1. Je psáno (Lv 19:16): „Nebudeš chodit jako utrhač mezi svým lidem“. Kdo šíří řeči? Ten, kdo shání, co kdo říká a pak chodí od jednoho člověka k druhému a vykládá: „Ten a ten říkal to a to, slyšel jsem o tamtom to a to.“ I když daná tvrzení jsou pravdivá a vůbec ne urážlivá, je to přestupek proti B-žímu příkazu, a tedy těžký hřích, který může způsobit smrt mnoha Židů. Tóra se o tom zmiňuje v souvislosti s příkazem (tamtéž): „Nebudeš ukládat svému bližnímu o život“. Uveďme si příklad Doega Edómského, který řekl králi Saulovi (1 S 22:10), že Achimelech dal Davidovi chléb a meč. Byla to pravda a nijak to Achimelecha nezlehčovalo, protože v tom, co udělal, nebylo nic špatného. Navíc, když se král Saul na to zeptal samotného Achimelecha, ten to nepopřel, protože neměl v úmyslu vystoupit proti králi Saulovi. Přesto však Doegova tlachavost způsobila smrt mnoha kněží.
2. Daleko závažnější hřích než šíření řečí je pomluva — sdělování znevažujícících údajů o druhém, i kdyby ty údaje byly pravdivé. Klevetník nemusí vždy jen vymýšlet lži, aby ublížil na cti. Často sedí a vypráví: „On udělal to a to, a jeho rodiče byli takoví a takoví, slyšel jsem o něm to a to“, samé nelichotivé věci. O takových říká Ž (12:4): „Kéž Hospodin odřízne všechny úlisné rty i jazyky, co mluví chvástavé řeči“. Kdo naslouchá pomluvám, je mnohem horší než ten, kdo je šíří (Pesachim 118a). Rozhodnutí vyhladit naše prapředky v poušti bylo zpečetěno pouze kvůli jejich sklonu pomlouvat (Arachin 15a).
3. Kdy může být něčí poznámka považována za pomluvu? Např. jeden člověk se zeptá druhého: „Kde najdu oheň?“ a druhý odpoví: „Oheň? V tom a tom domě, tam je všeho dost, masa i ryb, a pořád se tam cosi vaří…“ — to už je pomluva.
4. Jsou také „pomluvy náznakem“, např. někdo řekne: „Nemluvte mi o něm. Ani nechci říct, co se stalo.“ Podobně se pokládá za pomluvu náznakem i to, když člověk mluví pochvalně o druhém v přítomnosti jeho nepřátel, neboť tím je jen vyprovokuje k nelichotivým výrokům. K tomu říká král Šlomo (viz Př 27:14): „Kdo časně ráno zdraví svého přítele příliš hlasitě, bude mu to počítáno za zlořečení“. Do této kategorie patří i pomluva, vyprávěná žertovným, lehkým tónem, jakoby beze vší zloby — o něm říká král Šalomoun ve své moudrosti (Př 26:18,19): „Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: Já jsem jen žertoval.“. Pomlouvá i ten, kdo pomlouvá úskočně, předstíraje, že je to nevinná historka, a když je napomenut, řekne: „Nevěděl jsem, že je to pomluva.“
5. Pomlouvají také ti, kdo dělají znevažující poznámky v přítomnosti druhého nebo za jeho zády; a také ti, kdo vyprávějí věci, které kolováním od úst k ústům mohou způsobit druhému újmu na cti či majetku. Takové poznámky se považují za pomluvu, i když měly druhého spíše jen obtěžovat nebo zastrašit. Jestliže byla nějaká věc řečena v přítomnosti tří osob, lze předpokládat, že již vešla ve známost. Kdyby to tedy jeden z těch tří později opakoval někomu dalšímu, nebylo by to považováno za pomluvu, pokud neměl v úmyslu roznést to dál. Jaké preventivní opatření lze udělat, aby se člověk vyhnul pomluvám? Kdo je vzdělaný, měl by se věnovat studiu Tóry, a kdo je neučený, měl by se cvičit v pokoře.
6. Jeremijáš bar Aba řekl (Sota 42a): „Jsou čtyři typy lidí, kteří nespatří B-ží přítomnost: posměváčci, pokrytci, lháři a pomlouvači“. Posměváčci podle verše Oz (7:5): „Odtáhl (mošach) Svou ruku od posměvačů“. (Podle Rašiho tu význam slova „mošach = sňal, odtáhl“). Pokrytce odvodíme z verše Jb (13:16): „Pokrytec před Něj nepředstoupí“. Lháře z verše Ž (101:7): „Kdo mluví lži, na oči Mně nesmí“. Pomlouvač je z verše Ž (5:5): „Ty jsi B-h, který nemá zálibu ve špatnosti; zlý nemá u Tebe místa“. (Podle Rašiho odkazuje slovo „zlý“ k pomlouvači, protože v 10. verši je psáno: „Vždyť v jejich ústech není žádné upřímnosti“.) Naši moudří, požehnané paměti, praví (Sanhedrin 63b): „Veškeré vysmívání je zakázáno, kromě výsměchu modlám, neboť je psáno (1 Kr 18:27): „Elijáš se jim začal posmívat...“
7. Kdo se druhému mstí, porušuje B-ží zákaz, neboť Lv (19:18) uvádí: „Nebudeš se mstít“. Co je to mstít se? Člověk požádá souseda, aby mu půjčil sekyrku a ten odmítne. Dalšího dne přijde soused za člověkem a zase on poprosí o půjčení sekyrky, ale člověk odpoví: „Ty jsi mi nepůjčil, já ti teď taky nepůjčím.“ — Tento člověk se pomstil a přestoupil tím B-ží zákaz. Měl naopak ochotně sekyrku půjčit a neoplácet zlé. Je povinností každého neodplácet ve světských záležitostech zlé zlým, protože pro soudného člověka jsou to všechno nicotnosti, a není člověka hodno mstít se kvůli nim. Král David prohlašuje (Ž 7:5): „Odplácel jsem snad těm, kdo mi činili zle? Hle, pomohl jsem těm, kdo mě nenáviděli bezdůvodně.“
8. Existuje jediný dobrý způsob, jak se pomstít svému nepříteli — osvojit si dobré vlastnosti a chodit cestou spravedlivých. Tak se pomstíte nepřátelům nepřímo, neboť budou zarmouceni, když uslyší o vašich skvělých vlastnostech a dobré pověsti. Kdybyste konali opovrženíhodné skutky, vaši nepřátelé by se radovali z vaší potupy a hanby, a pak by pomsta patřila jim.
9. Také ten, kdo cítí zlobnou ukřivděnost k svému bližnímu, porušuje příkaz, neboť je psáno (Lv 19:18): „Nebudeš chovat zášť proti synům svého lidu“. Co je to zášť? Reuben řekl Šimonovi: „Půjč mi to a to,“ a Reuben odmítl. Po čase přišel Šimon k Reubenovi a chtěl si něco půjčit, a Reuben řekl: „Půjčím ti to, protože nejsem jako ty.“ — Kdo takto jedná, hřeší proti B-žímu příkazu „Nebudeš chovat zášť“. Člověk musí předchozí odmítnutí zcela vypustit z mysli a vůbec se o něm nezmiňovat. To je správný postoj, takovým postojem se pevně zakládá společenské blaho i prospěch země.
