věcech, jež působí starosti, neklid, úzkost.
7. Smíme říci o šabatu dělníkovi „myslíš, že bys ke mně mohl zajít dnes večer?“ Ačkoliv dělník ze slov pochopí, že má přijít proto, abychom mu zadali nějakou práci, je dovoleno to říci, jen mu nesmíme udělat přímou nabídku. Neměli bychom použít slov „udělej si večer čas pro mne“, to je jako bychom mu přímo řekli, že ho chceme najmout na práci.
8. Jestliže někdo najme židovského dělníka k hlídání něčeho, dělník nesmí vzít žádný plat za šabat. Pokud ale byl najat na týden či na měsíc, může vzít plat za celé období, tedy včetně šabatu (viz kpt. 73).
9. O šabatu nesmíme dát příteli dar, leda takový, který potřebuje pro šabat. Je také zakázáno dát něco druhému do zástavy, pokud to příjemce nepotřebuje pro šabat nebo k plnění micvy — ale ani pak neřekneme „tady máš zástavu“, pouze ji druhému dáme.
10. Je zakázáno pročítat o šabatu běžné písemnosti — výkazy, účetní doklady, osobní dopisy. Zákaz platí, i když je nečteme nahlas, ale pouze v duchu probíráme obsah. Naši moudří nám dovolili myslet na své záležitosti jen tehdy, není-li zřejmé, že na ně myslíme; v uvedené situaci by bylo očividné, že přemýšlíme o zakázaných věcech a přestoupili bychom zákaz „přestaneš hovět svým zálibám“. Pokud obdržíme dopis a nevíme, co je v něm, smíme do něj nahlédnout, poněvadž by se mohl týkat něčeho životně důležitého. Nesmíme však číst nahlas. Jestliže ale víme, že je to pouze obchodní dopis, nesmíme jej číst ani potichu a bude zakázáno se jej i dotknout, bude považován za mukci.
11. Z předchozího bodu vyplývá i zákaz číst o šabatu (hlasitě i v duchu) nápisy pod obrázky či portréty na stěnách nebo na stránkách knih („Obraz je dílem toho a toho“, „Toto je portrét toho a toho“), je zakázáno i dívat se na ně bez čtení. Rovněž je zakázáno číst o šabatu knihy o dějinách různých národů, o válce, světskou poezii, pohádky či pověsti (např. Kniha Emanuele), také romantické a erotické příběhy; těmi nesmíme ani listovat bez čtení. Je zakázáno číst je i přes týden, poněvadž spadají do „sedat s posměvači“ (Ž 1:1). Zákaz se vztahuje i na knihy psané ve svatém jazyce — hebrejštině. Četba erotických příběhů je zakázána také proto, že vzbuzuje v čtenáři chlípné představy. Avšak historické knihy, jejichž morální základ přispívá k bázni před Všemohoucím — např. Kniha Josefova — se o šabatu smí číst, i když jsou napsány v jiné řeči než hebrejštině. Není ale dobré číst je příliš dlouho.
12. Je zakázáno odměřovat to, co potřebujeme o šabatu, leda když je to důležité k splnění micvy.
13. Když čelíme hrozící finanční ztrátě, je dovoleno hovořit s Židem i s nežidem o způsobech a prostředcích jejího odvrácení.
14. Nesmíme říci nežidovi, aby pro nás vykonal něco, co sami máme zakázáno dělat. Říci nežidovi, aby vykonal zakázanou činnost je porušení rabínského ustanovení (ševut). Máme zakázáno i naznačit nežidovi, že bychom si přáli, aby to pro nás udělal. Je zakázáno říci nežidovi před šabatem, aby pro nás o šabatu pracoval. Rovněž je zakázáno říci o šabatu nežidovi, aby něco udělal po šabatu; to však není kvůli ševut, ježto nežid práci vykoná, když bude dovoleno ji vykonat. Zákaz vychází z „přestaneš hovět svým zálibám“, proto jej smíme porušit, pokud to bude nezbytné k splnění micvy.
15. Když nežid bude chtít vykonat nějakou práci pro nás o své vůli, musíme mu v tom zabránit. Jestliže tedy nežid bude např. chtít zkrátit knot na lampách, aby světlo bylo jasnější, měli bychom mu to zakázat.
16. Jsme-li ohroženi ztrátou (např. sud propouští víno štěrbinou), smíme přivolat nežida, přestože je jisté, že nežid závadu bude opravovat. Je to dovoleno, i když bude konat zakázanou práci — s podmínkou, že opatrně zvolíme slova, aby nezněla jako žádost o opravu. Řekneme před ním např. „ten, kdo mě uchrání od ztráty, neprodělá na tom“. Toto však je dovoleno pouze tehdy, hrozí-li velká ztráta.
17. Pokud činnost není zakázanou prací a je zakázána pouze jako ševut, smíme přikázat nežidovi, aby ji vykonal, jestliže to slouží k splnění micvy nebo k péči o člověka s lehčím onemocněním. O toto se opírá zvyk poslat nežida pro pivo či jiné věci potřebné o šabatu — a to i tam, kde není ustaven eruv. Mělo by se to dělat jen v nejnutnějším případě, když není nic jiného k pití. Bude-li to spíše pro osobní požitek, není to dovoleno. Nejen nesmíme říci nežidovi, aby přinesl něco z větší vzdálenosti než je povolené šabatové pásmo, ale je i zakázáno použít o šabatu to, co už bylo přineseno. Některé autority tvrdí, že při hrozící vážné ztrátě je dovoleno říci nežidovi, aby uchránil zboží např. před deštěm. Tímto názorem se smíme řídit pouze při nebezpečí velké ztráty.
18. Když je zima, smíme říci nežidovi, aby zatopil v kamnech, protože jinak by se všichni nachladili; ale není-li to příliš nutné, neměli bychom to dělat. Je zakázáno nechat nežida zatopit v kamnech o šabatu odpoledne, aby bylo teplo na noc.
19. Je zakázáno poslat nežida za hranici šabatového pásma, aby přivolal příbuzné mrtvého nebo někoho, kdo pronese hesped (smuteční řeč — viz kpt. 193, b. 8).
20. Jestliže nežid přiveze Židovi o šabatu obilí na splacení dluhu, Žid mu smí dát klíč od špýcharu a nechat ho, aby naměřil a odpočítal, co tam nanosí, poněvadž nežid koná tuto práci pro sebe, ježto obilí bude patřit Židovi až po naměření. Žid tam smí i zůstat a dávat pozor, aby nebyl ošizen — pokud ovšem během transakce o ní nebude mluvit. Naopak doveze-li nežid obilí patřící Židovi, Žid mu nesmí říci, ať je vyloží a nanosí do sýpky. I kdyby to nežid chtěl udělat z vlastního popudu, měl by mu Žid v tom zabránit.
21. Nežid smí o šabatu vyrábět sýr z vlastního mléka, pokud Žid dohlíží na dojení i na výrobu sýra, takže sýr bude pak pro Židy košer. I když totiž nežid zamýšlí prodat sýr Židům, v dané chvíli je on vlastníkem sýra, koná tedy práci pro vlastní prospěch. Žid mu dokonce smí říci, aby vyráběl sýr o šabatu, poněvadž je dovoleno říci nežidovi „dělej svou práci“, byť z ní po šabatu bude mít užitek Žid.
22. Pokud je to možné, měli bychom přemluvit nežida, který od nás něco koupil, aby si pro to nechodil o šabatu.
23. Kdo drží jahrzeit o šabatu a zapomněl zapálit svíci, smí říci nežidovi, aby tuto svíci rozvítil za něj bejn hašmašot (mezi západem slunce a objevením tří hvězd). O samotném šabatu je to však zakázáno.
