1. Koupíme-li skleněné či kovové kuchyňské náčiní a nádobí od nežidů, nesmíme je hned začít používat — i když je nové — ani pro studené pokrmy. Musíme je ponořit do přírodního vodního zdroje nebo do mikve, způsobilé pro rituální ponoření žen. /1/ Před ponořením se pronese požehnání: „Baruch ata adonaj elokejnu melech ha-olam ašer kidšanu bemicvotav vecivanu al tevilat keli — Požehnán budiž Hospodin, náš B-h, Král světa, jenž nás posvětil svými příkazy a nařídil nám ponořit nádobu“. Ponořujeme-li dva a více předmětů, požehnání pronášíme v plurálu: „... al tevilat kelim“.
2. Poněvadž věci lze ponořovat jen do vody, způsobilé k rituálnímu ponořování žen, musíme dát pozor a neponořovat kuchyňské náčiní a nádobí do vodních toků, rozvodněných deštěm či táním sněhu /2/ (je mnoho halachických překážek, bránících takovému ponoření). Tento problém se často vyskytne před Pesachem, kdy bývají řeky rozvodněné a lidé do nich — chybně — předměty ponořují. (Viz také kpt. 162, v. 12 a 13.)
3. Dřevěné nádoby se nemusí ponořovat. Pokud je drží pohromadě kovové obruče (= sudy), ponoří se bez požehnání. Nádobí z hrnčířské hlíny a kamenina se také nemusí ponořovat. Jsou-li nádoby uvnitř glazované, ponořují se bez požehnání. Totéž platí pro porcelán.
4. Staré nádobí, které bylo používáno nežidy, musí být před ponořením vykošerováno buď očištěním ve vařící vodě (hag´ala), nebo rozžhavením do ruda (libun).
5. Kuchyňské náčiní a nádobí vypůjčené či pronajaté od nežida se nemusí ponořovat. (Pokud si člověk vypůjčil či pronajal tyto předměty od židovského obchodníka, který je koupil od nežida, měl by je ponořit bez požehnání. Obchodník by později o tom měl informovat dalšího kupce těchto věcí, aby je podruhé neponořil a neřekl požehnání bezúčelně.)
6. Skleněné nádobí, vyrobené nežidovskými dělníky v továrně, jejímž majitelem je Žid, by mělo být ponořeno bez požehnání.
7. Jestliže Žid dá nezpracované stříbro či jiný kov na vyrobení kuchyňského náčiní nežidovskému řemeslníkovi, ponoří pak náčiní bez požehnání. Totéž platí, když dá nežidovi opravit děravou nádobu, jež má kapacitu menší než jeden a půl vejce (jeden reviit).
8. Podle našich moudrých se má ponořovat jen kuchyňské náčiní a nádobí určené pro pokrmy, které lze bez další úpravy jíst; proto se nemusí ponořovat železné nástroje pro přípravu macesů, jehla k sepnutí nadívaného masa a pod. Avšak nůž k zaříznutí a nůž ke stahování kůže se musí ponořit bez požehnání, neboť tyto nože se často užívají k přípravě pokrmů, určených k vaření. Totéž platí pro podnosy, na něž se pokládají macesy. Třínožku, na níž se dává hrnec, není třeba ponořovat, protože s jídlem samým nepřijde do styku. Ale kovový rožeň k opékání masa se musí ponořit a říci požehnání. Podle některých autorit se velké skleněné karafy, z nichž se nalévají nápoje do sklenic, nepovažují za stolní náčiní a nemusí se tedy ponořovat. Jiné autority však tvrdí, že se ponořit musí — ponoříme je tedy bez požehnání.
9. Mlýnek na koření by se měl ponořit, protože některé jeho části jsou kovové; avšak spodní část, kam padá mleté koření, se nemusí ponořit, je ze dřeva. Mlýnek na kávu se ponořuje bez požehnání.
10. Před ponořením se nádoba musí dokonale vyčistit, aby na ní nebyla špína, rez či plíseň (smíme prominout jen malé stopy rzi nebo černé skvrnky, jež jsou běžné a lidem nevadí). Celá nádoba se musí ponořit naráz tak, aby vše z ní bylo ve vodě. Ponořit nejdřív jednu a pak druhou polovinu nádoby je nepřípustné. Nádoba s uchy či rukojetí musí být ponořena i s nimi. Pokud nádobu při ponoření budeme držet rukou, musíme nejdřív do vody ponořit ruku a pak uchopit nádobu, a držet ji ne pevně, ale jen volným stiskem. Jestliže se nádoba ponořuje zavěšena na provázku, jako kdybychom ji ponořovali do studně, provázek musí být zavázán volně, aby každá část nádoby /3/ přišla do styku s vodou.
11. Ponořují-li se nádoby s úzkým hrdlem, musíme je nechat ve vodě tak dlouho, dokud se celé nenaplní vodou.
12. Nezletilým (chlapcům ani dívkám) nesmí být svěřena odpovědnost /4/ za rituální ponoření nádobí.
13. Je zakázáno provádět rituální ponoření nádoby o šabatu či svátku. Pokud jsme to zapomněli vykonat ve všední den, měli bychom nádobu darovat nežidovi a pak si ji od něj vypůjčit. Pokud je to nádoba na nošení vody a žijeme v komunitě, kde je dovoleno přenášet věci o šabatu, lze do nádoby načerpat vodu a přinést domů, tak to nebude vypadat, jako bychom ji ponořili; neřekneme však požehnání. /5/
POZNÁMKY k 37. kpt.:
/1/ Na mikve, užívanou k rituálnímu ponořování mužů, jsou mírnější požadavky.
/2/ Viz také ŠA, Jore dea (201:2). Ježto je obtížné určit, zda přírodní vodní zdroj je způsobilý nebo ne, lépe je vyhnout se problému a ponořovat nádobí pouze do košer mikve.
/3/ Běžná praxe je položit předměty do děrované nádoby a ponořit vše do mikve.
/4/ Ale smí to dělat pod dohledem dospělého.
/5/ Pokud byla nádoba darována nežidovi a pak od něj zpětně vypůjčena, ponoří se po šabatu bez požehnání, viz ŠA HR (323:8), ale MB (323:33) dovoluje o šabatu ponořit nádobu, u níž je pochybnost, zda se má ponořit či ne.
