1. Máme povinnost ctít všechny sváteční dny a radovat se z nich, právě tak jako ctíme šabat a máme z něj potěšení. O šabatu je psáno (Iz 58:13) „svatý den Hospodinův slavný“, o svátcích je psáno „svaté shromáždění“.
2. Jak ctít (kevod) svátky? Naši moudří, požehnané paměti, říkají (Moed katan 14a), že den před svátkem si musíme ostříhat vlasy, abychom vypadali o svátku upraveně, měli bychom se vykoupat v teplé vodě, umýt si vlasy a ostříhat nehty, jako to děláme před šabatem. K poctě svátku bychom měli jako před šabatem upéci doma chaly (bochníky bílého chleba). Před začátkem svátku máme — také jako před šabatem — zakázáno jíst od času mincha ketana /1/ (3 1/2 hod. po poledni), abychom pak jedli sváteční jídlo s větší chutí. Pokud den před svátkem je šabat, mělo by se třetí šabatové jídlo (se´udat šlišit) jíst před mincha ketana /2/ (viz kpt. 59). První den svátku by se rovněž nemělo jíst příliš pozdě odpoledne, neboť je to předvečer druhého dne svátku. /3/
3. Co se míní „veselím“? Naši moudří uvádějí, že každý den svátku (jom tov) musíme mít dvě slavnostní hostiny, jednu večer a jednu ve dne, třetí jídlo (jako o šabatu) se nevyžaduje. Před jídlem se říká kiduš nad pohárem vína a požehnání Ha-moci nad dvěma chleby, tak jako o šabatu. Pokud nám to poměry dovolují, měli bychom mít hojnost masa, vína a různých lahůdek (viz kpt. 72, body 7-8).
4. Večer každého jom tov říkáme při kiduši požehnání Še-hechejanu, vyjma sedmého a osmého večera Pesachu, kdy se požehnání vynechává, poněvadž tyto dva dny nejsou považovány za samostatný svátek (na rozdíl od Šemini aceret a Simchat Tora). Ženy by při zapalování svící o jom tov neměly říkat Še-hechejanu. Některé ženy však jsou zvyklé říkat Še-hechejanu o každém svátku (kromě sedmého a osmého dne Pesachu); nemělo by se jim v tom tedy bránit /4/ (viz responsa rb. Jakova Emdena).
5. Každý muž musí udělat radost své ženě, dětem i všem rodinným příslušníkům, každému vhodným způsobem. Měli bychom tedy dát malým dětem oříšky a pamlsky, ženám oděv či ozdobu (šperk), mužům maso a víno. Je zvykem hodovat o jom tov poněkud honosněji než o šabatu, protože v souvislosti se svátkem zmiňuje Tóra „veselí“ (Dt 16:14), kdežto o šabatu nic takového neříká. Rovněž sváteční oblečení by mělo být honosnější než šabatové.
6. Druhý den Pesachu bychom měli k hostině přidat ještě další chod na památku Esteřiny hostiny, konané toho dne, neboť právě při ní byl oběšen Haman.
7. První den Šavuot se obvykle jedí mléčné pokrmy. Je k tomu mnoho důvodů. Náznak nalézáme v Nu (28:26): „Mincha chadaša la-adonaj b´šavuotejchem“ (novou oběť Hospodinu v týdnech vašich). Počáteční písmena slov dávají výraz mi-chalav (z mléka). Měli bychom jíst také med, neboť toho dne nám byla na Sinaji dána Tóra, přirovnávaná k medu a mléku, jak čteme v (Pís 4:11): „Pod tvým jazykem je med a mléko.“ Poněvadž se o tomto svátku jí nejen pokrmy z mléka, ale i z masa (jíst maso je povinností o každém svátku), musíme být velmi opatrní, abychom nesměšovali masité a mléčné pokrmy (viz kpt. 46, b. 7, 11-12).
8. Ačkoliv je micva jíst a pít o svátku, neměli bychom strávit celý den jídlem a pitím, neboť je psáno (Dt 16:8) „svaté shromáždění Hospodinu, vašemu B-hu“. Je také psáno (Nu 29:35) „budete mít svaté shromáždění“. Naši moudří to vysvětlují (Beca 15b): „Měli bychom den rozdělit na dvě části, polovinu zasvětit službě B-hu a polovinu vlastnímu potěšení.“ Proto je naší povinností věnovat se i studiu Tóry.
9. Když o svátku jíme a pijeme, máme se o jídlo podělit s cizinci, sirotky, vdovami a dalšími nešťastnými či nuznými lidmi, jak praví Dt (16:14): „Budeš se radovat spolu s... levijcem, bezdomovcem, sirotkem a vdovou.“ Kdo se zavře doma a hoduje sám se svou ženou a dětmi, aniž by dal ubohým a zkrušeným, ten se neveselí, aby splnil micvu, ale oddává se obžerství. O takových lidech říká prorok (Oz 9:4) „jejich oběti se jim stanou chlebem zármutku; všichni, kdo jedí, budou poskvrněni; protože jejich chléb je pro jejich chuť “. Takové veselí jim bude k hanbě, neboť je psáno (Mal 2:3) „vmetu vám do tváří lejno, lejno z vašich svátečních obětí“.
10. Při svátečním veselí bychom se neměli přespříliš oddávat vínu, bujarosti a frivolnostem v domnění, že čím více toho bude, tím větší naše zásluha. Protože opilství, nevázanost a oplzlosti nejsou veselím, ale bláznovstvím a pošetilostí, jež nemají nic společného se smyslem micvy. Veselí by mělo provázet uctívání Tvůrce světa, neboť je psáno (Dt 28:47) „protože jsi nesloužil Hospodinu, svému B-hu s veselím a vděčností v srdci“. Z toho vyvozujeme, že B-ha máme uctívat s radostí, nelze ale sloužit B-hu opilstvím, nevázaností a oplzlostmi.
11. Je znakem všech zbožných, kteří si neustále staví Hospodina před oči (viz Ž 16:8) a poznávají Ho na všech svých cestách (Př 3:6), že ve své radosti tím více žehnají Svatému, budiž požehnán a chválí Toho, jenž způsobil, že se mohou veselit. Ve štěstí a radosti by si měl člověk říct — jestliže blaho toho světa je tak velmi příjemné, i když je to jen marnost, protože na konci je bolest a soužení, jak nesmírná musí být radost ve světě budoucím, kde nebude žádné trápení! Každý by se měl modlit k Svatému, budiž požehnán, aby oblomil jeho srdce a on mohl sloužit B-hu a plnit Jeho vůli celou duší; měl by prosit, aby mu B-h daroval věčnou radost a aby si zasloužil podíl na životě v budoucím světě, obléván světlem B-ží přítomnosti.
12. Hlava rodiny by měla věnovat pozornost počínání členů své domácnosti; aby se nepřipojili k nestoudným lidem, kteří by je mohli (chraň B-h) svést k necudnosti. Máme být svatí, protože den je svatý.
13. Po skončení jom tov, po němž následuje buď všední den nebo prostřední (polosváteční) dny svátku, vkládáme do večerní Šmone esre vsuvku Ata chonantanu a říkáme havdalu nad pohárem vína, neřekneme však požehnání nad světlem ani nad kořením.
14. Je ustáleným zvykem, že v den, následující po třech dnech svátečních máme o něco svátečnější jídlo, než jíme běžně. Tento den se nazývá isru chag a považuje se za rozšíření svátku. V tento den se obvykle nepostíme, nepostí se ani ženich a nevěsta, je-li to jejich svatební den, ani ten, kdo toho dne drží jahrzeit. Isru chag, následující po Šavuot, má zákaz půstu přímo dán ustanovením, nikoli jen vžitým zvykem. Připadl-li totiž v dobách Chrámu svátek Šavuot na šabat, byly individuální oběti, přinesené pro svátek, obětovány až následujícího dne. Naproti tomu o Pesachu a Sukot se tyto oběti přinášely první den chol ha-moed.
POZNÁMKY k 103. kpt.:
/1/ Podle kpt. 72, b. 10 to znamená od začátku desáté (sezónní — ša´a zemanit) hodiny, tedy v případě že denní světlo trvá 12 hodin a poledne je přesně ve 12, bude to od 3. hod odpoledne.
/2/ Mincha ketana začíná 9 a 1/2 hod po východu slunce. Pozn. 1 i 2 hovoří o „sezónní“ hodině, což je 1/12 doby denního světla, hodina má tedy proměnlivou délku.
/3/ Biur halacha 529 toto poslední pravidlo zpochybňuje.
/4/ V převážné většině židovských komunit ženy při zapalování svící požehnání říkají.
