1. V pátek večer se obvykle říká maariv dříve než jindy. Je dobré přijmout šabat co možná nejdříve, nemělo by to však být před plag ha-mincha (tj. jednu a čvrt hodiny před západem slunce). I ti, kdo mají ve zvyku modlit se každý den maariv v patřičnou dobu, tedy po objevení hvězd, smí se v pátek modlit dříve. Přesto, že se modlí maariv v čase, kdy ve všední dny říkají minchu, v pátek to nevadí, neboť je záslužné ubrat něco z všedního a přidat to k svátečnímu.
2. Závěr požehnání Haškivenu (Dej nám ulehnouti) se o šabatu liší — neřekneme jako přes týden ... šomer amo jisrael la´ad (Jenž střeží svůj lid Izrael navěky), protože toto požehnání odkazuje k ochraně Izraele a o šabatu je zbytečné, chrání nás samotný šabat. Řekneme místo toho ... ufros alejnu (rozprostři nad námi) a uzavřeme Baruch ata adonaj hapores sukat šalom (Požehnaný budiž, Hospodine, Jenž rozestírá příbytek Svého míru). Když omylem uzavřeme stejně jako ve všední dny a omyl si uvědomíme, přidáme bezprostředně za leolam vaed (navěky) slova hapores sukat šalom. Pokud si ale chybu uvědomíme po pauze delší /1/ než trvá vyslovení, už je nemusíme říkat.
3. Obvykle se ve večerní Šmone esre říká vejanuchu bah (ženský rod), kdežto v ranní a v musafu se říká vejanuchu bo (mužský rod) a v minše vejanuchu bam (plurál).
4. V pátek večer po Šmone esre říká shromáždění společně polohlasem Vajchulu ha-šamajim ve ha-arec (A byla dokončena Nebesa i země). To říkáme vstoje, abychom zdůraznili, že jsme svědkové B-žího stvoření světa; a svědkové musejí při své výpovědi stát.
5. Poté chazan řekne požehnání, shrnující sedm požehnání Šmone esre, Baruch ata adonaj elokenu velokej avotejnu (Požehnán budiž, Hospodine, B-že náš a B-že našich otců), pak Magen avot (Štít otců) a uzavře Mekadeš ha-šabat (Jenž posvětil šabat). Shromáždění mu vstoje pozorně naslouchá. Je zvykem říkat společně s chazanem /2/ Magen avot až po zecher l´maase be-rešit (Na památku díla počátku). I ten, kdo se modlí sám, smí říkat Magen avot až k zecher l´maase be-rešit, ale ne dál.
6. Zmíněné požehnání se říká o každém šabatu po celý rok, i o šabatech, jež připadnou na svátek či na konec svátku, vynechává se však o šabatu, jenž připadne na některý z prvních dvou dní Pesachu.
7. Toto požehnání by se mělo říkat pouze tam, kde se k bohoslužbě pravidelně schází minjan /3/, neříká se však, když se minjan sešel pouze nahodile, např. v domě ženicha či v domě smutku. Pokud se však minjan na jednom místě schází pravidelně k modlitbě po několik týdnů, smí se tam říkat Magen avot.
8. V našich zemích je zvykem, že chazan říká kiduš (viz následující kapitolu) o šabatu a svátcích večer (vyjma prvních svou večerů Pesachu). Řečením kiduše v synagoze však chazan nesplnil povinnost pronést kiduš (protože kiduš se říká tam, kde se jí). Nesmí tedy nic sníst a vypít, dokud neřekne kiduš doma. Aby ale neřekl požehnání nad vínem bezúčelně (bracha levatala), dá víno vypít chlapci, který dosáhl věku, kdy již se cvičí v zachovávání micvot. Chlapec by měl vyslechnout požehnání, tím bude osvobozen od povinnosti sám je říci a s tímto úmyslem také nebude chazanovo požehnání proneseno zbytečně. Pití vína u chlapce nevadí, poněvadž dítě smí jíst před kidušem (jak bude vysvětleno v kpt. 165) Jestliže v synagoze není žádný nezletilý, vypije revi´it vína chazan nebo jiný věřící s úmyslem splnit micvu /4/, aby pak mohl říci závěrečné požehnání. Smí však zopakovat kiduš i doma, aby splnil povinnost za svou ženu a děti, pokud nemohou říci kiduš samy. Kiduš je platný pouze tehdy, následuje-li po něm jídlo. Přesto kiduš v synagoze platný je, i když po něm nenásleduje jídlo, neboť v případě nouze se opíráme o názor autorit, které tvrdí, že kiduš je platný, pokud člověk vypije reviit (86 ml) vína. Je záhodno, aby vypil reviit vína ještě kromě prvního doušku v ústech, protože doušek v ústech je na kiduš a dalším reviitem se nahradí jídlo.
9. Je zvykem říkat před maarivem kapitolu z Mišny (Šabat 2), Ba-me madlikin (Čím mohou být zapáleny šabatové svíce), neříká se však o šabatech, na něž připadne svátek, ani tehdy, připadne-li svátek na páteční den, ani o šabatu chol ha-moed.
10. Ráno o šabatu přicházíme obvykle do synagogy trochu později než ve všední dny, protože spánek je jednou ze šabatových rozkoší. Je to odvozeno z biblického verše (Nu 28:4): O každodenní oběti je psáno „ráno“, avšak v souvislosti se šabatem je psáno (tamtéž, 9) „v den odpočinku“, což naznačuje volnost při plnění. Nesmíme však odkládat Šma a Amidu až po stanoveném časovém limitu. /5/
11. Musaf — přídavná modlitba se říká hned po šacharitu a neměla by se říkat později, než do konce sedmé hodiny dne (jedna hodina po poledni). /6/ Kdo ji říká až po tomto čase, je považován za nedbalého. Ale přesto povinnost splnil, ježto doba pro musaf je celý den.
12. Když se někdo musí modlit Amidu dvakrát, jednou za minchu a jednou za musaf — např. když odkládal musaf až po šesti a půl hodinách dne — měl by nejdříve odříkat minchu a potom teprve musaf, protože mincha je pravidelná povinnost a platí zásada, že pravidelné má přednost před příležitostným. Shromáždění se však touto zásadou nesmí řídit a bude nejdřív říkat musaf.
13. Častou chybou v keduši musafu je, že shromáždění bezprostředně po Šma jisrael, adonaj elokejnu, adonaj echad (Slyš, Izraeli, Hospodin je náš B-h, Hospodin je jeden) říká Echad hu elokejnu (Jediný, On je náš B-h). Není dovoleno říci dvakrát po sobě slovo echad (jeden). Měli by říci Adonaj echad; hu elokejnu (Hospodin je jeden; On je náš B-h). Pouze chazan smí začít slovem echad, protože způsobil přerušení tím, že čekal na shromáždění.
14. V šabatové minše řekneme před čtením z Tóry verš Ž (69:14) Va´ani tefilati (Ale má modlitba spěje). Je to v souladu s tím, co říkají naši moudří, požehnané paměti (Midraš, citováno v Tur, oddíl 292): „Je psáno (Ž 69:13): O mně klevetí, kdo sedávají v bráně; pijani si o mně popěvují. A hned za tím je psáno (tamtéž,14): Va´ani tefilati atd. David řekl Svatému, budiž požehnán: Pane světa, tento národ není jako jiné národy světa. Jiné národy pijí, opijí se a rozdivočí, ale my takoví nejsme. I když pijeme, naše modlitba spěje atd.“ Proto se tento verš pronáší před čtením z Tóry, abychom vzdali dík našemu Tvůrci, Jenž učinil náš los odlišný od jejich, protože i nevědomci mezi námi přicházejí, aby slyšeli čtení z Tóry. Va´ani tefilati se neříká, když svátek připadne na ten den týdne, kdy se nečte z Tóry. O šabatu se však říká, i když není k dispozici svitek, z něhož by se četlo. V tom případě se pak verš říká před polovičním kadišem, kvůli tomu, aby nedošlo k přerušení mezi kadišem a Šmone esre.
15. Po chazanově hlasitém opakování Šmone esre říkáme Cidkatecha cedek (Spravedlnost Tvá). Tyto tři verše jsou uznáním B-žího soudu nad třemi spravedlivými — Josefem, Mošem a Davidem, kteří všichni zemřeli o šabatu odpoledne. Verše se vynechávají, připadne-li šabat na dobu, kdy se přes týden neříká tachanun (prosby o milost). Modlíme-li se s minjanem v domě smutku, tyto tři verše by se neměly vynechat, poněvadž vynechání by bylo projevem smutku na veřejnosti, a to je o šabatu zakázáno.
16. Jestliže omylem začneme odříkávat o šabatu či svátku všednodenní prostřední požehnání Šmone esre a svou chybu si uvědomíme uprostřed požehnání, musíme je dokončit a pak pokračujeme správným požehnáním pro šabat či svátek. Důvod je tento: ve skutečnosti by prostřední požehnání měla být i součástí šabatové či sváteční bohoslužby a svatost daného dne zmíněna vsuvkou v požehnání Rece, jako je tomu o Roš chodeš nebo chol ha-moed. Avšak k poctě šabatu a svátků a s úmyslem nepřetěžovat věřící stanovili naši moudří pro ty dny pouze jedno požehnání. Ovšem pokud jsme již všednodenní požehnání začali odříkávat, je správné dokončit je.
17. I kdybychom řekli z chybného požehnání jen jediné slovo a ihned si uvědomili chybu, musíme je dokončit, vyjma požehnání Ata chonen (Ty obdařuješ). Pokud jsme z něj řekli jen Ata (Ty), nemusíme požehnání dokončit, protože jak prostřední požehnání šabatové minchy, tak i maarivu začíná slovem Ata. I kdybychom úplně zapomněli, že je šabat, nemusíme dokončit požehnání Ata chonen, ale pokračujeme (Ata) kidašta — při maarivu nebo (Ata) echad — při minše. Stane-li se nám stejná chyba — tj. domníváme se, že je všední den — při šacharitu, požehnání Ata chonen musíme dokončit. Ale pokud si uvědomíme, že je šabat a že se má říci Jismach moše (Radoval se Moše), a řekli jsme Ata jen setrvačností, nemusíme dokončit požehnání Ata chonen, ale začneme Jismach moše. Poněvadž některá z prostředních požehnání šabatové Amidy začínají slovem Ata, bude to vypadat, že jsme jen zaměnili jedno z nich za druhé.
18. Pokud si uvědomíme svou chybu až při odříkávání posledních tří požehnání, tj. od Rece (Měj zalíbení) dál, měli bychom se zastavit i uprostřed požehnání a zopakovat šabatovou či sváteční modlitbu od místa, kde jsme udělali chybu až do konce. Jestliže si chybu uvědomíme až při čtení Jihju l´racon (Kéž se Ti líbí řeč mých úst) /7/, musíme zopakovat celou Šmone esre.
19. Pokud začneme říkat všednodenní požehnání v musafu, přerušíme je, jakmile si chybu uvědomíme a začneme požehnání pro musaf. Nebylo totiž nikdy úmyslem začlenit všednodenní požehnání do musafu, tato modlitba byla od počátku ustavena pouze s prostředním požehnáním. Proto chybné požehnání nemusíme dokončit.
20. Když se někdo splete a začne o šabatu odříkávat všednodenní Šmone esre, je to pro něj zlé znamení, měl by zkoumat své skutky v nadcházejícím týdnu a konat tšuvu.
21. Pokud někdo omylem zaměnil jedno prostřední požehnání v šabatové Šmone esre za jiné (např. místo požehnání pro večerní modlitbu začal požehnání pro šacharit) a uvědomil si svou chybu před vyslovením B-žího jména, musí zopakovat příslušné požehnání. Když si omyl uvědomí až po vyslovení B-žího jména, uzavře Me-kadeš ha-šabat (Jenž posvětil šabat) a příslušné požehnání opakovat nemusí, ježto hlavní částí prostředního požehnání je odstavec Rece bi-menuchatenu (Měj zalíbení v našem odpočinku), a to je stejné pro všechny šabatové tiché Amidy.
22. Co jsme tu uvedli, platí pouze pro večerní, ranní a odpolední Amidu. Když někdo zamění prostřední požehnání v musafu, nesplní micvu, poněvadž nezmínil přídavnou oběť. Také ten, kdo nahradí prostřední požehnání večerní, ranní či odpolední Amidy musafovým prostředním požehnáním, nesplní micvu, protože zmíněním přídavné oběti učinil nepravdivé prohlášení před Všudypřítomným, budiž požehnán.
23. Když se zmýlíme ve sváteční Amidě a uzavřeme ji „Jenž posvětil šabat“ namísto „Jenž posvětil Izrael a doby sváteční“, musíme bezprostředně připojit /8/ „Jenž posvětil Izrael a roční doby“ a pak bude micva splněna. Jestliže to neuděláme, musíme modlitbu zopakovat od Ata bechartanu (Ty jsi nás vyvolil).
POZNÁMKY k 76. kpt.:
/1/ Tj. když někdo čeká déle, než co by se řeklo Šalom alecha, rebe.
/2/ Nejlépe, aby shromáždění odříkalo tuto modlitbu společně a chazan modlitbu opakoval hlasitě poté. (MB 268:22)
/3/ Není nutno, aby byla stálým místem synagoga. Minjan, který se pravidelně schází v soukromém domě, by měl také říkat toto požehnání.
/4/ Podle ŠT je reviit 86,4 ml Podle Chazon Iš je to 150 ml.
/5/ Viz kpt. 17 a 18.
/6/ Všechny časové údaje jsou v šaot zemaniot (sezónních hodinách).
/7/ Míní se druhé Jihju l´racon, které se říká po Elokaj nešama (ŠA HR 268:8).
/8/ Tj. v době kratší než trvá vyslovení věty Šalom alecha, rebe.
