1. Je náboženskou povinností dávat milodary chudým Izraele, jak praví Dt (15:8): „Určitě mu otevřeš svou ruku“, a Lv (25:36) říká: „Tvůj bratr bude žít s tebou“. Ten, kdo vidí, že druhý žádá o pomoc a odvrátí se od něj bez podpory, zhřešil proti B-žímu příkazu, neboť v Dt (15:7) je psáno: „Nezatvrdíš své srdce a nezavřeš svou ruku před tvým nuzným bratrem“. Dobročinnost je vlastností potomků našeho otce Avrahama, neboť je řečeno (Gn 18:19): „Protože Já ho znám, že přikáže svým dětem, aby... činily spravedlnost (cdaka)“. Sláva Izraele bude stvrzena a zákon pravdy se upevní jedině skrze cdaku, jak říká Iz (54:14): „Spravedlností (bi-cedaka) budeš upevněna“. Dobročinnost je daleko důležitější než všechny oběti, neboť je řečeno (Př 21:3): „Prosazovat spravedlnost (cdaka) a právo se Hospodinu více líbí než oběť“. Izrael může být vykoupen jedině skrze dobročinnost, jak řečeno v Iz (1:27): „Sion bude vykoupen soudem a ti, kdo se vrátí do něj, spravedlností (cdakou)“. Přispíváním na dobročinnost nikdo nezchudne, ani se nedostane do nebezpečí, jak opět říká Iz (32:17): „Spravedlnost (cdaka) je pokoj“. Kdo prokazuje milosrdenství, tomu bude milosrdenství prokázáno, je psáno v Dt (13:18): „Učiní tobě milosrdenství, slituje se nad tebou a rozmnoží tě“. Naopak osud necitelného člověka bude nejistý. Svatý, budiž požehnán, je nakloněn volání chudého, jak je psáno (J 34:28): „A On vyslyší křik nuzného“. Každý by tedy měl pozorně naslouchat volání chudých, neboť Hospodin s nimi uzavřel smlouvu (viz Ex 22:26): „A stane se, že bude ke mně volat a Já ho vyslyším, neboť jsem milosrdný“. Talmud jerušalmi (Šir ha-širin raba 6:11) uvádí: „Dveře, jež se neotevřou chudému, budou se otvírat lékaři“. Každý by si měl uvědomit, že on sám si neustále vyprošuje živobytí od B-ha, budiž požehnán, a tak jako sám se modlí, aby B-h vyslyšel jeho prosby a nářky, tak by také on měl vyslyšet volání nuzného. Měl by pomyslet i na to, že kolo Štěstěny se točí stále dokola a jednou možná i on, jeho děti či vnuci budou prosit o milodar. Nikdo ať neříká: „Proč bych měl rozházet své jmění chudým?“ Musí si uvědomit, že jeho bohatství vlastně nepatří jemu, bylo mu dáno jako úvěr, s nímž má vykonávat vůli Toho, jenž mu jej poskytl. A toto (dobročinnost) je ten pravý zisk, který má ze svého plahočení na tomto světě, jak je psáno (Iz 58:8): „Bude tě předcházet tvá spravedlnost (cdaka)“. Dobročinnost odvrací zlý ortel a prodlužuje život.
2. Každý má přispívat na dobročinnost podle svých příjmů. I ten, kdo sám žije z dobročinnosti, musí dát něco z toho, co dostal, jakož i ten, kdo má sice nějaké vlastní peníze, ale nevložil je do obchodu a přijímá podporu, poněvadž jeho příjem nepostačuje k živobytí. Nicméně, pokud člověk něco dostává, je povinen z toho co dostane, část opět dát. I když může dát jen velmi málo, má dávat, protože to málo, co dá, bude mít stejnou váhu jako štědrá suma od bohatého. K tomu říká traktát Menachot (110a): „Když se (Lv 1:9) popisuje zápalná oběť ze skotu, používá se výraz ‚ohnivá oběť, libé vůně‘, když se (tamtéž, 1:17) popisuje zápalná oběť z ptactva, také se uvádí ‚oběť ohnivá, libé vůně‘. Z toho se učíme, že není rozdílu, zda se dává mnoho či málo, pokud člověk obrací svou duši k Otci v nebesích.“ Jestliže však někdo má stěží dost na věci nezbytné k živobytí, nevyžaduje se po něm cdaka, protože vlastní život má přednost před životem druhého.
3. Kolik by se mělo dát potřebnému? „Půjčíš mu podle toho, kolik potřebuje“, říká Dt (15:8). To platí, pokud se potřebnému dává, aniž by o tom kdo věděl. Lidé z jeho komunity jsou povinni dát mu tolik, kolik potřebuje, aby mohl žít na téže úrovni jako před svým zchudnutím. Avšak žebrá-li někdo ode dveří ke dveřím, dáme mu malý obnos podle jeho důstojnosti. Přinejmenším by měl od celé komunity dostat tolik, aby mu to vystačilo na dvě jídla denně a na přespání. Stejně jako nuzným Židům, musíme poskytovat podporu i nuzným nežidům, kvůli zachování pokoje.
4. Kolik má člověk přispívat na dobročinnost? V prvním roku jednu desetinu svého kapitálu, každý následující rok jednu desetinu ze svého ročního příjmu (po odečtení výdajů na domácnost /1/). To je průměrná částka. Optimální naplnění micvy je jedna pětina kapitálu první rok a každý další rok pětina z ročního zisku. Člověk by však neměl dávat více než jednu pětinu, aby později sám nebyl nucen žádat druhé o podporu. Toto omezení platí, dokud je naživu. V závěti může odkázat na cdaku až jednu třetinu svého jmění. Člověk nesmí využít prostředků odložených na dobročinnost k plnění jiné micvy — např. koupit za ně svíčky do synagogy. Peníze musí dát potřebným. Věnuje-li tu částku někomu k obřízce jeho syna, anebo vybaví chudého ženicha či nevěstu a umožní tak jejich sňatek, nebo nakoupí svaté knihy, z nichž bude sám studovat a bude je i půjčovat druhým, pak svůj „desátek“ smí takto utratit — pokud je jeho situace taková, že by si nemohl dovolit vydat ještě další peníze a tím by pak nemohl plnit své náboženské povinnosti. Jestliže někdo nakoupí za „desátek“ knihy, musí je skutečně půjčovat druhým, pokud je právě nutně nepotřebuje pro sebe. Měl by také vepsat do knih, že byly zakoupeny z desátkových peněz, aby si je po jeho smrti potomci nepřivlastnili.
5. Kdo si chce získat úctu, musí přemáhat jecer ha-ra — pud ke zlému, otevřít štědře svou dlaň a nešetřit na ničem, co slouží B-ží slávě. Všechno by mělo být co nejlepší. Když postaví synagogu, musí být krásnější než jeho dům; když sytí hladové, nabídne jim nejlepší jídla ze svého stolu; když odívá nahé, dá jim své nejkvalitnější šaty; když něco posvětí, pak to nejlepší ze svého majetku, neboť je psáno (Lv 3:16): „Všechen tuk patří Hospodinu“.
6. Za dobročinnost je považováno i to, když někdo podporuje své starší děti, které už není povinen vyživovat (tj. starší 6 let), proto, aby učili jeho chlapce Tóře a jeho dcerky mravnému chování. Rovněž dary rodičům (které člověk může podporovat jen z peněz na dobročinnost). Rodiče také mají při poskytování cdaky přednost před všemi ostatními. Ostatní příbuzní mají přednost před cizími. Chudý, bydlící v domě člověka, má přednost před chudým z komunity a chudý z téže komunity má přednost před chudými odjinud. Neboť je psáno (Dt 15:11): „Tvému bratru, chudému a potřebnému, ve své zemi“. Avšak správce dobročinného fondu nesmí dát přednost vlastním příbuzným.
7. Bezcenná je dobročinnost toho, kdo dává nevlídně. I kdyby dal tisíc dukátů, skutek ztratil cenu jeho zlou vůlí. Člověk porušil B-ží příkaz (Dt 15:10): „Tvé srdce nebude nevlídné, když jim budeš dávat“. Dávat máme naopak srdečně a s radostí, s pocitem účasti k jeho trápení, jak je psáno v Jb (30:25): „Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka?“ Měli bychom mít pro druhého slova soucítění a povzbuzení, jak říká Jb (29:13): „Srdce vdovy jsem k plesání povzbuzoval“.
8. Je zakázáno odvrátit se od natažené dlaně toho, kdo prosí o pomoc, i kdybychom mu do ní mohli vložit jen jediný sušený fík či krajíc chleba, neboť je psáno (Ž 74:21): „Kéž zdeptaný není znovu tupen!“ Když nemáme vůbec nic, co bychom mu mohli dát, aspoň k němu s účastí promluvíme. Nesmíme k němu být hrubí nebo křičet na něj, protože je na duchu zlomený a ponížený. Je psáno (Ž 51:19): „Zkroušeným a zdeptaným srdcem B-h nepohrdá“. Běda tomu, kdo zahanbí chudáka! Měli bychom jim být jako rodiče, soucítit s nimi slovy i skutky, neboť je psáno (Jb 29:16): „Byl jsem otcem nuzným“.
9. Příslib cdaky je považován za závazný slib. Kdo tedy řekne „Slibuji, že dám sela (= mince v hodnotě jednoho svatého či dvou běžných šekelů) jako milodar“, musí jej dát chudému bez prodlení. Pokud váhá, porušuje B-ží příkaz (Dt 23:22): „Neotálej splnit“, neboť měl možnost dát ihned. Pokud není nikdo potřebný nablízku, měl by si člověk peníze odložit, až se někdo takový vyskytne. Jestliže člověk udělá takový slib v synagoze, kde příspěvky na dobročinnost vybírá gabaj, neporuší příkaz do chvíle, než jej gabaj požádá o zaplacení. Kdyby se potom člověk rozpakoval dát peníze, prohřeší se proti micvě, vyjma případu, kdy mu gabaj řekne, že peníze okamžitě nepotřebuje; že je pouze bude mít v úschově.
10. Prohlásí-li někdo: „Dám sela tomu a tomu,“ neporuší micvu do chvíle, než potká uvedenou osobu. Člověk by měl mít vždy odložené nějaké peníze na cdaku, aby mohl podělit malým obnosem každého potřebného.
11. Ten, kdo přiměje druhé, aby přispěli na dobročinnost, má větší zásluhu než ten, kdo jen sám dává. Je psáno (Iz 32:17): „Skutek cdaky je pokoj“ a jinde (Da 12:3 ): „Kdo k spravedlnosti přivádějí mnohé, budou jako hvězdy na věky věků“ — to se týká správců dobročinných fondů a těch, kdo vybírají peníze na cdaku. Správce dobročinného fondu by se nemělo dotknout, když jej chudý nějak osočuje, tím jeho zásluhy ještě vzrostou.
12. Z různých způsobů dávání cdaky stojí nejvýše ten, kdy se člověk ujme někoho, kdo je ve zlé situaci, ale ještě neklesl do skutečné bídy. Pomoc pak může být formou finančního daru, nabídnutého důstojnou formou, nebo půjčky, nebo nabídky partnerství v obchodním podnikání, anebo pomoci při hledání zaměstnání, aby dotyčný nemusel žít z milodarů. K tomu říká Lv (25:35): „Posilníš ho“, to znamená pomůžeš mu, aby nepadl.
13. Nejlépe je poskytovat cdaku tajně a pokud možno tak, aby dárce nevěděl, komu se peníze dostanou a obdarovaný nevěděl, od koho je dostal. Rozhodně by se nikdo neměl chlubit svou dobročinností. Pokud však někdo daruje k dobročinným účelům nějaký předmět, smí na něj napsat své jméno, na památku.
14. Dáváme-li cdaku chudému učenci, který studuje Tóru, musíme obzvláště dbát na to, abychom mu nabídli pomoc formou, jež odpovídá jeho důstojnosti. Jestliže není ochoten přijmout peněžitý dar, lze mu nabídnout podíl na obchodní transakci — prodat mu zboží za nízkou cenu a vykoupit zpět za vyšší, nebo vyzná-li se v obchodě, půjčit mu peníze k investování. V Pesachim (53b) se říká: „Kdo podporuje zbožím učence studujícího Tóru (tj. kdo mu dává příležitost obstarat si živobytí), zaslouží usednout v nebeském soudu“ a jinde (Berachot 34b): „Sláva byla prorokována tomu, kdo zabezpečil učence v obchodě a kdo dal svou dceru za ženu učenci“.
15. Člověk by neměl dopustit, aby byl odkázán na dobročinnost. Měl by raději snášet utrapy, než žít z darů od lidí. Traktát Šabat (118a) říká: „Lépe aby byl tvůj šabat jako všední den (pokud jde o sváteční jídla), než být závislý na druhých“. Když vážený učenec upadne do nouze, měl by si najít nějaké zaměstnání, třeba i hodně podřízené a nezůstat odkázaný na pomoc druhých.
16. Kdo nepotřebuje cdaku, ale klame lidi, aby ji dostal, zaslouží si, aby umřel odkázán na milosrdenství bližních. Na druhé straně kdo pomoc potřebuje a neobejde se bez ní — ať už kvůli nemoci či kvůli stáří — ale z hrdosti ji odmítá, je jako vrah a je odpovědný za ztrátu svého života. Z jeho trápení mu nevzejde nic než hřích a špatnost. Pomoc zasluhuje ten, kdo ji potřebuje a své neštěstí a strádání snáší nikoli z pýchy, ale nechce se stát břemenem svému okolí. O něm říká J (17:7): „Požehnaný buď muž, který důvěřuje Hospodinu“.
POZNÁMKY k 34. kpt.:
Poněvadž všichni jsme děti jednoho Otce, máme povinnost — komunita i každý jedinec — podle svých prostředků podporovat potřebné, chránit bezmocné, vdovy, sirotky, dávat bezpečí a přístřeší lidem cizím či bez domova, pečovat o nemocné a pohřbívat mrtvé. Navíc podle judaismu je B-h vlastníkem světa, a my jako obyvatelé Země jsme Jeho svěřenci. Vše, co máme, nám bylo svěřeno Jeho milostí, s povinností podporovat potřebné. Kdybychom jim odmítli přispět, oloupili bychom je o to, co jim podle B-žího zákona patří, zneužili bychom důvěry.
/1/ Poznámka v závorce byla vynechána v mnoha vydáních KŠA. Lembergovo vydání, uznávané jako přesné, ji obsahuje. Jiné halachické autority jsou přísnější a požadují, aby se desátek dával z celkového příjmu před odečtením životních nákladů. Viz MHŠ (4).
