1. Kdo má dobytek nebo drůbež, které musí krmit, má zakázáno usednout k jídlu dřív, než je nakrmí, neboť je psáno (Dt 11:15): „Na tvém poli dám vyrůst trávě pro tvůj dobytek, a budeš jíst až do sytosti“. V Tóře se tedy dává přednost nakrmení zvířat před člověkem. Pokud však jde o pití, má přednost člověk, neboť je psáno (Gn 24:46): „Pij, a také velbloudy tvé napojím“ a jinde (Nu 20:8): „Napojíš shromáždění i jejich dobytek“.
2. Neměli bychom jíst či pít hltavě, ani jíst a pít vstoje; stůl k jídlu má být čistý a upravený, i když máme jen obyčejné jídlo. Neměli bychom držet v ruce a ukusovat z kousku jídla většího než k´bejca. Není slušné držet jídlo jednou rukou a druhou z něj po kousku ulamovat. Člověk by neměl vypít skleničku vína naráz. Kdo to dělá, je piják. Běžným zvykem je vypít skleničku nadvakrát; vypít ji natřikrát je známkou vyběračnosti, leda by byla sklenička hodně velká — pak ji člověk smí vypít na tolik doušků, jak libo. Pijeme-li z velmi malé skleničky, smíme ji vypít naráz.
3. Člověk nesmí vzít kousek chleba a pak jej položit na stůl, nebo dát druhému, nebo odložit zpět na mísu, protože druhému by to mohlo být odporné. Neměl by ani upít ze skleničky a pak nabídnout zbytek druhému, neboť nutno být opatrný a nepít ze sklenice, z níž pil někdo jiný; a je možné, že ten, komu by to bylo nabídnuto, cítil by se nucen zbytek vypít jen z ostýchavosti a proti své vůli.
4. Hostitel nemá projevovat podráždění či hněv u jídla. Hosté i členové domácnosti by se pak rozpakovali jíst v domnění, že hostitel jim nerad jídlo dává.
5. Během jídla by se nemělo mluvit, ani o slovech Tóry, aby sousto nevklouzlo do průdušnice namísto do jícnu. Je také zakázáno přát osobě, která kýchne, „Na zdraví.“ To platí, pokud se skutečně věnujeme jedení. Ale pokud právě nejíme, je povinností diskutovat u stolu o slovech Tóry a tuto micvu nutno pečlivě dodržovat. Dobrým zvykem je recitovat Ž (23): Žalm Davida, „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku“, což jsou slova Tóry i modlitba za výživu. Na závěr jídla se ve všední dny obvykle říká žalm, např. (Ž 137): „Při řekách babylónských“ a o šabatu a svátcích, kdy se nemodlíme tachanun, je zvykem přečíst Ž 126: „Píseň stupňů, Když Hospodin vedl opět zajatce Sijonské“. Pokud u stolu studujeme z knihy, musíme být velmi opatrní, neboť v knihách bývají červíci a mohli bychom (B-h chraň) porušit B-ží ustanovení (zákaz červů v jídle).
6. Jedí-li dvě osoby u téhož stolu (i když každá z nich jí ze svého vlastního talíře) nebo jedí-li obě ovoce (byť každá z nich má před sebou vlastní porci), je slušné počkat, až začne jíst starší či výše postavený z obou. Kdo to neudělá, je neotesanec.
7. Jestliže dvě osoby jedí z jedné mísy a jedna z nich ustane v jídle, aby se napila či vykonala jiný běžný úkon, je zdvořilé, aby druhá osoba počkala, než spolustolovník opět začne jíst; pokud však společně jedí tři a jeden z nich ustane v jídle, zbývající dva na něj nemusí čekat.
8. Chléb smíme použít k jakémukoli účelu, pokud se tím chléb nestane odporným. Nesmíme jej tedy opřít o talíř, obsahující něco, čím by chléb nasákl a stal se nevábným. Pokud jíme nějaké jídlo pomocí kousku chleba namísto lžící, musíme při každém soustu jídla sníst i sousto chleba a musíme sníst celý kousek chleba, který jsme si vzali.
9. Je zakázáno chlebem hodit, i když se tím chléb nestane odporným; neboť samotné házení je projev neúcty k chlebu. Nesmíme házet žádným jídlem, pokud by se tím stalo nevábným, ale smíme házet tím, co zůstane zcela nedotčeno, např. ořechy a pod. Neměli bychom si sedat na kabelu s ovocem, protože bychom je tím mohli rozmačkat. Neměli bychom si umývat ruce vínem či jiným nápojem, protože užívat jídlo k takovému účelu je projev neúcty. Když vidíme jídlo ležet na zemi, musíme je zvednout. Jídlo určené lidem by nemělo sloužit jako krmení pro zvířata, použít jídlo k takovému účelu je znevažující.
10. Smíme použít chléb či jiný druh jídla jako lék, i když se tím stane nevábným.
11. Je nutno být opatrný a drobty nevyhazovat, způsobuje to bídu; měli bychom je posbírat a hodit drůbeži.
12. Neměli bychom pít vodu v přítomnosti druhých, měli bychom aspoň otočit tvář. Nemusíme to však dělat, pijeme-li jiný nápoj.
13. Neměli bychom hledět do tváře osoby, která jí či pije, ani do jejího talíře s jídlem, abychom ji tím neuvedli do rozpaků.
14. Měli bychom nabídnout kousek každého jídla, které lákavě voní a vzbuzuje chuť, tomu, kdo při jídle obsluhuje. Je pro něj jistě obtížné vidět jídlo, které vyvolává chuť, když je sám nemůže jíst. (Viz také kpt. 33, b. 4.)
15. Neměli bychom nikomu dát jídlo, pokud si nejsme jisti, že si umyl ruce a řekl příslušné požehnání.
16. Žena, jejíž manžel není přítomen, by neměla pít víno; a pokud je mimo svůj dům, nesmí pít žádné víno, ani když je manžel přítomen. To platí i pro další opojné nápoje. Avšak pokud je zvyklá pít víno v přítomnosti svého manžela, smí trochu vypít, i když manžel není přítomen.
17. Hosté nesmí dávat z jídla, které je jim předloženo, hostitelovým dětem. Možná hostitel už nemá víc, než předložil a bude se cítit zahanbený, že hosté nemají dostatek jídla pro sebe. Avšak jestliže je na stole hojnost jídla, zákaz neplatí.
18. Když člověk přijde na návštěvu, nesmí říct: „Dejte mi něco k jídlu,“ ale počká, až mu nabídnou. Nesmí jíst z jídla, když hostitel nemá dost, a to ani když jej hostitel vyzve, aby jedl s ním. Porušení tohoto pravidla je těžký hřích a je těžké získat za něj odpuštění.
19. Nesmíme opustit své místo u stolu, dokud se neřekne modlitba po jídle — Birkat ha-mazon. Nesmíme odejít do jiné místnosti a dokončit jídlo tam, ani když odejdeme s úmyslem vrátit se ke stolu a dokončit jídlo na svém místě; nesmíme ani překročit práh dveří, přestože máme v úmyslu vrátit se ke stolu a dokončit jídlo. Avšak i když člověk poruší pravidlo a odejde od stolu, nemusí znovu říkat Ha-moci, ať už dokončí jídlo na jiném místě nebo se vrátí na místo původní, poněvadž zasedl k jídlu zahrnujícímu chléb, vzdor změně místa se to považuje za jedno jídlo. Člověk si jen musí dát pozor, aby snědl alespoň k´zajit chleba na tom místě, kde chce říkat Birkat ha-mazon. Toto neplatí pro jiná jídla.
20. Když několik osob jí společně a některé z nich odejdou s úmyslem vrátit se, pak dokud aspoň jedna osoba zůstala na původním místě, status místa je zachován a když se ostatní osoby vrátí, nepovažuje se to za přerušení.
21. Jestliže již při vyslovení Ha-moci máme v úmyslu odejít potom do jiné místnosti a říci Birkat ha-mazon tam, smíme to udělat, pokud tam sníme kousek chleba — alespoň k´zajit. Smíme to však udělat, jen když je to nezbytné kvůli jídlu souvisejícímu s micvou.
22. Pokud člověk odříká Šmone esre uprostřed jídla, nemusí před pokračováním v jídle znovu říct Ha-moci. Obdobně i když usne — zdřímnutím či polospánkem — nepovažuje se to za přerušení. Také přerušení jídla z jiných důvodů — např. vykonání potřeby a pod. — se nepovažuje za přerušení. Ve všech těchto případech však si musíme znovu umýt ruce, poněvadž došlo k rozptýlení pozornosti, leda si člověk dával zvláštní pozor, aby čistotu rukou neporušil. Nemusíme však říci Al netilat jadajim, protože opakovat požehnání nad mytím rukou kvůli rozptýlení pozornosti se nevyžaduje.
23. Jestliže se po skončení jídla rozhodneme říci Birkat hamazon, ale pak změníme úmysl a chceme ještě něco sníst nebo vypít, vznikne pochybnost ohledně požehnání, na niž není jednotný názor. Proto je třeba se podobnému jednání vyhnout a říci Birkat ha-mazon ihned, jakmile se rozhodneme to udělat.
