1. Obvykle se svatební obřad koná pod otevřeným nebem, je to znamením požehnání, protože je psáno (Gn 15:5) „tolik (jako hvězd) bude tvého potomstva“. Rovněž je zvykem dělat svatbu pouze když měsíc roste, jako příznivé znamení (viz kpt. 166, b. 3).
2. Správně má svatba být poté, co se nevěsta očistí po menstruaci; i když nyní se rozšířil zvyk nedbat toho. Avšak (jak vysvětluje kpt. 157, bod 3) není-li nevěsta ve stavu čistoty, nutno dodržet mnoho nepohodlných omezení (viz rovněž kpt. 159, b. 10). V tom případě je dobré upozornit ženicha před obřadem, že nevěsta je nida — menstruačně nečistá.
3. Vdává-li se panna, je v našich zemích zvykem, že jí vkládají závoj na hlavu význačné osobnosti obce se slovy (Gn 24:60) „sestro naše, buď matkou desetitisíců“. Slovem chupa se běžně rozumí baldachýn rozestřený na tyčích, pod který si stoupnou ženich a nevěsta. Pod ním se vykoná svatební obřad a odříkají se požehnání erusin a nisuin. V užším smyslu však slovo označuje uvedení ženicha a nevěsty do soukromé místnosti, jak bude vysvětleno v další kapitole, dá-li Všemohoucí.
4. Družbové obléknou ženichovi kitl, aby pamatoval na den smrti a přiměl se k pokání. Je také zvykem nasypat ženichovi trochu popela na hlavu v místě, kam si přikládá tfilin. Rovněž je zvykem, že rodiče, příbuzní a významné osoby žehnají ženichovi a nevěstě a modlí se, aby jejich svazek byl zdárný.
5. Poté je ženich přiveden pod chupu — baldachýn, kde stojí tváří k Východu, zatímco chazan zpívá to, co je v které komunitě zvykem. Potom přivedou družičky nevěstu, a družbové i významní mužové kráčejí k ní, aby ji přivítali. Když se přiblíží, otočí se nazpět a pokračují směrem k chupě. Družičky dovedou nevěstu pod chupu a spolu s ní sedmkrát obejdou ženicha, zatímco chazan zpívá obvyklé zpěvy. Pak si nevěsta stoupne napravo od ženicha a ten, kdo říká svatební požehnání, stojí bokem, tváří k Východu.
