1. Před požitím chleba, nad kterým se říká požehnání „Ha moci — Jenž vyvádí chléb ze země“, si musíme nejdřív umýt ruce. Pokud je množství chleba alespoň váhy vejce (k´bejca — asi 52-62g) /1/, musí se říci požehnání nad mytím rukou, je-li však chleba méně, nemusí se říkat.
2. Voda na mytí rukou musí být vylita z nádoby /2/, která je celá, není děravá, ani naprasklá. Kolem hrdla musí být hladká, bez žlábkování a jakýchkoli výčnělků. /3/ Použijeme-li nádobu s hubičkou (džbán), nesmíme lít vodu hubičkou, poněvadž ta není považována za součást nádoby, ježto se v ní tekutina neudrží. Musíme tedy vodu lít přes okraj džbánu mimo žlábek.
3. Nádoba, která může stát, jen když je podepřená, považuje se za „nádobu“ a smí být k mytí použita jen tehdy, jestli byla záměrně vyrobena tak, že stojí jen s oporou. Pokud tak ale nebyla původně vyrobena — např. poklička hrnce — neměla by se použít k vylití vody při mytí. ŠA k tomu uvádí rozdílné názory.
4. Je obtížné stanovit přesně minimální množství vody, kterou si člověk musí vylít na ruce. Je nutno vylít větší množství vody na každou ruku. /4/ Traktát Šabat (62b) cituje rabi Chisdu, který řekl: „Myju se vrchovatou dlaní vody a B-h mi uštědřuje vrchovatou dlaň milosti.“ Nejdřív si člověk myje pravou ruku, pak levou (viz kpt. 2, b. 3). Voda se musí nalít na celou ruku až po zápěstí, tak aby ani kousek nezůstal suchý. Člověk by tedy měl dát prsty lehce od sebe a otočit je tak, aby voda stekla po celé jejich délce i šířce. Celá ruka by se měla polít na jedno vylití. Lépe je tedy nenalévat vodu z nádoby s úzkým hrdlem, např. z láhve, protože pak voda nepochází z jednoho vylití. Na každou ruku nalejeme dvakrát.
5. Když si člověk umyje obě ruce, otře je jednu o druhou a pozvedne je vzhůru asi do výše hlavy, jak říká Ž (134:2): „Pozdvihujte ruce...“ a řekne požehnání: „Baruch ata adonaj elokejnu melech ha-olam ašer kidšanu bemicvotav vecivanu al netilat jadajim — Požehnán budiž Hospodine, B-že náš, Králi světa, jenž nás posvětil svými příkazy a nařídil nám umývat si ruce“. Vysvětlili jsme již v kpt. 9 (b. 8), že požehnání nad micvou se obvykle říká bezprostředně před vykonáním micvy. Mytí rukou je výjimka, poněvadž člověk neměl před umytím ruce čisté. Kvůli jednotnosti stanovili naši moudří, že požehnání se vždy řekne až po umytí. Požehnání se tedy řekne před dokončením micvy — usušení rukou je součástí micvy. Člověk si naleje vodu jedenkrát na každou ruku, otře jednu o druhou, pronese požehnání a naleje vodu na každou ruku podruhé. /5/ Pak si musí ruce důkladně osušit; neměl by si je otírat o košili, protože to škodí paměti.
6. Když se někdo po vylití vody na jednu ruku dotkne druhé, neumyté ruky, anebo někdo druhý se ho dotkne neumytou rukou, voda na ruce bude nečistá a musí ruku osušit a nalít na ni vodu znova. Stane-li se to poté, co už řekl požehnání, nemusí je říct podruhé.
7. Kdo nemá vhodnou nádobu, smí ponořit ruce do vodního toku, do nádrže způsobilé pro rituální ponoření žen (viz kpt. 162), nebo do studánky, i když má menší objem vody než 40 sea. /6/ V krajním případě smí zabořit ruce do sněhu, pokud je ho na zemi dost, aby to tvořilo 40 sea. Myjeme-li si ruce pod pumpou, položíme jednu ruku nízko k zemi /7/, druhou rukou na ni pumpujeme vodu a pak ruce vyměníme; nebo nám může někdo napumpovat vodu na ruce. Jsou-li ruce vysoko od země, mytí rukou pod pumpou je neplatné.
8. Když má voda změněnou barvu, ať už kvůli tomu, kde se nachází nebo že do ní něco spadlo /8/, je nepřijatelná pro rituální mytí; ale je-li to z přirozených příčin, voda zůstává přijatelná. Voda, kterou jsme použili k mytí nádobí nebo k opláchnutí zeleniny, nebo voda, která je v nádobě proto, aby udržela nápoje studené, nebo proto, že jsme zkoumali objem nádoby, je pro rituální mytí rukou nevhodná. Podle některých autorit je považována za špinavou i voda, která se nám oškliví — např. proto, že se z ní napil pes nebo prase. Je správné řídit se tímto názorem.
9. Jestliže se někdo dotkne vody před mytím rukou, voda se tím neznečistí. Po použití záchodu smí tedy člověk nabrat dlaní vodu na umytí rukou z nádoby a zbytek smí použít pro mytí rukou před jídlem. Avšak pokud ponoří ruce do vody s úmyslem očistit si je, pak i kdyby do vody ponořil jen malíček, všechna voda v nádobě se stane nepřijatelná k rituálnímu mytí, protože se s ní vykonala nějaká činnost.
10. Slaná voda, nebo kalná či zahnívající, ze které by se pes nenapil, je nevhodná pro mytí rukou před jídlem.
11. Před rituálním mytím rukou se přesvědčíme, zda máme ruce čisté a bez jakékoli bránící překážky — chacica. Dlouhé nehty je třeba vyčistit, aby za nimi nebyla špína, neboť i to se považuje za chacicu. /9/ Také prsteny, které si obvykle stahujeme, je třeba před mytím stáhnout z prstů.
12. Má-li někdo na rukou barvu, ale barva ruce jen zbarvila a netvoří na nich povlak, nepovažuje se to za překážku. Ale je-li trocha barvy ve vrstvě, je to chacica. Ruce malíře, potřísněné barvou, ruce řezníka od krve či ruce písaře od inkoustu se za chacicu nepokládají, ježto většina příslušníků jmenovaných profesí na to nedbá; neměla by však být pokryta převážná část ruky. Obvaz na zraněné ruce není bránící překážkou, pokud by jeho odstranění způsobilo člověku bolest. (Viz též kpt. 161 o překážkách při ponořování žen v mikvi — tytéž zásady platí i pro mytí rukou.)
13. Voda musí být na ruce vylita „úsilím člověka“. Mytí rukou ve vodě, která proudí samovolně, se nepovažuje za mytí. Jestliže se odstraní čep ze sudu, pak první výtrysk vody z otvoru je považován za vylitý „úsilím člověka“, ale další vytékání vody se považuje za samovolné. Pokud si tedy chceme umýt ruce, snažíme se, aby celá ruka se omyla prvním výtryskem vody, pak otvor ucpeme a znovu odstraníme čep pro druhý výtrysk. Jestliže neumíme posoudit, co je první výtrysk, nesmíme si ruce tímto způsobem mýt. Nesmíme si mýt ruce ve vodě vytékající ze sudu, v němž je malý otvor a voda vytéká jen slabě.
14. Je zakázáno jíst bez umytí rukou, i kdyby byly obaleny látkou. Na cestách, když není voda k dispozici, ale je jisté, že není dál než 4 km dopředu nebo 1 km dozadu, musí člověk k vodě dojít, aby si mohl umýt ruce před jídlem. Pokud ovšem neví, zda vodu najde, anebo cestuje s dalšími lidmi a bojí se oddělit od nich, smí si ruce otřít o šaty nebo navléci rukavice a sníst chléb. Totéž platí, když si nemůže umýt ruce z důvodů, které nemůže sám ovlivnit.
15. Halachické autority se neshodují v názoru na to, jak se má člověk zachovat, když před jídlem vykoná tělesnou potřebu, po níž si musí umýt ruce a říci požehnání Ašer jacar a současně si musí umýt ruce před jídlem. Správné je umýt si ruce nejdříve způsobem nedostačujícím pro mytí rukou před jídlem, tj. nalít vodu do dlaně jedné ruky, zamnout obě ruce, pak je osušit a říci požehnání Ašer jacar. Pak si umyje ruce, jak předepsáno před jídlem a řekne požehnání Al netilat.
16. Pokud se člověk dotkne během jídla té části těla, jež obvykle bývá zakryta, nebo se poškrábe na hlavě, nebo se vymočí, musí si umýt ruce znovu, ale už bez požehnání. I když vykoná velkou potřebu, umyje si ruce bez požehnání Al netilat.
17. Když jíme pokrm, který byl ponořený v tekutině, anebo pokrm je polit tekutinou, pak i když se nedotkneme pokrmu tam, kde je tekutina, musíme si nejdřív umýt ruce, ale bez požehnání Al netilat. Většina lidí tomu nevěnuje pozornost, ale bohabojná osoba by to měla dodržovat.
18. Tekutiny, kterých se týká předchozí pravidlo: víno včetně vinného octa, včelí med, olivový olej, mléko včetně syrovátky, dobytčí a jiná zvířecí i ptačí krev (k lékařským účelům) a voda — celkem sedm. Ovocné šťávy, i tam, kde je běžné dělat šťávu k pití vymačkáním ovoce, nejsou považovány za tekutiny ve smyslu předchozího pravidla.
19. Ovoce konzervované v cukru nevyžaduje rituální mytí rukou, protože cukr není tekutina. Ani šťáva z ovoce se nepovažuje za tekutinu. Je-li ovoce konzervováno v medu a med je hodně ztuhlý, není již považován za tekutinu, ale za pevnou látku a nevyžaduje pak mytí rukou. Pokud ale není med dost tuhý, jen poněkud zhoustl a je stále tekutý, vyžaduje mytí rukou. Máslo, které je obsaženo v mléce, se nepovažuje za tekutinu, ale za pevnou látku, pokud je ztuhlé; je-li roztálé, je to tekutina.
20. Pokrmy, které se běžně jedí bez lžíce a vidličky, vyžadují mytí rukou, i když je člověk jí lžící či vidličkou. Pokrmy, které se běžně jedí lžicí či vidličkou — např. lívance, ovoce v medu — nevyžadují mytí rukou v těch oblastech, kde se jedí pouze lžící či vidličkou.
21. Všechny látky získané z vody jsou považovány za vodu. Pokud tedy namočíme ředkev do soli, musíme si umýt ruce. Alkohol z obilí či ovoce není v tomto smyslu považován za tekutinu, protože vzniká destilací z obilí či ovoce. Třebaže obsahuje něco vody a také se voda přidává, je to stále jen menší část destilátu. Namočíme-li tedy něco do destilátu a jíme, nemusíme si umýt ruce. Ale whisky ze zrní či vinných zrn nebo vinných fermentů se samozřejmě za tekutinu považuje.
POZNÁMKY k 40. kpt.:
/1/ Běžný přepočet: jedno množství k´bejca = 2 množství k´zajit, (podle Šiurej koma a r. Moše Feinsteina). Chazon Iš udává 3 množství k´zajit, tj. kolem 100g.
/2/ Nádoba musí mít objem nejméně 1 reviit (86,4 ml podle ŠT, podle Chazon Iš 150 ml (ŠA 159:1).
/3/ MHŠ (3) cituje názory, které dovolují použít takovou nádobu, pokud obsahuje aspoň 1 reviit vody pod prasklinou. Podobně se smí použít nádoba s vadami na okraji, pokud člověk naleje bokem.
/4/ ŠA HR (162:1) a MB (158:37) považují za minimum vylít 1 reviit na každou ruku.
/5/ Rabi Šneur Zalman z Ljadi ve svých pesokim k siduru a MB (158:41) uvádějí, že požehnání by se mělo říct po druhém vylití vody na jednu ruku.
/6/ 40 sea = minimální množství vody potřebné pro košer mikve. Studánka či řeka vhodná pro rituální ponoření nemusí mít toto množství vody. Avšak ŠA HR (159:21) a MB (159:82) zmiňují rozpory v názorech rabínů na to, zda mikve musí mít toto množství vody pro umytí rukou.
/7/ Týká se pumpy, která nemá koryto. Když má člověk ruku nízko u země, považuje se to za ponoření do studně, z níž vodu pumpuje. (MB 159:47, Šaarej cijun 45)
/8/ Je-li změna barvy vody dána nečistotou nebo blátem, které do ní spadlo, smí se pro mytí použít, pokud by se z ní pes napil. (ŠA HR 160:1, MB 160:3)
/9/ Týká se špíny, která je nad místem, kde prst končí. Špína mezi nehtem a prstem se nepovažuje za překážku. (ŠA HR 161:1, MB 161:3)
/10/ Podle ŠA HR (164:2), ale MB (164:13) cituje názory vyžadující opětné vyslovení požehnání.
