1. Je psáno (Ex 23:12): „Aby si odpočinul tvůj býk i osel“. Tóra nás učí, že i zvířata patřící Židovi mají odpočívat. Vztahuje se to na všechny živé tvory, nejen na dobytek. Je tedy zakázáno nechat zvíře nést náklad o šabatu. I když zvíře vyjde s nákladem do veřejného prostoru samovolně, majitel tím poruší zákaz Tóry. Má-li zvíře na sobě něco pro ozdobu, i to se považuje za břemeno. Naopak to, co má zvíře na sobě k ovládání nebo k léčebným účelům (např. obvaz na ráně), se nepokládá za břemeno a zvíře to smí nosit. Pokud to však má sloužit jako zvýšené zajištění, bude to zakázáno, i kdyby pro jiné zvíře bylo takové opatření nutné; není-li to nutné pro toto konkrétní zvíře, považuje se to za náklad a je nepřípustné.
2. Smíme vést koně s ohlávkou nebo s uzdou, ne ale s obojím. Můžeme omotat řemen postroje kolem krku koně a tak koně vést; musíme jej však uvázat natolik volně, abychom mohli lehce prostrčit ruku mezi řemen a krk koně a udrželi jej, kdyby chtěl kůň utéci. Smíme uchopit postroj a vložit na koně, ale o šabatu se nesmíme o koně opřít. Nesmíme vést osla s železným udidlem, to je pro osla zvýšené zajištění. Je zakázáno vést býka či krávu s provazem na krku, ježto takové zajištění není nutné, pokud zvíře nemá ve zvyku utíkat. Provaz uvázaný na koňské hubě se pokládá za břemeno, neboť tím není kůň zajištěn; provaz může sklouznout a nepodobá se ohlávce.
3. Kůň ani jiné zvíře nesmí o šabatu vyjít ven s pokrývkou na hřbetě. Pouze u osla je to dovoleno, poněvadž osel je náchylný k prochladnutí. Pokud se pokrývka zaváže na zvířeti před šabatem, může s ní vyjít ven, protože je to jeho postroj; jestliže se nezaváže před šabatem, nesmí s ní vyjít ven, protože by mohla spadnout a majitel by pak byl nucen ji vlastnoručně upravit a není dovoleno, aby o šabatu uvazoval pokrývku na zvíře, poněvadž by nutně musel přistoupit až ke zvířeti a opřít se o ně. Je-li osel na dvoře, smíme mu dát pokrývku na ochranu před prochladnutím, pokud s ní nevyjde ven. Nesmíme však přehodit pokrývku přes koně, pokud není tak velká zima, že by mu vadila. Můžeme dát na koně pokrývku v létě, kdy ho sužují mouchy — pokud se přitom nebudeme o něj opírat. Je zakázáno sejmout o šabatu pokrývku z osla i z koně, protože zvíře s pokrývkou nijak nestrádá.
4. Zvíře nesmí vyjít ven se zvoncem na krku, ani když je zvonek ovázaný, aby nezvonil. Zákaz platí i ve městě, kde byl ustaven eruv; na dvoře však zvíře se zvoncem může být. Když ovšem zvonec není ovázaný a zvoní, nesmí ho zvíře mít na sobě ani na dvoře.
5. Smíme vyvést koně na provaze, připevněném k uzdě, ale musíme provaz držet a nenechat jej viset z ruky ani na šířku jedné dlaně, ani nechat viset provaz mezi rukou a zvířetem na šířku dlaně od země. Je-li provaz dlouhý, omotáme jej koni kolem krku.
6. O šabatu není dovoleno vést venku na jednom provazu dvě či více zvířat svázaných dohromady, ani ve městě opatřeném eruvem. Smíme však vést více zvířat najednou, každé na zvláštním provazu, pokud to děláme tak, jak uvedeno v předchozím bodě.
7. Kuřata nesmíme o šabatu nechat venku s nití, uvázanou jako poznávací znamení nebo proto, aby nepřevrhla nádobu se zrním. Mají-li ale svázané nohy, aby nemohla utéci, je dovoleno nechat je tak venku. Rovněž je dovoleno, aby koně pasoucí se na pastvině měli dvě nohy svázané, pokud to není akud (svázání přední a zadní nohy) nebo ragul (ohnutí jedné přední nohy a přivázání ke krku), takže zvíře pak může chodit jen po třech nohách. To je zakázáno i ve všední dny, protože to je trýznění zvířat (ca´ar ba´alej chajim).
8. Nežidovský čeledín smí jet o šabatu na koni, když je vyvádí napájet. Ježdění o šabatu není zakázáno kvůli tomu, že zvíře nemá mít na sobě náklad, ale proto, že „živý tvor se nese sám“ (což je pouze rabínský zákaz, a ten se nevztahuje na zvířata). Zákaz ježdění o šabatu platí pro jezdce — Žida. Nežid jím není vázán. Je tedy dovoleno, aby nežid dal na zvíře sedlo či pokrývku, než na něm pojede, poněvadž tyto věci se nepovažují za samostatné, ale za doplněk jezdce; nesmí však na zvíře naložit nic jiného.
9. Smíme říci nežidovi, aby o šabatu podojil krávy, je-li to proto, abychom se vyhnuli trýznění zvířat, neboť nevydojené mléko jim způsobuje bolest. Mléka se ale ten den nesmíme dotknout (natož ho pít). Nežid by je tedy měl uložit do komory. Smíme rovněž říci nežidovi, aby jednou za den nakrmil husy, abychom netrápili živé tvory.
10. Je zakázáno půjčit či pronajmout zvíře nežidovi, lze to jedině s podmínkou, že nežid vrátí zvíře před šabatem. Pokud je nevrátí, Žid by se měl před šabatem zříci vlastnictví zvířete (i když to učiní pouze v duchu), aby se uchránil před prohřešením. Je však zakázáno půjčit či pronajmout dobytek nežidovi a spoléhat na toto opatření.
11. Není dovoleno o šabatu odměřovat zrní, které se má dát domácím zvířatům; potřebné množství bychom měli odhadnout.
12. Otýpka sena, jež není svázána pevným uzlem (dvojitým), se o šabatu smí rozvázat, aby se mohl nakrmit dobytek. Rovněž je dovoleno nakrájet pro dobytek tvrdé dýně, pokud byly utrženy před šabatem. Jsou-li dýně tak měkké, že se dají jíst tak jak jsou, nesmí se krájet.
13. Smíme nechat dobytek, aby se pásl na vzrostlé trávě, protože škubání trávy není pro zvířata prací, ale požitkem. Máme zakázáno nakrmit zvířata trávou, kterou nasekl nežid o šabatu, to je mukce, pokud ale nic jiného k nakrmení nemáme, smíme to udělat, abychom netrýznili zvířata (caar baalej chajim). Pokud dobytek nemá co pít, smíme říci nežidovi, aby donesl vodu ze studně v karmelitu.
14. Je zakázáno zavěsit pytel s pící na dobytče, protože to je pro jeho pohodlí, aby nemuselo natahovat krk; a člověk má zakázáno namáhat se o šabatu kvůli pohodlí zvířete. Zákaz se nevztahuje na telata a hříbata, jež mají krk krátký a obtížně by brala potravu ze země. Můžeme jim zavěsit pytel s pící na krk, když jsou na dvoře, nesmíme však dovolit, aby tak vyšla ven, pak by se to považovalo za náklad.
15. Nesmíme sypat drůbeži zrní na vlhkou zem, poněvadž je možné, že některé zrno tam zůstane a později vzklíčí.
16. Při krmení dobytka není dovoleno dát zrní nejdřív do řešeta, abychom je zbavili plev, ale pokud to neděláme kvůli tomu, smíme nabrat píci do řešeta a vysypat do žlabu.
17. Dáváme-li dobytku nebo drůbeži otruby, nesmíme do nich nalít vodu, a pokud jsme vodu do nich nalili v pátek, nesmíme je o šabatu promíchat; je však dovoleno vylít je do jiné nádoby a tím je promíchat.
18. O šabatu je dovoleno nakrmit dobytek, drůbež a domácí zvířectvo, ježto je naší povinností poskytovat jim potravu. Je ale zakázáno namáhat se, abychom nakrmili živočichy, které nechováme doma a jimž nejsme povinni poskytovat potravu. Nesmíme krmit holuby, poněvadž ti si mohou potravu obstarat na polích. Můžeme však dát potravu psovi, i tomu, který nemá pána. Do jisté míry je to micva, neboť Svatý, budiž požehnáno Jeho jméno, má jistě se psy soucit, když učinil, že při nedostatku potravy trvá jejich trávicí proces tři dny. Někdo má ve zvyku sypat zrní ptákům o šabatu Šíra, to je šabat, v němž se čte Šíra — Mošeho píseň (Ex 15). Není správné sypat ptákům, poněvadž není naší povinností krmit je.
19. Smíme pozvat nežida k jídlu o šabatu, ne ale o svátku, protože bychom museli připravit zvláštní jídlo kvůli němu (viz kpt. 98, b. 36). O šabatu na to dbát nemusíme, je i dovoleno, abychom ho sami obsloužili, ježto i když není naší povinností poskytnout mu jídlo, měli bychom to udělat jako projev snahy o „zachování pokoje“, a proto se to pokládá za povinnost (viz kpt. 82, b. 9).
20. Domácí zvířectvo a ptactvo, které není naučené chodit večer do svého kotce či ohrady, anebo je naučené, ale utíká, nesmíme do kotce či ohrady zahánět; a pokud už jsou v kotci nebo ohradě, nesmíme za nimi zavřít dvířka, tím bychom se prohřešili proti zákazu „lovení“.
21. Jestliže zvířectvo a ptactvo je ochočené, naučené a zvyklé chodit večer na svá vyhrazená místa, avšak náhodně zůstala venku a majitel se bojí jejich krádeže, může je zahnat na bezpečné místo; nesmí se jich však dotýkat rukama, protože zvířata jsou mukce.
22. O šabatu člověk nesmí napomáhat příchodu zvířete na svět — např. držet mládě, aby neupadlo na zem.
23. Je dovoleno namazat zvířeti olejem čerstvou ránu, jež mu působí bolest, pokud se ale rána již hojí a olej jen přispěje k pohodlí zvířete (nikoli k úlevě z bolesti), nesmíme to udělat.
24. Trpí-li zvíře nadmutím z přežrání a pod., člověk smí o šabatu zvíře přimět ke klusu po dvoře, aby tak došlo úlevy. Krvácí-li zvíře, člověk je smí postavit do studené vody. Potřebuje-li zvíře pustit žilou a je obava, že jinak by zvíře mohlo uhynout, je dovoleno říci nežidovi, aby to udělal. I další léčebné prostředky by měl podávat nežid.
