1. Lidé se od sebe liší svým založením. Někdo je vznětlivý a náchylný k hněvu, jiný je klidné letory a nerozčílí se nikdy či nanejvýš jednou za dlouhou dobu; někdo je hodně vypínavý a jiný velmi pokorný; někdo smyslný, věčně bažící po rozkoších a jiný asketa, který nezatouží ani po nezbytných maličkostech; někdo je neukojitelně hrabivý, neuspokojilo by ho ani všechno bohatství světa, jak je psáno (Kaz. 5:9): „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí“, jinému stačí málo a neusiluje se vydělat dost ani pro své potřeby; někdo je lakotný, moří se hladem, schraňuje peníze a vydává je nerad i za jídlo; jiný je marnotratník, který své peníze bezstarostně rozhazuje; a tak je to i s dalšími rysy a sklony — veselý či zádumčivý, darebák či ušlechtilý, krutý či soucitný, laskavý či tvrdý, bázlivý či odvážný atd.
2. Správná a vhodná je střední cesta, nezacházet do extrémů. Člověk by měl chtít jen to, co je skutečně nutné ke zdravému životu, bez čeho se nelze obejít, jak je psáno v Př (13:25): „Spravedlivý se nají dosyta“. Neměl by se nechat pohltit výdělečnou činností, ale zabývat se jí jen natolik, aby měl dost pro běžnou potřebu, jak čteme v Ž (37:16): „Lepší je málo, co má spravedlivý“.Člověk nemá být ani lakomý, ani rozhazovačný, měl by přispívat na dobročinnost podle svých možností a poskytnout přiměřenou půjčku tomu, kdo potřebuje. Nemá být ani příliš bujarý a žoviální, ani mrzutý a zasmušilý. Má se snažit být vždy vyrovnaný, laskavý, přátelský. Toho, kdo jde střední cestou, nazývají ostatní moudrým. /1/
3. Pýcha je velmi špatná vlastnost a člověk ji nesmí projevovat ani náznakem, měl by navyknout pokoře, jak nařídili naši moudří, zichronam li-vracha (Mišna, Avot 4:4): „Buď nadobyčejně pokorného ducha“. Jak se naučíme být skromní a pokorní? Mluvme mírně; skloňme hlavu; naše oči ať směřují dolů, ale naše srdce vzhůru; považujme každého člověka za většího, než jsme my sami. Je-li ten druhý učenější než my, jsme povinni ho ctít; je-li bohatší, také ho musíme mít v úctě, jak praví Talmud (Erubin 86a): „Rabi měl v úctě bohaté“, neboť bychom měli uvážit, že pokud ho Všemohoucí, budiž požehnán, obdařil bohatstvím, zřejmě si bohatství zasloužil. Jestliže se nám ten druhý nevyrovná učeností ani bohatstvím, měli bychom ho považovat za spravedlivějšího než jsme my, poněvadž kdyby spáchal hřích, bude to při jeho nevědomosti bráno za neúmyslné porušení zákona, zatímco náš přestupek by se považoval za úmyslný prohřešek. Pokud to vše budeme mít neustále na paměti, vyhneme se pýše a bude nám to k dobrému.
4. Také hněvivost je velmi špatná vlastnost, kterou by měl člověk ze sebe vymýtit. Měl by se cvičit v ovládání hněvu, i když byl jeho hněv oprávněný. Pokud je nutno vyvolat respekt v dětech nebo dalších členech domácnosti, člověk se může tvářit hněvivě pro výstrahu; avšak v nitru by měl zůstat klidný. Berachot (29b) uvádí: „Prorok Elijáš řekl rabi Jehudovi, bratru rabiho Saly Zbožného: Nebuď hněvivý a nezhřešíš; nebuď opilý a nezhřešíš“. A jinde praví naši moudří, požehnané paměti (Maimonides, Hilchot deot, kpt. 2, Zohar Berešit 27): „Když se člověk zlobí, je to, jako kdyby se klaněl modlám a gehenna jej ovládne“. Kaz (11:10) říká: „Odstraň hoře se svého srdce, ať zlý duch vyjde z těla“. Slovo „zlý“ je odkaz na gehennu, neboť je psáno (Př. 16:4): „Ba i špatného pro zlý den“. Život těch, kdo se stále zlobí, ani není životem. Naši moudří nám přikazují, abychom ovládali své vášně a nepropadali hněvu, ani když je k hněvu oprávněný důvod. To je ta pravá cesta, kterou bychom se měli dát, jak praví traktát Joma (23a): „Ti, kdo jsou uraženi, a přece neurážejí; ti, kdo vyslechnou nadávky a neodpoví na ně; ti, kdo dělají vše z lásky a radují se, i když trpí bolestí, o těch říká Písmo (Sd 5:31): Ti, kdo Jeho milují, jsou jako slunce vycházející v plné síle.“.
5. Člověk by se měl cvičit v mlčenlivosti a měl by hovořit jen o věcech, které se týkají studia Tóry anebo o těch, jež jsou nezbytné k jeho životu — ale neměl by o nich mluvit příliš mnoho. Naši moudří učí (Avot 1:17): „A kdokoli hýří slovy, způsobuje hřích“, a dále (tamtéž): „Neznám nic lepšího pro člověka, než mlčení“. Raba říká (Arachin 15b): „Jaký je smysl verše Př. 18:21: Smrt i život jsou v moci jazyka? — Kdo si přeje život, najde jej v jazyku, kdo touží po smrti, najde ji také v jazyku“.
6. Nesmíme být lehkomyslní a rozpustilí, ani sklíčení a trudnomyslní, ale šťastně vyrovnaní. Tak to učí traktát Avot (3:17): „Lehkovážnost a rozpustilost vedou k oplzlosti“. Člověk by neměl být lakotný, chamtivý, ani zasmušilý a netečný. Měl by si udržovat příjemnou náladu, pohlížet přejícně na štěstí druhých, omezit svou výdělečnou činnost, aby se mohl věnovat studiu Tóry a být spokojen s málem, kterého se mu dostalo, jak učí naši moudří (Avot 4:28): „Závist, chlípnost a ctižádost ukracují člověku život“. Měli bychom se jim tedy vyhýbat. /2/
7. Možná si někdo řekne: Jestliže závist, chlípnost a ctižádost jsou zlé a zkracují člověku život, vyhnu se jim, jak jen je možné, tj. nebudu jíst maso ani pít víno, neožením se, nebudu žít v pohodlném obydlí ani nosit pěkné šaty, postačí mi kus pytloviny atd. — ale to také není správná cesta, je to jen opačný extrém a jako takový je zakázán. Kdo se dá touto cestou, je hříšník, protože je psáno o nazírech (Nu 6:11): „... a očistí jej od toho, čím zhřešil...“. Taanit (11a) podotýká: „Hle, jestliže nazír, jenž se zdržuje pouze pití vína, vyžaduje očištění, oč víc je potřebuje ten, kdo se zdržuje všeho.“. Naši moudří, požehnané paměti tedy stanovili, že se máme zdržovat jen toho, co je zakázáno B-žím zákonem, ale neslibovat a nepřísahat, že se zdržíme toho, z čeho je dovoleno se radovat. Traktát Nedarim (9:1) klade řečnickou otázku: „Nestačí, co zakazuje Tóra, to musíš ještě přísahami dělat z dovolených věcí zakázané?“ Naši moudří také zakázali, aby se člověk týral půsty. O tom a o podobných věcech prohlašuje král Šlomo (Šalomoun, viz Kaz. 7:16): „Nebuď příliš spravedlivý, ani nadmíru moudrý. Proč by ses měl zničit?“ Rovněž v Př (4:26) se praví: „Zvažuj kroky svých nohou a pevně založ všechny své cesty“. /3/
8. Již dříve (kpt. 1, b. 3) jsme citovali výrok Jehudy ben Tema „Buď troufalý jako leopard...“, který nás učí, abychom se nedali vyvést z míry těmi, kdo se nám posmívají za to, že sloužíme svému Tvůrci, budiž Jeho jméno požehnáno. Ale neměli bychom jim odpovídat vyzývavě, abychom tím nevyvolali střet i ve věcech, které nijak nesouvisejí s uctíváním B-ha, budiž požehnán.
9. Nesmíme se hádat o výsadu vykonání micvy — např. kdo povede bohoslužbu shromáždění jako chazan, kdo bude vyvolán k Tóře atd. Lze tu najít paralelu s chováním v Chrámu, neboť jakkoli bylo záslužným skutkem podělit se o chléb, přece (podle traktátu Joma 39a): „Slušní ustoupili, kdežto žrouti urvali kus a jedli.“
10. Je v přirozenosti lidské, že člověk své chování přizpůsobuje chování přátel, spolupracovníků, svého okolí. Měl by se tedy stýkat spíše s těmi spravedlivými, pobývat v blízkosti moudrých, aby si osvojil jejich způsoby, měl by se vyhýbat společnosti lidí špatných, kteří chodí ve tmě, aby nepřivykl jejich jednání. Král Šlomo říká (Př 13:20): „Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, ale kdo se přátelí s hlupáky, ten přijde ke zkáze“. Podobně mluví i Ž (1:1): „Šťastný je ten, kdo se neřídí radami bezbožníků“. Člověk, žijící v obci, jejíž vedoucí představitelé jsou špatní a kde většina lidí nechodí cestou spravedlivých, by se měl přestěhovat tam, kde je většina lidí slušných a chová se řádně.
11. Je B-ží příkaz vyhledávat moudré, abychom se poučili z jejich jednání, jak je psáno v Dt (10:20): „Přimkneš se k Němu“. Může se člověk přimknout k B-ží přítomnosti? Naši moudří to vysvětlují takto (Ketuvot 111b): „Přimkni se k učencům Tóry“. Je tedy povinností každého muže usilovat o sňatek s dcerou učence, dát svou dceru za ženu učenému muži, jíst a pít s moudrými, pracovat s nimi a stýkat se s nimi, jak jen lze. Neboť je psáno „přimkni se k Němu“. Proto naši moudří říkají (Avot 1:4): „Sedávej v prachu u jejich nohou a pij žíznivě jejich slova“.
12. Podle B-žího příkazu Židům má každý jednotlivec povinnost milovat svého bližního, tj. každého Žida tak, jako miluje sebe sama, jak říká Lv (19:18): „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Má tedy vždy hovořit o jiném Židu příznivě a chránit jeho dobré jméno i majetek jako své vlastní. Kdo si chce dodat cti zneuctěním druhého, i když to bude v jeho nepřítomnosti a i když se o tom ten druhý nedoví, ten nebude mít podíl v budoucím světě, pokud nevykoná tšuvu. To platí, i kdyby člověk druhého výslovně nehanil, ale pouze srovnával své vlastní dobré skutky a moudrost s chováním druhého tak, aby nasměroval posluchače k závěru, že on sám je úctyhodný člověk, kdežto ten druhý opovrženíhodná osoba. Takový člověk nebude mít podíl na budoucím světě, pokud nevykoná úplnou tšuvu.
13. Kdo v duchu nenávidí svého bližního — Žida, hřeší proti B-žímu příkazu, neboť je psáno (Lv 19:17): „Nebudeš nenávidět svého bratra ve svém srdci“. Pokud nám někdo ukřivdí, nesmíme ho mlčky nenávidět, jak to čteme v 2 S (13:22): „A Abšalom už nepromluvil s Amnonem v dobrém ani ve zlém, protože Abšalom Amnona nenáviděl“. Naopak je naší povinností vyhledat ho a otevřeně mu říci: Proč jsi mi to udělal, proč jsi mi tak ukřivdil? Tak přikazuje Lv (19:17): „Pokáráš důrazně svého souseda“. Když nás požádá o prominutí, nebudeme zatvrzelí a odpustíme mu, jak se učíme na příkladu Abrahama (Gn 20:17): „Modlil se Avraham k B-hu a B-h uzdravil abimelecha“. V Avot de rabi Natan (kpt. 16) se praví: „Co je míněno ‚nenávistí k lidem?‘“ Člověk by neměl říkat: Budu milovat učence a nenávidět žáky, milovat žáky a nenávidět nevzdělané — měl by je milovat všechny a nenávidět heretiky, ty, kdo svádějí druhé k uctívání nepravých bohů, a udavače. Král David prohlásil (Ž 139:21, 22): „Ty, kdo Tě nenávidí, B-že, budu nenávidět a k těm kdo se proti Tobě pozvedli, cítím odpor. Nenávidím je, jak nejvíce lze, jsou to moji nepřátelé.“ /4/ Copak není řečeno (Lv 19:18): „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama, já jsem Hospodin“? A z jakého důvodu? Protože Já (Hospodin) jsem jej stvořil. Jestliže se on řídí zákony tvého lidu, jsi povinen jej milovat, jestliže se jimi neřídí, nejsi povinen ho milovat.
14. Člověk má zakázáno modlit se k B-hu za potrestání toho, kdo mu ublížil. Platí to ale jen v případech, kdy si může zjednat nápravu u lidského soudu. Kdo přivolává B-ží trest na druhého, zaslouží sám být potrestán. Některé autority tvrdí, že ani když si člověk nemůže zjednat nápravu před lidským soudem, nesmí přivolávat soud Nebes na toho, kdo mu ublížil, pokud mu to nejdřív neoznámí.
15. Když člověk vidí, že druhý hřeší nebo se octl na scestí, má se pokusit přesvědčit ho, že nejedná správně a že má napravit své kroky. Neboť je psáno (Lv 19:17): „Pokáráš důrazně svého souseda“. Avšak měl by ho napomenout v soukromí, taktně, tichým hlasem, ať se to týká lidských záležitostí, anebo vztahu k B-hu. Měl by mu také říci, že to říká kvůli němu, aby druhý dostal možnost vyvarovat se hříchu, byl tak ušetřen trestu za něj a neztratil podíl na budoucím světě.
16. Toto pravidlo platí jen tehdy, je-li člověk přesvědčen, že ho druhý vyslechne. Je však zakázáno domlouvat někomu, víme-li určitě, že naše domluva nebude přijata /5/, jak pravil r. Ilaj jménem rabi Eliezera b. Šimon (Jevamot 65b): „Stejně jako je povinností říci to, co najde odezvu, je i povinností neříkat to, oč nikdo nedbá“. Rabi Aba řekl: „Je povinností zůstat zticha“, jak praví Př (9:8): „Nekárej posměváčka, aby se ti nevysmál; domlouvej moudrému a bude tě milovat“.
17. Je zakázáno jakkoli ponížit druhého slovy či skutky, zvláště na veřejnosti. Naši moudří, požehnané paměti k tomu říkají (Bava mecia 58b): „Kdo poníží svého bližního na veřejnosti, nebude mít podíl v budoucím světě“. Dále pak (tamtéž, 59a): „Lepší je pro člověka být vržen do žhoucí pece, než urazit svého bližního na veřejnosti, neboť je psáno (Gn 38:25): „A když už ji vedli (Támar), poslala svému tchánovi vzkaz: Těhotnou mě učinil muž, kterému patří tyto věci.“ Neřekla tedy výslovně, že on (Juda) je odpovědný, jen mu to naznačila a pomyslela si: „Jestli se přizná, dobře, a jestli ne, neodhalím ho.“ Musíme tedy pečlivě dbát, abychom nikoho neosočili na veřejnosti, ať je vysoce postavený nebo není. Stejně tak si dáme pozor, abychom ho nenazvali hanlivým slovem, anebo nevyprávěli v jeho přítomnosti něco, co by jej zahanbilo. A i když se druhý proti nám provinil a chceme mu to vytknout, nesmíme jej urážet, protože je psáno (Lv 19:17): „Nespácháš hřích kvůli němu“. Toto vše platí, pokud jde o záležitosti lidské. Jde-li o vztah člověka k B-hu, byl-li provinilec napomenut v soukromí a nenapravil své chování, jeho prohřešek smí být veřejně oznámen a on sám napadán, dokud své chování nenapraví tak, jak to činili dávní prorokové v Izraeli. V tomto případě neplatí zákaz ponížit druhého, neboť je psáno (Lv 25:17): „A nepoškodíte jeden druhého (amito)“ a naši Moudří (Baba Mecia 59a) vysvětlují, že výraz „amito“ se používá o někom, kdo tak jako my zachovává příkazy a poslouchá ustanovení Tóry. Takovému člověku Tóra zakazuje ublížit; nikoli však tomu, kdo porušuje micvot a nenapraví se ani po mírné domluvě v soukromí.
18. Kdo byl pohaněn druhým a ani mu to nevytkne, ani k němu nechová nenávist či zášť, ale z celého srdce mu odpustí — to je skutečně svatý člověk, neboť Tóra zakazuje pouze nenávist a zlobu.
19. Člověk si musí dát velký pozor, jak se chová k vdově či sirotkovi, mluvit k nim laskavě, chovat se k nim s úctou, neublížit jim ani slovem, neboť v srdci jsou sklíčení a usoužení, i kdyby byli kdovíjak bohatí. I kdyby šlo o královskou vdovu či sirotka, musíme si připomenout slova Ex (22:21): „Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat“. Ten, Jehož slovem vznikl svět, uzavřel smlouvu s vdovami a sirotky, že kdykoli si B-hu postěžují na ublížení, jejich modlitby budou vyslyšeny, jak je psáno (tamtéž, 22): „Protože když bude volat ke mně, vyslyším jeho křik“. Vše to platí, když je někdo bude utiskovat kvůli svému vlastnímu prospěchu. Učitel je však smí pokárat, když je vyučuje Tóře nebo budoucímu povolání, anebo proto, aby jim vštípil náležité chování. V tomto posledním případě je však smí kárat pouze mírně, s velkým soucitem, protože je psáno (Př 22:23): „Neboť jejich při povede Hospodin“. Vše uvedené platí bez ohledu na to, zda sirotek ztratil otce či matku. A jak dlouho je považován za sirotka? Tak dlouho, dokud není schopen postarat se sám o všechny své potřeby jako dospělý.
20. Každý by si měl dát pozor, aby ničím, co dělá, nezavdával příčinu k podezření, že spáchal hřích (když jej nespáchal). Učíme se to z případu kohena, který čistil komoru v Chrámu a nevstoupil tam oblečen ve svém rouchu, aby si do něj nemohl něco ukrýt. Je povinností člověka, aby byl milý lidem i Všemohoucímu, budiž požehnán; neboť je psáno (Nu 32:22): „Budete bez viny u Hospodina i u Izraele“ a rovněž v Př (3:4): „Najdeš milost a uznání v očích B-žích i lidských“.
21. Je skutečnou ctností nepřijímat žádné dary, ale důvěřovat B-hu, že nám poskytne dost pro naše potřeby, jak praví Př (15:27): „Kdo nestojí o dary, bude žít“.
POZNÁMKY k 29. kpt.:
Všemohoucí nám nařídil (Lv 19:1): „Buďte svatí, neboť Já, Hospodin, váš B-h jsem svatý“. Toto pojetí svatosti je základním morálním principem, jenž nám ukládá usilovat o maximální čistotu života a tím se přiblížit našemu Otci v nebesích. Hlavní povinnosti, které na nás vkládá judaismus, jsou bázeň před B-hem a láska k Němu. Láska musí být převedena do skutků, poslušnosti k Jeho příkazům. Bázeň před B-hem nás uchrání před morální zkažeností, před pýchou. Hrůza z Jeho nemilosti nám brání konat zle a nemorálně, i když nás při tom nevidí lidské oko.
Podle Talmudu obsahuje Tóra 613 B-žích přikázání. Z nich je 248 příkazů, tedy povinností jisté věci dělat (micvot ase), a 365 zákazů, tj. povinností jisté věci nedělat (micvot lo ta´ase). Rabi Simlaj, palestinský amoraita říká (Makot 23b), že počet příkazů se rovná počtu kostí v lidském těle a počet zákazů je roven počtu dní solárního roku. Raši to dále upřesňuje, že každá kost v lidském těle má nařízeno plnit micvot a každý den roku je člověk napomínán, aby nehřešil. Každou částečku svého těla a každý den svého života tedy musí člověk zasvětit lásce k B-hu, být poslušen Jeho vůle a plnit ji.
/1/ Tento i předchozí bod jsou shrnutím 1. kpt. Rambamova Hilchot deot.
/2/ Vit tamtéž, kpt. 2.
/3/ Viz tamtéž, kpt. 3.
/4/ Ani tehdy by však naše nenávist neměla směřovat k osobám samým, ale k jejich hříchu. (Tanja, kpt. 32)
/5/ Toto platí pouze, když není výslovný a jasný zákaz v Tóře. Ale v tomto (druhém) případě je člověk povinen domluvit svému bližnímu, i když je pravděpodobné, že jeho domluva nebude přijata. (ŠA HR 608:5, MB 608:7, 8)
