1. Slovo mukce znamená „dát stranou, odložit“, tedy věci, které člověk záměrně odloží a nebude je o šabatu používat. Jídlo, které je ve stavu nezpůsobilém k požití (anebo jen v nouzi); jídlo k požití způsobilé, ale určené k prodeji a proto odložené; potrava, kterou o šabatu lze dát psovi, ačkoliv v pátek nebyla zamýšlena jako taková (např. dobytek či drůbež uhynulé o šabatu) — těchto věcí se smíme dotknout. Rovněž i věcí, jež od předešlého dne změnily svůj vzhled, přesto však jsou stále zčásti způsobilé k původnímu účelu, např. nádobí, které se o šabatu poškodí, může však dosud zčásti sloužit svému účelu, třeba k uchování potravin či nápojů; rovněž kosti, odstraněné o šabatu z masa a vhodné pro psy — toho všeho se smíme dotknout. Rozinky a fíky, odložené stranou k sušení, se považují za úmyslně odložené, za mukci.
2. Jídlo, které v současném stavu není pro člověka poživatelné (nebo s obtížemi), poněvadž vyžaduje vaření, ale je poživatelné pro dobytek či pro psa, je mukce, neboť kvůli tomu, že po uvaření by pro člověka bylo poživatelné, je nelze považovat za potravu pro zvířata, tedy se ho o šabatu nesmíme dotknout. Podobně je zakázáno dotknout se čehokoli, co o šabatu k ničemu nepotřebujeme: např. dříví, peří, kůže, vlna, len, živočichové (i domácí zvířectvo), skořápky ořechů a vajec, velké kosti, nevhodné pro psa, dveře a okna (nesmí se o šabatu zavěšovat), a také části rozbitého nádobí a nářadí, které se nehodí k dalšímu použití. Je však dovoleno odstranit střepy rozbitých sklenic z místa, kde by mohly způsobit zranění.
3. Smíme o šabatu vzít do ruky jídlo, které sice nesmíme jíst, ale z něhož je dovoleno mít užitek, které je ve stavu poživatelném pro nežida a (ježto nám patří) můžeme je nežidovi dát, např. vařené maso. Pokud ale je jídlo ve stavu nepoživatelném (syrové maso — nelze je považovat za potravu pro psa, protože je vhodné pro člověka), anebo pokud je nemůžeme nežidovi dát, protože nám jídlo nepatří, je zakázáno dotknout se ho.
4. Zakázán je nolad (nově narozené), tj. co nově vzniklo o šabatu, např. popel z ohně zapáleného nežidem, vejce snesené o šabatu, šťáva, jež v měsíci nisanu vytéká z některých stromů. Zákaz se vztahuje se i na to, co nevzniklo nově o šabatu, ale je výsledkem činnosti, která se o šabatu nesmí vykonávat, např. ovoce spadlé ze stromu nebo natrhané nežidem o šabatu, mléko nadojené nežidem o šabatu — všech těchto věcí je zakázáno se dotknout. Chléb pečený nežidem ve městě, kde je většina nežidů, smí Žid jíst v případě nouze, nebo kvůli plnění micvy, ježto se předpokládá, že nežid upekl chléb pro nežidy.
5. Nástroje a nářadí určené k práci, jež se o šabatu nesmí vykonávat, např. moždíř, mlýnek, kladivo, sekyra, koště, šofar, svícen, lampa, jehly, celé svíce voskové i lojové, oděv ša´atnez (ze směsi vlny a lnu), jenž se nesmí nosit, knoty a další podobné věci je dovoleno použít, pokud je potřebujeme k l´carech gufan (vhodnému, tj. dovolenému účelu), např. kladivo k roztloukání ořechů, sekyrku k nasekání krmiva pro dobytek, jehlu k odstranění třísky (jen pokud jehla je celá, chybí-li ouško nebo je ulomená špička, nesmí se jehla použít). Rovněž smíme tyto věci dát na jiné místo, pokud potřebujeme k nějakému účelu jejich původní místo — l´carech mekoman. Když někdo tyto věci vezme do ruky z uvedených důvodů, anebo i neúmyslně, protože zapomněl, smí je přemístit jinam. Nesmí je však brát do ruky kvůli nim samým, např. aby je uchránil před zničením nebo krádeží. O šabatu se nesmíme dotknout ani tefilin. Pokud ale jsou na místě, kde jim hrozí znečištění, smí se odnést na bezpečné místo.
6. Dalším druhem mukce je mukce mechamat chesron kis (mukce kvůli ztrátě). Ta se týká věcí, jež člověk neužívá k jinému účelu, než pro jaký byly určeny, protože se obává jejich poškození — např. řemeslnické nástroje, které nutno udržet v dobrém stavu, perořízek, nůž pro šchitu (rituální zaříznutí zvířete), nůž pro obřízku, papír na psaní, směnky, účty, dopisy, které si člověk schovává, cenné předměty, které nikdy nepoužívá. Patří sem i věci, jež jsou určeny na prodej a proto jsou ve skladu, stříbrné nádobí a náčiní, jež se běžně nepůjčuje (pokud by se ale půjčilo, nepovažuje se za mukci), a také peněženka (náprsní taška). Těchto věcí se nesmíme dotknout, i kdybychom potřebovali věc samu nebo místo, jež zabírá.
7. Je zakázáno dotknout se toho, co nelze označit za „kuchyňskou potřebu“ (např. kousky dřeva, kameny, kousky kovu a podobně), ani kdybychom je potřebovali k dovolené činnosti nebo potřebovali jejich místo, leda že bychom si je k tomu účelu určili ještě před šabatem. Rovněž je zakázáno udělat si ze dřeva párátko k vyšťourání zbytků potravy ze zubů. Svíce, jež nejsou celé, nepovažují se za kuchyňské potřeby a nesmíme se jich dotknout. Ani žebřík není považován za kuchyňskou potřebu.
8. Předmětu určeného k dovolené činnosti (nebo užívaného jak k činnosti dovolené, tak zakázané), např. hrnce, se smíme dotknout i kvůli předmětu samotnému, tj. hrozí-li ukradení či rozbití. Dovolení platí i pro předměty odpudivé (nádoby na nečistotu), neboť předmět není o šabatu považován za mukci z důvodu své odpudivosti. Je však zakázáno dotknout se těchto předmětů bezúčelně. Naopak svatých spisů a jídla se smíme dotýkat i bezdůvodně.
9. Jako je zakázáno dotknout se předmětů, jež jsou mukce či nolad, je i zakázáno umístit pod ně nádobu k zachycování případných kapek, poněvadž tím vznikne zákaz s nádobou pohnout, bude pak jakoby byla k svému místu přiklížená. Je však dovoleno nahnout košík před kuřaty, aby se dostala dovnitř i ven. Je dovoleno dotýkat se koše, když v něm kuřata nejsou. Jestliže kuřata byla v koši v pátek bejn hašmašot (mezi západem slunce a objevením tří hvězd), bude po celý šabat zakázáno dotknout se koše.
10. Je dovoleno dotknout se hlíny či písku, jež člověk nakupil v rohu dvora nebo domu, poněvadž skutečnost, že tam byly nakupeny vypovídá, že tam jsou k určitému využití. Pokud ale jsou hlína nebo písek rozházené kolem, považují se za patřící k půdě a nesmíme se jich dotknout. Pokud si někdo před šabatem uřízl větev ze stromu k odhánění much, smí ji o šabatu používat, ježto byla k tomu účelu určena a stala se „kuchyňskou potřebou“. Je však zakázáno vytáhnout prut z koštěte, protože toho se nesmíme dotknout, ani kdyby jej vytáhl nežid.
11. Prken a desek, jež patří hospodáři a nejsou určeny k prodeji, je dovoleno se dotýkat, pokud ale náleží řemeslníkovi, nesmíme se jich dotknout, leda bychom již před šabatem měli v úmyslu použít je o šabatu.
12. Přesto, že o šabatu je zakázáno dotýkat se věcí, jež jsou mukce, smíme se jich dotknout, pokud s věcí nepohneme. Je tedy dovoleno dotknout se svícnu, i když v něm hoří svíce. Je ale zakázáno dotknout se zavěšeného lustru, poněvadž dotykem by se mohl zatřást. Je dovoleno zakrýt zakázaný předmět předmětem dovoleným na ochranu proti dešti či podobně. Je dovoleno přemístit věc, která je dovolená, leží-li na něčem, co je mukce.
13. Je dovoleno dotknout se zakázaného předmětu jinak než obvyklým způsobem. Pokud jsme tedy neúmyslně nechali zakázanou věc ležet na něčem, co není mukce (nádoba, podnos), anebo tam zakázaný předmět o šabatu spadl, smíme jej setřást nebo odnést na jiné místo a tam vytřást. Platí to, i když potřebujeme oděv, v němž jsme nechali peněženku s penězi — lze ji z kapsy vytřást; nesmíme to však udělat kvůli penězům samotným (kvůli předmětu, který je zakázaný). Jestliže někdo záměrně umístí předmět — mukci na podnos, stane se i podnos mukcí a o šabatu se s ním nesmí pohnout (jak bude vysvětleno v následující kapitole).
14. Je zakázáno přenášet věc, na níž leží mukce, pokud věc k ničemu nepotřebujeme. Z toho důvodu je rovněž zakázáno nést dítě (i v soukromém prostoru), jež drží v ruce kamínek nebo jiný zakázaný předmět. Jestliže ale je dítě na osobu zvyklé a dostalo by záchvat, kdyby je osoba nevzala do náruče, a nelze mu ani vzít kamínek z ruky, protože by se rozplakalo, pak je osoba smí nést v náruči i s kamínkem, pokud je to v soukromém prostoru. Pokud však dítě chodí po soukromém prostoru s mincí v ruce, je zakázáno i vzít dítě za ruku — to platí, i když je dítě na osobu citově vázáno. Předpokládáme totiž, že kdyby mince dítěti upadla na zem, osoba by zapomněla, že je šabat a zvedla by ji, dotkla by se tedy předmětu, který je mukce, což je zakázáno, i kdyby dítě dostalo záchvat, poněvadž nejde o nebezpečí života.
15. Je zakázáno hýbat s mrtvolou o šabatu, smíme však odstranit polštář zpod těla, aby nezapáchal — pokud tím nepohneme s údy těla. Zůstala-li ústa mrtvoly otevřena, smíme stáhnout čelisti, aby se už dál nerozevíraly, nikoli ale tak, aby se zavřela otevřená ústa, to by bylo totéž jako hýbat s mrtvým tělem (viz také kpt. 194, b. 12).
16. Když vypukne požár a obáváme se, že by tělo shořelo, smíme je vynést tak, že na mrtvolu nebo vedle ní položíme nějaký dovolený předmět (např. kousek jídla) a vyneseme i s ním. Není-li po ruce nic k jídlu, dáme k tělu nádobu nebo přehodíme dovolený oděv, není-li ani to k dispozici, smíme vynést jen tělo samo. Ve všech případech smíme tělo vynést jen tam, kam je o šabatu dovoleno vynášet věci. Na zakázané místo smí vynést mrtvolu nežid.
17. Pro nečistotu (např. výkaly či zvratky lidské i zvířecí) platí: objevíme-li je v domě nebo na dvoře, kde bydlí lidé, smíme je o šabatu vynést na hnojiště. Vylejeme-li nočník plný moči a výkalů, smíme jej vrátit zpět na původní místo, pokud jsme jej celou dobu drželi v ruce. Platí tu pravidlo: dokud člověk drží předmět — mukci v ruce, smí jej nést a umístit, kam uzná za vhodné. Pokud nočník postaví, už jej nesmí znovu vzít, poněvadž je to mimořádně odpudivý předmět, což je horší než běžná mukce (viz bod 8). Jestliže ale osoba nočník potřebuje, smí jej znovu uchopit a nést. Podobně se smí přemístit i nádoba, do níž se dává voda zvířatům k pití.
18. Je dovoleno umístit o šabatu nádobu pod kapající vodu a je dovoleno plnou nádobu vyprázdnit a dát zpět na místo — pokud je voda vhodná pro mytí. Je-li však voda nečistá, nesmíme tam dát nádobu, protože je zakázáno dělat o šabatu jímku na nečistotu. Jestliže již osoba zhřešila a dala tam nádobu, ale ponechat ji tam je pro ni odporné, smí nádobu odstranit. (Pravidla týkající se mukcí v případě velké ztráty viz kpt. 85, b. 4. Pravidla týkající se mukcí ve svátky viz kpt. 99 a o předmětech, které se stanou mukcí kvůli jejich použití pro micvu pojednává kpt. 134, b. 12.)
