1. V midraších je mnoho příběhů o tom, jak kadiš, odříkávaný synem, uchránil zesnulého otce či matku od přísného soudu. Jsou i další skutky, jimiž truchlící získává zásluhu ve prospěch zesnulých: např. když je vyvolán k Tóře jako maftir nebo vede bohoslužbu jako chazan — zejména na konci šabatu, protože tehdy se duše vracejí zpět do gehinom — a také každý večer, neboť tehdy je soud přísnější. Pokud jde o kadiš, platí mnoho rozličných pravidel, odvislých od místních zvyklostí.
2. Během prvních sedmi dní smutku — šiva, má truchlící právo říkat všechny kadiše při bohoslužbě, ať je dospělý nebo nezletilý, cizinec či usedlík, a má přednost před ostatními truchlícími. I když během prvních sedmi dní smutku nastane šabat, což zruší sedmidenní interval smutku, nebo když po sedmidenním smutku přijde svátek, jenž anuluje třicetidenní interval smutku — šlošim; pokud jde o kadiš, nic se nemění. Ani zásada, že část dne se považuje za celý den (viz kpt. 216), nemá vliv na říkání kadiše, takže i v odpolední bohoslužbě sedmého dne má truchlící právo říkat všechny kadiše. Prvních sedm dní smutku (šiva) a prvních třicet dní (šlošim) se počítá ode dne pohřbu. Pokud se pozůstalý nedoví o své ztrátě hned a tedy nezachovává sedm dní smutku ode dne pohřbu, nemá právo říkat kadiše při bohoslužbě déle než sedm dní po pohřbu. Obdobně zemře-li někdo během svátku, počítá se kadiš sedm dní od pohřbu, přestože sedm dní smutku se drží až po svátku.
3. Nezletilý nemá povinnost být prvních sedm dní smutku doma, smí navštěvovat synagogu každý den. Má právo na všechny kadiše. Ovšem je-li v synagoze přítomen také někdo, kdo drží jahrzeit, má ten, kdo drží jahrzeit, právo říci jeden kadiš. Je-li přítomno více osob držících jahrzeit, každá z nich smí říci jeden kadiš, byť tím byl nezletilý připraven o právo říkat všechny kadiše. Když je vedle sirotka držícího šiva přítomna také osoba držící šlošim, má právo říci jeden kadiš. Ani když je přítomno více takových osob, není nezletilý v sedmi dnech smutku úplně zbaven svého práva. Pokud truchlícím je dospělý a nenavštěvuje tedy během období šiva bohoslužby v synagoze a modlí se doma každý den v minjanu, po příchodu do synagogy o šabatu má právo říci všechny kadiše. I když tam bude někdo, kdo drží jahrzeit, truchlící má právo na všechny kadiše, vyjma jednoho, u nějž se určí losem, kdo z truchlících jej odříká. Pokud je sedmidenní smutek přerušen nějakým svátkem, anebo někomu zemře otec během svátku, platí pravidla jako pro nezletilého, od té doby smí navštěvovat synagogu denně.
4. Jestliže jsou o šabatu v synagoze nezletilý a dospělý, kteří oba drží prvních sedm dní smutku, kadiše se rozdělí rovnoměrně mezi oba. Pokud je přítomen i někdo, kdo drží jahrzeit, přednost říkat kadiš má dospělý, bude tedy říkat o jeden víc než nezletilý — ten by měl jeden kadiš přenechat tomu, kdo drží jahrzeit.
5. Ten, kdo drží jahrzeit a truchlící v období šlošim mají přednost před truchlícími, kteří zachovávají roční období smutku. Ovšem ti by také měli dostat příležitost. Je tedy vhodné, aby se kadiš de-rabanan a kadiš po Alejnu přenechal tomu, kdo zachovává jahrzeit, anebo tomu, kdo drží šlošim, zatímco ostatní kadiše se rozdělí mezi další truchlící, je-li jich stejný počet jako počet kadišů.
6. Truchlící v období šlošim má přednost před osobou, která drží jahrzeit — ta řekne jen jeden kadiš. Pokud je v synagoze mnoho těch, kdo drží jahrzeit, každý z nich má právo alespoň na jeden kadiš, i kdyby tím přišel o svůj kadiš člověk v období šlošim. Je to proto, že tento člověk může říci kadiš i zítra, kdežto jahrzeit je jen dnes a příležitost říci kadiš pomine.
7. Pokud jsou přítomni dva truchlící se stejnými právy, budou mezi sebou losovat. Vítěz má právo říkat kadiš ve večerní bohoslužbě, druhý bude říkat jeden kadiš při ranní bohoslužbě a o třetí kadiš se bude losovat. Obdobně se losuje, je-li přítomno více truchlících. Vítěz je vyloučen z dalších losování tak dlouho, dokud každý z truchlících neřekne kadiš aspoň jednou.
8. Truchlící usedlík má přednost před hostem, i když host je v období šiva. Mají-li v tentýž den jahrzeit usedlík a host, host nebude mít samostatný kadiš. Když se v synagoze sejdou usedlík ve třicetidenním či ročním smutku a host držící jahrzeit, host má právo na jeden kadiš. Platí to, i když je přítomen také usedlík, jenž drží jahrzeit — host smí říci jeden kadiš. Usedlík nesmí říci hostovi „mám větší právo než vy“, protože host by mu mohl odpovědět „neberu právo vám, ale tomu, kdo zachovává třicet dní smutku“. Usedlík držící jahrzeit tedy řekne první kadiš, host druhý a třetí ten, kdo drží šlošim.
9. Host ve třiceti dnech smutku a usedlík v ročním smutku mají stejná práva.
10. Sejdou-li se v synagoze usedlík držící jahrzeit a host ve třiceti dnech smutku, usedlík řekne první dva kadiše a host třetí.
11. V přítomnosti usedlíků v ročním smutku má host v ročním smutku právo na jeden kadiš.
12. V této souvislosti je usedlík definován jako osoba s trvalým bydlištěm v místě, i když tam neplatí daně (dávky), anebo osoba, která tam platí dávky, i když v místě nežije. Ten, kdo přijde do města, aby řekl kadiš za svého otce či matku, kteří tam žili, není považován za usedlíka v místě, poněvadž tam neplatí dávky, třebaže jeho rodiče byli usedlíky. Učitel či osoba ve službách zaměstnavatele jsou považováni za usedlíky, pokud jsou svobodní. Avšak ožení-li se a jejich ženy bydlí jinde, jsou považováni za hosty. Studenti ješiv a učitelé zaměstnávaní několika osobami jsou považováni za usedlíky, i když jejich ženy žijí jinde. Sirotek bez otce i bez matky, vychovávaný v domě jiného člověka, je považován za usedlíka. Platí to, i když je ten člověk za jeho výchovu placen. Jestliže však buď jeho otec nebo matka jsou naživu a žijí jinde, sirotek je považován za hosta, i když jej jeho hostitel vychovává z milosrdenství.
13. Ten, kdo se modlívá v určité synagoze či domě studia a přeje si říkat kadiš v jiné synagoze, nemá žádná práva na kadiš. Truchlící v jiné synagoze nejsou povinni přenechat mu nějaký kadiš, ani když je to člověk v období šiva. Jeho postavení je horší než pozice hosta. Důvodem je to, že host nemá jiné místo, kde by kadiš říkal, zatímco on ano.
14. Je-li truchlící schopný a způsobilý vést bohoslužby v synagoze, měl by je vést. Získá větší zásluhu než za říkání kadiše truchlících, který byl primárně ustanoven pro nezletilé. Kdo nemůže vést celou bohoslužbu, měl by ji vést aspoň od Ašrej a Uva le-cijon dále. Pokud jde o vedení bohoslužeb, platí tatáž zásada jako u kadiše — tj. právo truchlících v prvním týdnu smutku a v prvním měsíci smutku atd. Truchlící obvykle nevede bohoslužby v synagoze o šabatu a svátcích. /1/ Pokud však vedl bohoslužby o těchto dnech i předtím, než se stal truchlícím, smí vést bohoslužby nadále.
15. Pokud dva muži se stejnými právy na kadiš mají i stejné schopnosti vést bohoslužbu a oba jsou pro komunitu stejně přijatelní, budou mezi sebou losovat. Vítěz bude bohoslužby řídit až do Ašrej a Uva le-cijon, druhý povede zbytek bohoslužby. Když jeden z nich není schopen vést bohoslužbu, anebo není pro komunitu přijatelný a bohoslužbu tedy vede druhý, neztrácí kvůli tomu právo na kadiše. Avšak je slušné přenechat kadiše tomu, kdo nemůže vést bohoslužby — tím spíše by to měl udělat pro nezletilého.
16. Kdo je truchlícím za matku i za otce, nemá větší právo vést bohoslužbu či říkat kadiš než kterýkoli jiný truchlící. Jedna připomínka dostačuje pro oba zesnulé.
17. Naši moudří učí: „Soud nad bezbožníkem není delší než dvanáct měsíců“. Aby se nevyvolal dojem, že rodiče truchlícího byli bezbožní, je zvykem říkat kadiš pouze po jedenáct měsíců. Jestliže tedy někdo zemře desátého švatu, jeho syn přestane říkat kadiš devátého tevetu. Neměl by říkat kadiš desátého tevetu, protože to už je první den dvanáctého měsíce a i jeden den měsíce se považuje za celý měsíc; bylo by to tedy, jakoby syn říkal kadiš dvanáct měsíců. Počítá se ode dne pohřbu, ne ode dne úmrtí. Např. byl-li někdo pohřben jedenáctého švatu, jeho syn přestane říkat kadiš desátého tevetu, ježto nebeský soud nezačne před pohřbem. V přestupném roce přestane syn říkát kadiš devátého kislevu (anebo desátého, byl-li pohřeb o den později). V den, kdy končí s odříkáváním kadiše, má člověk právo na všechny kadiše. Jeden kadiš by měl však nechat tomu, kdo právě drží jahrzeit a tomu, kdo je v období šlošim. Nesmí ale říci žádný kadiš, je-li v synagoze přítomno více lidí v období šlošim či držících jahrzeit. Když syn ví, že jeho otec nebo matka patří mezi bezbožníky, kteří budou souzeni dvanáct měsíců, je povinen říkat kadiš dvanáct měsíců. /2/
18. Když je (B-že chraň!) v synagoze hodně truchlících, je zvykem, že dvě či tři osoby říkají kadiš společně, aby se předešlo rozladění a sporům. /3/
19. Jestliže nejsou přítomni žádní truchlící za matku či otce, pak někdo, kdo nemá otce ani matku, řekne kadiš za všechny mrtvé Izraele. V některých obcích je zvykem, že se v takovém případě říká kadiš za další zesnulé příbuzné. Také — pokud si někdo přeje — lze říci kadiš za dědečka či babičku, kteří zemřeli bez mužského potomka, anebo za syna či dceru, kteří zemřeli bez dětí, a to i když jsou v synagoze osoby truchlící za matku či otce. Ostatní truchlící by měli dovolit, aby tento člověk řekl kadiš poté, co každý z nich řekl jeden kadiš. V některých komunitách je zvykem, že ostatní příbuzní říkají kadiš, i když jsou přítomni truchlící za otce či matku. Ovšem dohodnou se, že nebudou říkat tolik kadišů jako ti, kdo truchlí za otce či matku. Ve všech zmíněných případech se rozhoduje podle ustálených zvyků komunity.
20. Dcera by neměla říkat kadiš v synagoze. Podle některých názorů by měla sezvat minjan do svého domu, aby mohla říci kadiš tam. Podle jiných autorit to nesmí ani tam.
21. Pokud někdo nemůže říci kadiš v den jahrzeitu kvůli tomu, že je na cestách, anebo proto, že nebyl minjan pro kadiš, smí říci kadiš následující den při večerní bohoslužbě v synagoze.
22. I když kadiš a modlitby zesnulým pomáhají, nemají zásadní význam. Podstatné je, aby jejich děti chodily cestou spravedlivých a tím prospívaly svým rodičům. Svatý Zohar (Bechukotaj) uvádí: „Malachijáš říká (1:6): Syn ctí svého otce —, jak to přikazuje Ex (20:12): Cti svého otce i matku — To odkazuje k jídlu, pití a ošacení, jež je povinen jim poskytovat za jejich života. A když zemřou, je svého závazku zproštěn? Není. Po jejich smrti je povinen tím víc je ctít, protože tak to říká příkaz Cti svého otce... Jestliže syn jde po cestě zlovolníků, zneuctí svého otce a přivodí mu hanbu. Naopak syn, který jde cestou spravedlivých a napravuje své skutky, tím svého otce ctí, dodává mu vážnosti v očích lidí na tomto světě a přispívá k slávě v budoucím světě, před Svatým, budiž požehnán. A Svatý, budiž požehnán, se slituje nad zesnulým a usadí ho na trůn slávy.“ Člověk by měl vést své děti, aby věrně zachovávaly micvot. To je mnohem důležitější, než odříkávání kadiše. Je to užitečná rada i pro toho, kdo nemá syny, jen dcery.
POZNÁMKY k 26. kpt.:
Kadiš jatom — se obsahově nevztahuje přímo k mrtvým. Je důležitý proto, že syn odříkávající kadiš napomáhá shromáždění, aby veřejně vyznalo „Amen jehe šme raba mevorach le-olam uleolmej almaja. Amen — Jeho Velké jméno budiž požehnáno navěky věků“. Otcovská památka je uctěna tím, že syn chválí B-ha s celým shromážděním veřejně.
Zadruhé kadiš odkazuje k mesiáši, k ustavení království B-žího po vykoupení. Nepřímo tedy kadiš dává jistotu nesmrtelnosti a naději, že přijde den, kdy pomine říše smrti a nadejde život věčný.
Zatřetí je kadiš dojímavým výrazem oddaného podrobení se B-ží vůli. Právě v okamžiku, kdy smrt studenou rukou sáhla na srdce truchlícího, chválí on před celým shromážděním vznešenost a svatost B-ží.
/1/ V mnoha komunitách je zvykem, že truchlící nevede bohoslužbu v den, kdy se říká musaf. Toto omezení platí jen pro toho, kdo je v ročním smutku. Avšak osoba držící jahrzeit smí vést bohoslužbu i o šabatu a svátcích.
/2/ Toto není přijato všemi halachickými autoritami.
/3/ V současnosti se tato zásada hodně rozšířila a v mnoha komunitách je běžné, že všichni truchlící říkají kadiš unisono.
