1. Čas určený pro ranní Šmone esre /1/ začíná při východu slunce, neboť je psáno (Ž 72:5): „Budou se tě bát, dokud bude slunce svítit“, pak získáme největší zásluhu. Ale i když se budeme modlit za rozbřesku, povinnost bude splněna. Čas k ranní modlitbě trvá do konce první třetiny dne. Pokud jsme se nemodlili ve stanoveném čase — i úmyslně — smíme se modlit do poledne. /2/ Jestliže záměrně odkládáme modlitbu až na dobu po poledni, nemůžeme ji už nahradit; o takovém člověku říká Kaz (1:15): „Co je křivé, nelze napřímit“. (Opomenutí způsobená nevědomostí nebo nebezpečím popisuje kpt. 21.)
2. Při slovech „tehilot le´el eljon — chvály B-hu nejvyššímu“ v požehnání Gaal jisrael vstaneme a připravíme se na modlitbu Šmone esre. Odstraníme hleny a sliny z úst a vše, co by rozptylovalo naše soustředění. Pak uděláme tři kroky dozadu a řekneme Tehilot le´el eljon až ke „Ga´al jisrael — Jenž vykoupil Izrael“. Poté uděláme tři kroky dopředu asi tak, jako bychom se blížili k panovníkovi. Mezi Gaal jisrael a Šmone esre by nemělo být žádné přerušení, ani kvůli kadiši, keduši či barchu, poněvadž musíme spojit slovo „vykoupil“ se Šmone esre. Nejlépe je dokončit požehnání Gaal jisrael současně s chazanem, neboť kdybychom je ukončili dříve, vznikne pochybnost, zda máme odpovědět Amen na požehnání řečené chazanem. Ukončíme-li požehnání současně s ním, je jasné, že na vlastní požehnání nebudeme odpovídat Amen. (Viz kpt. 6, b. 11.) Ve večerní modlitbě (maariv) je přípustné udělat všechna přerušení povolená „mezi oddíly“ (popsaná v kpt. 16), poněvadž požehnání před Šmone esre nekončí slovy gaal jisrael. Před Šmone esre bychom měli říci „Adonaj sefataj tiftach — B-že otevři mé rty“ (Ž 51:17). Tento verš se nepovažuje za přerušení, ale za součást modlitby. Verš „Ki šem adonaj ekra — Ať hlásám jméno B-ha“ se říká pouze před Šmone esre musafu a minchy, říká se před Adonaj sefataj tiftach.
3. Při modlitbě si musíme stále uvědomovat, že B-ží přítomnost je před námi, jak psáno v Pl (2:10): „Vylévej své srdce jako vodu před tváří Hospodina“. Soustředíme pozornost na modlitbu a vyloučíme z mysli všechno, co nás rozptyluje. Kdybychom měli hovořit před panovníkem z masa a krve, určitě bychom si svoje slova předem připravili a dávali pozor, abychom se nedopustili žádné chyby. Tím spíše tedy musíme koncentrovat svou mysl, když hovoříme ke Králi králů, budiž požehnán, protože pro Něj, budiž požehnáno Jeho jméno, jsou myšlenky jako slova a On zkoumá každou naši myšlenku. Měli bychom pomyslet na velikost B-žího majestátu, budiž požehnáno Jeho jméno, a na nepatrnost člověka, a vypudit ze své mysli všechny myšlenky na lidské rozkoše.
4. Při modlitbě se soustředíme na smysl odříkávaných slov, neboť jak praví (Ž 10:17): „Jejich srdce napřimuješ, ucho své nakláníš“. Existuje mnoho sidurů s překladem modliteb do jidiš, každý tedy může rozumět a pochopit smysl modliteb, které odříkává. Ten, kdo nedokáže pochopit smysl slov, měl by aspoň myslet na věci, které pokoří srdce a nasměrují myšlenky k našemu Otci v nebesích. Vstoupí-li nám na mysl nějaká profánní myšlenka, musíme modlitbu přerušit a počkat, až tato myšlenka vyprchá.
5. Člověk by měl stát s chodidly těsně u sebe, jakoby měl jen jednu nohu jako andělé, o nichž říká Ez (1:7): „A jejich nohy byly přímé.“ (hebr. regel — noha), tj. jejich nohy vypadaly jako jediná noha. Měl by lehce sklonit hlavu a zavřít oči, aby nic neviděl a pokud čte ze siduru, neměl by zvedat oči od textu. Ruce by měl položit tam, kde je srdce, pravou ruku přes levou, a modlit se z celé duše, s bázní, úctou a pokorou, jako chudák, žebrající u dveří o almužnu. Slova modlitby by měl vyslovovat procítěně a správně. Každý by měl číst modlitbu svého nusachu, jedno zda aškenázského nebo sefardského, protože oba jsou svaté. Nesmí však oba texty smíchat, protože slova obou verzí jsou spočítána, a podle hlubokých mystických idejí (kabaly) nic nelze přidat ani ubrat.
6. Člověk se modlí Šmone esre potichu, aby jen on sám slyšel, co říká, ne však ten, kdo stojí vedle něj, jak je psáno (S 1:13) o Chaně: „Jen její rty se pohybovaly, ale hlas nebylo slyšet.“
7. Při Šmone esre bychom se neměl o nic opírat, ani lehce. Cítí-li někdo slabost, je dovoleno modlit se vsedě nebo vleže, pokud člověk je schopen soustředit se. Kdo není schopen modlitbu vyslovovat, měl by její slova aspoň říkat v duchu.
8. Během Šmone esre by člověk neměl nic držet v ruce kromě siduru nebo machzoru a měl by si označit místa, která se má modlit, aby je pak nemusel hledat v průběhu modlitby. Neměl by mít mezi sebou a zdí žádnou překážku, neboť je psáno (Iz 38:2): „A Chizkijáš se otočil tváří ke zdi a modlil se k Hospodinu“. Věc se považuje za překážku, má-li rozměry nejméně deset šířek dlaně (asi 80 cm) krát čtyři šířky dlaně (asi 30 cm). Co je menší, nepovažuje se za překážku. Avšak to, co má trvalé místo u zdi — např. skříň nebo truhla — nepovažuje se za překážku, bez ohledu na velikost. Ani lidská bytost není považována za překážku. Není-li jiná možnost, člověk zavře oči, aby nebyl rozptylován, anebo nezvedá oči od siduru. Neměl by se modlit před obrazem; a pokud se stane, že bude tváří k tapetě či obrazu, zavře oči. Je zakázáno modlit se před zrcadlem, i se zavřenýma očima. Neměl by se modlit v otevřené krajině, např. v polích. Když je člověk na místě, kde má soukromí, prostoupí jej bázeň před B-hem, jeho duch se poníží a stane se pokorným. Jsme-li na cestě, smíme se modlit i v polích. Ale pokud je to možné, modlíme se mezi stromy.
9. Při Šmone esre se nesmí říhat, vypouštět plyny či zívat. (Někteří interpretují slovo „gichuk“ jako protahování těla a paží z únavy.) Pokud není vyhnutí, má si člověk zakrýt ústa rukou. Neměl by ani plivat a prskat. Má-li ústa plná slin a vadí mu to tak, že se nesoustředí na modlitbu, ať vyplivne do kapesníku a pokud si to oškliví, měl by se otočit nalevo a vyplivnout dozadu. Nelze-li plivnout dozadu, vyplivne nalevo, nelze-li nalevo, plivne napravo. Když někoho bodne obtížný hmyz, smí jej odstranit z oděvu, aby jím nebyl rozptylován; nesmí jej však odstranit holou rukou. Jestliže někomu sklouzne talit z ramen, smí si jej upravit, i když sklouzla převážná část talitu. Pokud však talit spadl úplně, není dovoleno dát jej na sebe během Amidy, považovalo by se to za přerušení. Jestliže mu spadne kniha na zem a odvrátí jeho pozornost, smí ji člověk zvednout mezi dvěma požehnáními. Věci zakázané během Šmone esre jsou zakázané do té chvíle, než člověk udělá tři kroky nazpět.
10. Při Šmone esre musíme stát směrem k zemi izraelské, neboť je psáno (1. Kr 8:48): „A modlí se k Tobě směrem k jejich zemi“. Měli bychom stát tváří k Jeruzalému, svatému Chrámu a Svatyni svatyň. Pokud žijeme západně od země izraelské, otočíme se směrem východním (v našich krajích spíše jihovýchodním). Žijeme-li na východě, obrátíme se k západu a žijeme-li jižně, otočíme se na sever. Všichni Židé se tedy otáčejí k témuž místu, k Jeruzalému a k Svatyni svatyň, protože tam je „brána do nebes“, kterou stoupají vzhůru všechny modlitby. Proto je Chrám nazýván Talpijot, jak praví Pís (4:4): „Tvůj krk je jako věž Davidova, postavená jako Talpijot (tal — hora, kopec, pijot — ústa, lze tedy přeložit: hora, k níž se všechna ústa otáčejí). Když se člověk nemůže otočit tváří k Erec jisrael, upře svou mysl ke svému Otci v nebesích, jak praví 1. Kr (8:44): „Modli se k B-hu“. Stojí-li někdo směrem k severu nebo jihu a v průběhu Šmone esre zjistí, že nestojí správným směrem, nebude měnit místo, kde stojí. Pootočí jen obličej k východu. Stojí-li směrem k západu a nemůže se otočit východně, dokončí modlitbu tam, kde je, bez pohybu nohou a upře svou mysl směrem k Svatyni svatyň. Podobně i osoba, která se modlí na místě, na jehož východní straně jsou umístěny obrazy nepravých bohů, otočí se jiným směrem.
11. Během Šmone esre je třeba celkem čtyřikrát pokrčit kolena a uklonit se — na začátku a na konci prvního požehnání a na začátku a na konci „Modim — Děkujeme“. Při slově Baruch pokrčíme kolena, při ata se ukloníme tak, až vystoupí páteřní obratle; skloníme také hlavu. Než proneseme B-ží jméno, pomalu se vrátíme do vzpřímené polohy (narážka na to je v Ž 146:8 — „B-h napřimuje sehnuté“). Podobně i v Modim pokrčíme kolena, ukloníme se a napřímíme před vyslovením B-žího jména. Nebudeme se uklánět přehnaně, protože to se považuje za projev pýchy. Starší či nemocný člověk trpící bolestmi může pouze sklonit hlavu. Je zakázáno uklánět se při dalších požehnáních, ať na jejich začátku, nebo na konci.
12. Po ukončení Šmone esre začneme „Elokaj necor — B-že můj, střez můj jazyk“; a když dojdeme k verši Ose šalom, uděláme pozpátku tři kroky v předklonu, asi jako když služebník odchází od svého pána. Kroky by měly být středně velké, přibližně tak, aby bota došlápla i podpatkem, ale ne příliš velké. Neměli bychom udělat víc než tři kroky — první levou nohou, pak pravou a opět levou. Stále v úklonu otočíme tvář nalevo, protože to je pravá strana B-ží přítomnosti (která je před člověkem, když se modlí i když se vzdaluje). Pak řekneme slova Ose šalom bimromav, otočíme tvář napravo (levice B-ží přítomnosti), řekneme Hu jaase šalom alejnu; pak se ukloníme přímo před sebe a dopovíme Veal kol jisrael veimru amen. Poté se napřímíme a pokračujeme „Jehi racon šejbane bejt ha-mikdaš — Ať je Tvá vůle... aby byl znovu postaven Chrám“. Modlitba byla ustavena namísto obětí v Chrámu; modlíme se, aby Chrám byl zbudován tak brzy, aby se v něm bohoslužby konaly ještě za našeho života. Proč při krocích zpět začínáme levou nohou? Protože obvykle při chůzi vykročíme nejdříve pravou nohou, zvedneme tedy první levou, abychom vyjádřili, jak těžké je pro nás odloučit se od B-ha, budiž požehnán. Člověk levák vykročí první pravou nohou, která je pro něj ta „levá“.
13. Po dokončení modlitby zůstaneme stát s chodidly u sebe jako při Šmone esre; nevracíme se na své místo, dokud chazan nedočte kedušu. I ten, kdo se modlí sám, by měl odpovídající dobu vyčkat. Je-li místo, na němž se modlíme, přeplněné, nebo říká-li chazan před kedušou pijutim, smíme se vrátit na své místo, když chazan začne svou modlitbu.
14. Během Šmone esre se nedorozumíváme s druhými a nemluvíme s nimi — tj. nebudeme mžikat, pohybovat rty, gestikulovat, ani přerušovat modlitbu kvůli odpovědím na kadiš, kedušu, barchu. Odmlčíme se a zaměříme pozornost na to, co říká chazan a shromáždění. To stačí, abychom splnil povinnost odpovědět na tyto modlitby, a přitom se to není přerušení Šmone esre.
15. Je dovoleno přerušit modlitbu Elokaj necor kvůli odpovědi na určité modlitby. Platí tatáž pravidla jako pro „přerušení mezi oddíly“ v průvodních požehnáních Šma a ve Šma (viz kpt. 16). Pokud možno by měl člověk říci nejdříve Jihju le-racon (Ž 19:15) a má-li ještě čas, udělat tři kroky nazpět. Někde je zvykem říkat Jihju le-racon hned po ukončení požehnání Hamevorach et amo jisrael ba-šalom, pak Elokaj necor a potom podruhé Jihju le-racon. Je dobré se tímto zvykem řídit. Domnívám se, že v tom případě lze odpovídat Amen během Elokaj necor. Podle některých názorů je vhodné před Jihju le-racon říci jeden verš z Tóry, Proroků či Spisů, který začíná a končí stejnými písmeny jako začíná a končí jméno toho, kdo se modlí. Podle mého mínění by ti, kdo Jihju le-racon říkají dvakrát, měli ten verš říci pouze před druhým opakováním Jihju le-racon.
16. Jak bylo vysvětleno již v kpt. 12 (b. 3), cítí-li někdo sebemenší nutkání použít záchodu, nesmí se modlit, dokud si předtím neulevil. Obzvlášť to platí pro Šmone esre, cítí-li člověk nutkání, nesmí se začít modlit, dokud nevykoná tělesnou potřebu. Jestliže však na začátku neměl nutkání a během Šmone esre náhle pocítí nutnost malé či velké potřeby, měl by se snažit udržet se, než dokončí celou Šmone esre (až k požehnání Hamevorach et amo jisrael ba-šalom), aby modlitbu nepřerušil.
17. Trpí-li někdo nadýmáním a cítí, že neudrží plyny, platí následující pravidla: když se modlí doma, měl by jít dozadu 4 lokty, anebo stranou, vypustit plyny, vyčkat, až vyvane zápach, vrátit se na původní místo a říci následující modlitbu: „Pane světa, stvořil jsi nás s mnohými otvory a dutinami. Je Ti známa naše hanba a rozpaky; hanba a rozpaky za našich životů, červi a brouci ve smrti.“ Pak pokračuje v modlitbě. Jestliže vypustí plyny proti své vůli, anebo když se modlí se shromážděním a cítil by se zahanbený, kdyby měl jít dozadu, pak zůstane na svém místě. Nebude také říkat modlitbu „Pane světa“, nýbrž počká, než zmizí zápach a pak dokončí modlitbu.
18. Je zakázáno sedět blíž než 4 lokty k člověku, jenž se modlí Šmone esre. Platí to, ať osoba sedí před ním, za ním či vedle něj. Pokud se však sedící rovněž modlí, smí zůstat sedět. Podle některých názorů smí zůstat sedět, i když se nemodlí, pokud studuje Tóru. Člověk bohabojný však nebude sedět před tím, kdo se modlí Šmone esre, jestliže ho ten, kdo se modlí, může vidět — totéž se týká Šma. Smí se však sedět vedle něj nebo za ním. Stát je možno bez ohledu na směr, i přímo před tím, kdo se modlí.
19. Cítí-li se někdo slabý, může zůstat sedět blíž než 4 lokty k tomu, kdo se modlí Šmone esre.
20. Jestliže osoba sedí a pak někdo přijde a začne se modlit Šmone esre, takže sedící osoba se octne za ním, nevyžaduje se, aby vstala, neboť příchozí vešel do jejího prostoru. Ovšem pokud vstal ke Šmone esre někdo za ní, sedící osoba se tím octla před ním a pak musí vstát. To platí, když se člověk modlí doma. Je-li na místě určeném pro modlitby společenství, pak musí vstát, jakmile se někdo za ním začne modlit Šmone esre, protože dané místo slouží k modlitbám. /5/
21. Je zakázáno projít kolem osoby modlící se Šmone esre blíž než 4 lokty. Pokud tedy člověk skončil Šmone esre a za ním se dosud někdo modlí, nebude člověk dělat předepsané tři kroky nazpět dřív, než druhý dokončí modlitbu; jinak by to bylo totéž, jakoby prošel před tím, kdo se modlí.
22. Kdo je opilý do té míry, že by nebyl schopen hovořit se vznešenou a významnou osobností, nesmí se modlit. Poruší-li zákaz a modlí se, jeho modlitba je považována za znesvěcení a po vystřízlivění se musí modlit znovu. Jestliže zatím čas pro Šmone esre minul, může ji člověk nahradit při následující modlitbě, jak popisuje kpt. 21.
POZNÁMKY k 18. kpt.:
Šmone esre je modlitba velmi starobylá, ježto v Talmudu je označována jako Tefila (Modlitba). Je nejdůležitější součástí ranní, odpolední i večerní bohoslužby. Je také známa pod označením Amida (Vstoje) podle toho, že se při ní stojí. Název Šmone esre (Osmnáct) je od toho, že původně sestávala z 18 požehnání. Poslední (nyní v pořadí dvanácté) — Vlamalšinim (A pomlouvači) bylo přidáno později. Šmone esre má 3 skupiny požehnání: tři chvály na začátku, dvanáct (nyní třináct) proseb v prostřední části (o šabatu a svátcích je tato část nahrazena jediným požehnáním — prosbou) a tři poděkování v závěru.
Když chazan v synagoze skončí tichou Šmone esre spolu s ostatními, opakuje ji pak nahlas a shromáždění odpovídá Baruch hu u-baruch šemo, když slyší vyslovit B-ží jméno a Amen vždy na konci požehnání. Poté, co chazan dočte první skupinu požehnání — chvály (končící mechaje ha-metim), shromáždění říká kedušu, kterou provolává B-ží svatost zvoláním Kadoš kadoš kadoš, jako andělé v Iz (6:3).
/1/ Hebrejské slovo tefila se běžně překládá jako modlitba. V halachické terminologii se jím míní Šmone esre.
/2/ Podle halachy nemusí být poledne přesně ve 12 hodin — je tím míněno rozhraní v polovině doby mezi východem a západem slunce, za dlouhých dní je poledne kolem 13. hod, přesné určení závisí na roční době a geografických souřadnicích daného místa. Např. jestliže slunce vychází v 5:45 a zapadá v 17:45, poledne bude v 11:45.
/3/ Skončí-li člověk modlitbu dříve než chazan, smí odpovědět Amen, když slyší závěr požehnání. (Rama; ŠA, OCH 66:7)
/4/ Člověk musí počkat aspoň tak dlouho, než by ušel vzdálenost 4 loktů. (ŠA HR 123:3; MB 123:11)
/5/ MB (102:13) dovoluje, aby ten, kdo studuje Tóru, zůstal sedět i za těchto okolností.
