1. Je v lidské přirozenosti toužit po zbohatnutí. Ze všech nezákonných finančních transakcí je nejčastější lichva. Člověk se obvykle pojistí proti krádeži, loupeži nebo podvodu (a také se většinou střeží okrást, oloupit či podvést svého bližního). I kdyby někdo chtěl druhého okrást nebo podvést, většinou zaváhá ze strachu před odhalením a hanbou. Naopak pokud jde o úrok, vypůjčitel - dlužník platí dobrovolně a je rád, že půjčku získal, i když z ní platí vysoký úrok. Půjčovatel - věřitel pak může nabýt dojmu, že vypůjčiteli prokazuje velkou laskavost, neboť ten může s půjčenými penězi vydělat mnohonásobně víc, než činí úrok z půjčené sumy. Je tedy velmi snadné podlehnout vábení lichvy (B-h chraň). Z toho důvodu také Tóra lichvu přísně zakazuje a uvádí zvlášť k ní mnoho předpisů. Ten, kdo půjčuje peníze na úrok, porušuje šest zákazů Tóry a nebude zahrnut do vzkříšení mrtvých, jak je psáno (Ez 18:13): „Půjčovat lichvářsky a brát úrok; bude žít? Nebude žít.“ Vypůjčitel přestupuje tři zákazy Tóry; písař, svědek a zprostředkovatel, který půjčku vyjednal, jakož i každý, kdo k půjčce dopomáhal — i když jen sdělil, od koho si člověk může vypůjčit, anebo informoval, komu lze půjčit — všichni porušují zákaz Tóry.
2. Kdo podlehl svodu a vzal úrok, je povinen jej vrátit (ať už šlo o úrok před půjčkou nebo po ní, jak vysvětluje bod 6).
3. I když v době půjčky nebyl stanoven žádný úrok, např. půjčka byla poskytnuta bezúročně na určitou dobu, nebo je po určitou dobu dodáváno zboží na úvěr a v době splatnosti půjčky dlužník nabídne prodejci či věřiteli úplatu za odklad splatnosti — to se rovněž pokládá za lichvu.
4. I když nebyl původně sjednán žádný úrok a dlužník dobrovolně při splacení dluhu vrátí věřiteli víc, než si vypůjčil, aniž označí rozdíl za úrok, je to zakázáno.
5. I když dlužník při placení úroku výslovně prohlásí, že je to dar, věřitel jej nesmí přijmout. Pokud však věřitel vzal úrok, později toho litoval a chtěl jej vrátit, ale dlužník jej odmítl přijmout zpět, je dovoleno peníze si ponechat.
6. Je zakázáno platit úrok před vypůjčením i po splacení („dodatečný úrok“). Např. Reuben si chce vypůjčit peníze od Šimona, pošle mu tedy předem dar s výslovným prohlášením, že tento dar dává proto, aby dostal půjčku, anebo beze slova pošle velký dar a je zřejmé, že to dělá proto, aby dostal půjčku — to vše je úrok před půjčkou. Dodatečný úrok je např. toto: Reuben si vypůjčil peníze od Šimona a po splacení mu pošle dar, neboť uvážil, že během půjčky nevynášely peníze Šimonovi žádný zisk.
7. Když člověk půjčí peníze druhému na určitou dobu s dohodou, že druhý mu to pak oplatí zapůjčením stejně velké sumy na delší dobu, anebo větší sumy na stejně dlouhou dobu - to se také pokládá za úrok zakázaný Tórou. Jestliže někdo půjčí peníze druhému po vzájemné dohodě, že dlužník mu pak zapůjčí stejně velkou sumu na stejně dlouhou dobu, jde podle některých autorit o transakci zakázanou, podle jiných dovolenou. Správné je řídit se přísnějším názorem. Pokud nedošlo k žádné podobné dohodě, ale dlužník pak dobrovolně nabídne původnímu věřiteli poskytnutí půjčky, bude to dovoleno, byť je zřejmé, že to udělal proto, že sám předtím získal půjčku přednostně.
8. Půjčovatel (věřitel) musí dbát na to, aby neměl z vypůjčitele (dlužníka) nějaký prospěch bez jeho vědomí, dokud nebude celá půjčka splacena, a to ani když jde o něco, co by mu dlužník stejně poskytl, i kdyby žádné půjčky nebylo. Poněvadž užívá-li to bez svolení dlužníka, zřejmě spoléhá na to, že dlužník nemůže odmítnout kvůli půjčce. Avšak i když má jeho svolení, smí to užívat jen tehdy, kdyby mu to dlužník stejně poskytl i bez půjčky. Nesmí to ale užívat veřejně.
9. Jestliže dlužník neměl před půjčkou ve zvyku zdravit věřitele, nesmí to dělat ani nadále. Nesmí mu projevovat zvláštní úctu v synagoze ani jinde, pokud to nedělal už dřív. Všechny jeho projevy pozornosti (i slovní) kvůli půjčce jsou zakázány, neboť je psáno (Dt 23:20) „na žádný úrok ... ani za cokoli (davar = věc, znamená i „slovo“), co se půjčuje na úrok“. Tedy i úrok v podobě slov (ribit devarim) je zakázán. Také věřitel se musí vyvarovat toho, aby slovní úrok (ribit devarim) nevyžadoval, např. aby řekl dlužníkovi „dej mi vědět, kdy se ten a ten vrátí odtamtud“. I když po něm nechce víc, než pár slov, jestliže neměl ve zvyku se ho takto ptát už dřív a nyní to dělá proto, že vypůjčitel je mu dlužen, považuje se to za formu úroku a je to zakázáno. Někdo snad namítne: Ale je psáno (Př 22:7) „dlužník se stává otrokem věřitele“. Tento verš se však týká jen případu, kdy dojde ke sporu mezi věřitelem a dlužníkem a věřitel řekne „pojďme k vyššímu soudu tam a tam“, kdežto dlužník říká „ať náš spor projedná místní soud“; v tomto případě musí dlužník ustoupit, neboť je psáno „dlužník se stává otrokem věřitele“.
10. Věřitel má zakázáno požívat jakýchkoli výhod (tovot hana´a) od dlužníka, i když nevezme přímo úrok za půjčku. Např. věřitel je řemeslník a dlužník mu nikdy předtím nezadal práci, nesmí tedy od něj přijmout práci ani teď.
11. Je zakázáno půjčit míru obilí (sea) druhému, aby mu pak ten vrátil také míru obilí, i když obilí bude stejného druhu; je totiž možné, že cena obilí mezitím stoupne a člověk by tedy dostal splaceno víc, než půjčil. Aby byla půjčka podle zákona, musí se za obilí zaplatit penězi, tak aby vzroste-li mezitím cena obilí, dlužník zaplatil jen původní cenu obilí. Jestliže však vypůjčitel má trochu obilí doma, smí si vypůjčit několik korim obilí téhož druhu. Je-li stanovena pevná tržní cena obilí, je dovoleno si vypůjčit i tehdy, když nemá žádné obilí doma. Vše to platí pouze v případě, že je půjčen i vrácen tentýž druh obilí; je však přísně zakázáno půjčit míru pšenice a dostat zaplaceno prosem, i když oba druhy budou mít stejnou cenu a vypůjčitel má trochu prosa doma. Je dovoleno půjčit malé množství obilí, ježto v tom případě vzrůst ceny není důležitý. Žena tedy smí půjčit bochník chleba sousedce.
12. Jestliže půjčovatel poskytne peněžní půjčku a vezme do zástavy dům, pole či místo v synagoze a má ze zástavy zisk, musí každý rok odpočítat stanovenou částku z půjčené sumy jako za pronájem zástavy. Je to dovoleno, i kdyby se běžně za pronájem účtovala větší částka, než na jaké se oni spolu dohodli. V žádném případě však věřitel nesmí pronajmout majetek vzatý do zástavy opět dlužníkovi. Existuje mnoho rozličných nařízení, týkajících se zástavy, člověk by k takové úmluvě neměl přistupovat bez porady s příslušnou rabínskou autoritou.
13. Zboží s pevně stanovenou a známou tržní cenou se nesmí prodat dráž výměnou za prodloužení doby splatnosti úvěru. Je to však dovoleno u zboží bez pevné tržní ceny, i kdyby to zboží mohl člověk dostat levněji, pokud by je koupil za hotové. Cena však nesmí být výrazně vyšší — ne natolik, aby bylo zřejmé, že se zvýšila kvůli prodloužení doby splatnosti (Chovat daat zakazuje zvýšení o 1/6 ceny a více). Zákaz platí, i když prodávající nezvýší nadměrně cenu, ale řekne kupujícímu přímo „koupíš-li za hotové, můžeš je mít za deset, na úvěr je dostaneš za jedenáct“. Rovněž je zakázáno, aby kupující koupil zboží za víc než za tržní cenu s úmyslem prodat je okamžitě se ztrátou, aby získal k dispozici peněžní hotovost na určité časové období (do termínu splatnosti úvěru).
14. Pokud někdo vlastní dlužní úpis svého bližního, smí jej prodat za méně, než je jeho nominální hodnota i před dobou splatnosti, s tím, že prodávající musí dát kupujícímu následující písemné prohlášení: „Tímto vám prodávám a postupuji tento úpis i zástavní právo, jež obsahuje“. Kupující musí přijmout plnou zodpovědnost za inkasování úpisu. Prodávající smí přijmout odpovědnost jen za to, že dluh již nebyl splacen a pod. Právě tak jako vlastník dlužního úpisu jej může prodat jinému člověku za menší než nominální cenu, smí jej také prodat vypůjčiteli za méně, než byla původně ujednaná částka.
15. Potupnému cejchu lichvářství se lze vyhnout takto: Např. Reuben potřebuje peníze v měsíci nisanu, požádá tedy Šimona, aby mu napsal dlužní úpis, jímž se zavazuje vyplatit Reubenovi 100 zlatých v měsíci tišri. Rovněž Reuben napíše Šimonovi dlužní úpis, jímž se zavazuje k vyplacení 100 zlatých Šimonovi v měsíci tišri, takže Šimon se nemusí obávat ztráty. Reuben pak může vzít dlužní úpis, který dostal od Šimona a prodat jej v nisanu Levimu za 90 zlatých. (Ve skutečnosti tedy Reuben získal půjčku 90 zlatých — částku, již dostal od Leviho — a zaplatí za ni 10 zlatých úroku, neboť směnka byla napsána na 100 zlatých. Avšak nebyl porušen žádný zákaz, podle pravidla uvedeného v předešlém bodě.) Stejně tak má-li Šimon směnku podepsanou Jehudou a splatnou k nějakému datu, smí ji prodat Reubenovi za určitou částku a dostane od něj úpis na dohodnutý obnos. Pak Reuben může prodat Jehudovu směnku za tolik, kolik dostane. V tomto případě tak Reuben získá okamžitou hotovost, i když nakonec zaplatí Šimonovi vyšší částku. Reuben však nesmí napsat směnku splatnou sobě samému a prodat ji Šimonovi, ani skrze prostředníka.
16. Je zakázáno platit za obilí či jinou komoditu, která má být dodána k nějakému budoucímu datu, protože cena obilí může ještě před dodáním stoupnout a když pak prodejce dodá zboží, kupující obdrží víc, než za kolik zaplatil. Jestliže však prodávající má v době uzavření transakce celou produkci ve svém vlastnictví, pak i když nedodá kupujícímu zboží hned, ale až po uplynutí nějaké doby, tato transakce je dovolena, poněvadž vše co má člověk ve svém vlastnictví, smí prodat i za velmi nízkou cenu, pokládá-li to za vhodné. I když komodita vlastněná prodávajícím není v nejlepším stavu a vyžaduje předtím ještě jednu či dvě úpravy, považuje se za přijatelnou k dodání a prodej je dovolen. Pokud ale jsou předtím potřebné tři a více úprav, transakce je zakázána.
17. Je-li tržní cena obilí pevně stanovena, člověk je smí nakoupit za tuto cenu k budoucímu dodání a zaplatit dopředu, třebaže prodávající nemá žádné obilí na skladě. I když totiž cena obilí potom vzroste, kupující nemá z platby předem žádný prospěch, ježto by pak mohl koupit obilí za tuto cenu. A protože uzavřel transakci podle zákona, obilí musí být dodáno, i když stoupne v ceně. Není-li prodávající ochoten dodat je za původní cenu, smí kupující vzít místo toho jiné zboží, jež mu prodávající nabídne, anebo dostat od něj hotovost odpovídající současné ceně obilí.
18. Jestliže někdo má zboží, které se na jednom místě prodává za nízkou cenu a na jiném místě za vyšší, a jeho bližní mu řekne „dej mi to zboží, zavezu je na to místo, prodám a peněz využiji pro své účely až do určitého data, kdy ti vrátím celou sumu, kterou jsem dostal z prodeje tvého zboží, po odečtení prodejních nákladů“, pak nese-li riziko transakce ten druhý, je transakce zakázána; jestliže ale riziko bere na sebe prodávající, je dovolena, musí však druhému vyplatit odměnu za námahu.
19. Na trhu smí člověk půjčit svému bližnímu 100 zlatých, aby za ně koupil zboží a vypůjčitel mu po návratu z trhu smí vrátit 120 zlatých, s podmínkou, že půjčovatel dopravil zboží do jeho domu a vzal na sebe riziko dopravy, poněvadž pak je pokládán za společníka s podílem na zisku.
20. Je dovoleno, aby Šimon řekl Reubenovi, který odchází na určité místo, kde je ke koupi levné zboží: „Přines mi odtamtud zboží, dám ti tolik a tolik zisku“, s podmínkou, že Reuben na sebe vezme riziko za přepravu zboží, než je předá Šimonovi.
21. Je dovoleno takto zvýšit nájem nemovitosti: Pronajmeme-li někomu skladiště, smíme mu říci před převzetím „zaplatíš-li nájemné předem, můžeš to mít za 10 zlatých ročně, když budeš platit měsíčně, dáš mi jeden zlatý za měsíc“. Je to dovoleno, poněvadž nájemné je splatné vždy koncem nájemního období, ty dva zlaté navíc nejsou tedy za to, že na peníze musíme čekat. Pokud jde o návrh „zaplatíš-li nájemné hned, budeš to mít za 10 zlatých ročně“, nižší nájemné se účtuje s ohledem na platbu předem.
22. Zvýšit nájemné tímto způsobem je dovoleno pouze při pronájmu nemovitosti, protože nájemník může nemovitost okamžitě užívat. Je však zakázáno takto postupovat při najímání dělníků. Je zakázáno zaplatit dělníkovi více náhradou za opožděné zaplacení, a je zakázáno i snížit takto mzdu řemeslníka. Např. člověk najal řemeslníka k vykonání nějaké budoucí práce, vyplatil mu odměnu za práci dřív, než dělník začal pracovat a ten proto souhlasil s nižší odměnou za práci. V tom případě člověk porušil zákon, protože řemeslník v té době nepracoval a peníze, jež obdržel, mají proto charakter půjčky. Pokud ale řemeslník začal svou práci bez odkladu, třebaže ji dohotoví až za nějaký čas, je dovoleno dát mu menší mzdu a vyrovnat to tím, že dostane zaplaceno okamžitě. Poněvadž řemeslník s prací již začal, vyplacení mzdy nelze v tom případě považovat za půjčku.
23. Zaplatit více v náhradu za opožděné zaplacení je dovoleno v případě skládání věna (n´dunja). Např. muž určí jako věno své dcery určitou sumu a dohodne se svým zetěm, že mu ji bude vyplácet v ročních částkách a proto bude celková suma vyšší než původně slíbené věno. Je to dovoleno, protože ve skutečnosti jde o navýšení věna — je to, jako by ten muž řekl „dám ti tolik a tolik, a kdybych nedal, přidám k věnu tolik a tolik“. Zmíněná dohoda je dovolena jen tehdy, jsou-li termíny sjednány už při sepisování manželské smlouvy, poněvadž do té doby nemá otec žádnou povinnost něco platit a smlouva se tedy považuje za nezbytnou podmínku jeho závazku. Kdyby však po dohodnutí podmínek věna tchán přijal závazek, ale později v době svatby chtěl placení odložit a vyrovnat to navýšením věna, je to zakázáno. Taková dohoda musí být provedena s použitím heter iska (jak popisuje následující kapitola).
24. Ačkoliv Žid má dovoleno vypůjčit si peníze na úrok od nežida, mohou nastat potíže, je-li ručitelem půjčky jiný Žid. Jestliže smlouva stanovuje, že nežid musí nejdříve vymáhat zaplacení po dlužníkovi a pouze když ten nezaplatí, je oprávněn žádat peníze po ručiteli, transakce je dovolena. Avšak pokud je nežid oprávněn požadovat placení po ručiteli, aniž by nejdřív jednal s dlužníkem, je půjčka zakázaná. Považuje se to za stejný případ, jako kdyby si ručitel vypůjčil na úrok od nežida a pak půjčil peníze (na úrok) židovskému dlužníkovi. Podobný problém může nastat, když si nežid vypůjčí peníze od Žida na úrok a další Žid je ručitelem. Jestliže věřitel musí nejprve žádat placení po nežidovském dlužníkovi a až v případě nedobytnosti požadovat peníze po ručiteli, transakce je dovolená. Avšak je-li oprávněn požadovat částku i s úrokem rovnou po ručiteli, je ručitel považován za dlužníka a půjčka je zakázaná. Když ale ručitel převzal odpovědnost pouze za základní částku, nikoli za úrok, půjčka smí být uzavřena i za těchto podmínek. (Pokud jde o situaci, kdy si jeden Žid vypůjčí peníze od druhého a dlužník zaplatí třetímu Židovi za to, že je ručitelem, rabínské autority na to nemají jednotný názor. Taz a Šach v Nekudot ha-kesef doporučují dovolit to, Chovat daat zaujímá přísný postoj.)
25. Jestliže nežid požádá Žida o zprostředkování úročené peněžní půjčky od jiného Žida a zárukou je zboží nebo dlužní úpis, pak spoléhá-li půjčovatel pouze na zboží či dlužní úpis, který dostal od nežida jako záruku a nezaváže prostředníka k odpovědnosti, půjčka je dovolená. Věřitel smí přijmout i úrok, předaný židovským prostředníkem, za předpokladu, že veškeré riziko spojené s půjčkou a zárukou i s předáním nese pouze věřitel, prostředník neponese při transakci ani nejmenší riziko.
26. Totéž platí v případě, kdy Žid dá zástavu či dlužní úpis jinému Židovi, aby vypůjčil peníze na úrok od nežida; opírá-li se nežid výhradně o zástavu či úpis, aniž by přenášel odpovědnost na prostředníka, půjčka je dovolena. Jestliže Žid nejdříve poskytne úročenou půjčku jinému Židovi na záruku, a poté dlužník řekne věřiteli: „Vypůjč peníze na úrok od nežida na tuto záruku, beru na sebe odpovědnost za splacení částky i úroku,“ a půjčka se opírá výhradně o záruku, je to dovoleno.
27. Jestliže Žid půjčí úročené peníze nežidovi na záruku, žádá tolik a tolik měsíčně a pak požádá jiného Žida, aby mu půjčil peníze na tuto záruku a obdrží od nežida úrok, který narůstá od toho dne až do splacení, transakce je dovolena. Avšak pokud první Žid sečetl úrok za celé období a připsal jej k úpisu (tj. dlužní úpis bude znít na sumu složenou z půjčené částky + z úroku za celou dobu půjčky), je zakázáno půjčit na tento úpis celou sumu od jiného Žida, protože je to jakoby dal úrok ze své vlastní kapsy.
28. Jestliže Žid ukládá peníze spolu s nežidem a ten je půjčí jinému Židovi na úrok, pak převezme-li nežid odpovědnost za to, že v případě ztráty poskytne odškodnění, transakce je dovolena; pokud ale nepřijme takovou odpovědnost, je zakázána. Domnívám se tedy, že je porušován zákon v těch komunitách, kde jsou záložny a podobné instituce, v nichž Židé mají kapitálovou účast, ale vedení je nežidovské a Židé si u těchto institucí vypůjčují peníze na úrok. Je proto zakázáno jak ukládat tam peníze (aby si tam nesvědomitý Žid peníze nevypůjčoval), tak peníze od nich vypůjčovat (aby tam nesvědomitý Žid peníze neukládal).
29. Společníci, kteří si musí vypůjčit na úrok od nežida, by se měli poradit s rabínskou autoritou, jak postupovat.
30. Je zakázáno vypůjčit si peníze na úrok od odpadlíka (mumar), a musíme se rovněž vyhnout půjčování peněz na úrok odpadlíkovi.
POZNÁMKY k 65. kpt.:
Zákaz braní úroku z půjčky vychází z Lv (25:37): „Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat“, a také z Dt (23:20): „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, ani za stříbro, ani za pokrm, ani za cokoliv, co se půjčuje na úrok“. Tóra považuje braní úroku za nezákonné. Talmud vysvětluje, že je zakázán jakýkoli druh úroku, bez ohledu na jeho nepatrnost. Talmud (Mišna, Bava mecia, kpt. 5) rozlišuje mezi toraickým a rabínským chápáním úroku. Úrok zakázaný Tórou je úrok přímý či výslovný — zakazuje se každá půjčka, uzavřená oběma stranami s vyjádřenou dohodou, že půjčovatel obdrží nějakou kompenzaci — kdežto Talmud zakazuje každou transakci či jednání, jež (ač samo o sobě legální), ústí v konečném důsledku do lichvářské dohody, tj. úrok nepřímý.
