1. Dříve než člověk pronese požehnání, musí vědět, jaké požehnání má říci, aby při vyslovení B-žího jména (které je jádrem požehnání) již věděl, jak požehnání zakončit. Říká-li požehnání, nesmí přitom dělat nic jiného. Požehnání se nemá říkat chvatně, ale soustředit se na smysl slov. /1/ Sefer chasidim — Kniha zbožných k tomu říká: „Když si myjeme ruce (nad chlebem) či říkáme obecně známá požehnání nad ovocem nebo nad micvot, musíme zaměřit svou pozornost na to, abychom chválili jméno Tvůrce, který nám ve své obdivuhodné laskavosti dává ovoce či chléb, z něhož jíme a přikázal nám plnit tuto micvu. Neměli bychom říkat slova automaticky, bezmyšlenkovitě. Jinak vzbudíme B-ží hněv, jak nám to On říká prostřednictvím Iz (29:13): „Přestože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, jejich srdce je daleko ode mne a jejich bázeň přede mnou je jen navyklým lidským ustanovením“. B-h řekl Izajáši: „Podívej se na chování mých dětí. Je jen povrchní. Zachovávají mé zákony, jako člověk uchovává a dodržuje zvyky svých předků. Přicházejí do Mého domu a odříkávají modlitby bez vnitřního zaujetí, jako by to byl rodinný obyčej. Myjí si ruce a recitují požehnání nad mytím, lámou chléb a říkají Ha-moci lechem, pijí a odříkávají příslušná požehnání, jako by to byl jen vžitý zvyk. Odříkávají slova, ale nesoustředí se na to, aby Mě chválili.“ Kvůli tomu se probudil Jeho hněv, přísahal při Svém vznešeném jménu, že zničí moudrost jejich moudrých mužů, kteří Ho poznali, a přesto mu vzdávali chválu jen ze zvyku a bez účasti srdce. „Proto já zakročím ... a zanikne moudrost jeho moudrých.“ Proto nás naši Moudří varují (Nedarim 62a): „Dělej ty věci kvůli jejich Tvůrci“. Měli bychom si navyknout říkat požehnání nahlas, neboť zvuk hlasu posiluje soustředění mysli.
2. Říkáme-li požehnání, máme mít ústa volná, bez slin i čehokoli jiného; jak říká Ž (71:8): „Má ústa jsou plná Tvé chvály“.
3. Je zakázáno vyslovovat jméno B-ží zbytečně, kdo to udělá, přestupuje micvu ase, neboť je psáno (Dt 6:13): „Budeš se bát Hospodina svého B-ha“ a také (Dt 28:58): „Jestliže nebudeš dodržovat ... bát se toho slavného a hrozného Jména“. Znakem bázně a úcty je nevyslovovat Jeho vznešené jméno jinak než s úmyslem chválit a žehnat, když jsme povinni to dělat, anebo při studiu Tóry. Celé tělo by se mělo třást při vyslovení jména B-ha, budiž požehnán. Zákaz se netýká jen nevyslovitelného B-žího jména (jud-he-vav-he, tetragrammaton), ale i všech Jeho přívlastků, budiž požehnán. Je zakázáno vyslovit B-ží jméno v kterémkoli jazyce, nikoli tedy pouze ve svaté řeči (hebrejštině). Ten, kdo zaklíná sebe či bližního jménem B-žím nebo některým z Jeho přívlastků (vlastností — kinuj — tj. výrazů, užívaných k chvále B-ha, např. Vznešený, Mocný, Hrozný, Věrný, Slavný, Pevný, Věčný, Všemohoucí, Milostivý, Slitovný, Pomalý v hněvu, Štědrý v milosrdenství), zaslouží trest mrskání. Většina lidí je v tomto ohledu málo opatrná a často říká v jidiš „ať ho B-h potrestá“ apod. Přestupují tím zákaz Tóry. Kdo se zaklíná bez vyslovení B-žího jména, anebo nepřímo (např. „Kéž tomu a tomu B-h nepožehná“), zaslouží trest mrskání. Tyto tresty ovšem nejsou nyní dovoleny. Je zakázáno psát jméno B-ha, budiž požehnán, v dopise, a to v jakémkoli jazyce. /2/ Hodně lidí chybuje tím, že píší B-ží jméno v místním jazyce, nebo napíší francouzské slovo „adieu“, což znamená „s B-hem“. Je to tedy prohřešek, neboť dopis může skončit někde na smetišti. Toto časté znevažující užití B-žího jména způsobuje chudobu v Izraeli; a bude třeba mnoho úsilí a moudrosti, aby se tento zlozvyk vymýtil. Jestliže někdo říká požehnání a začne mít plná ústa slin, měl by nejdřív vyplivnout sliny a pak vyslovit B-ží jméno, ne naopak. /3/ Stejně to má udělat, když líbá svitek Tóry, tedy vyplivnout předtím, ne potom. Když člověk potřebuje odkázat k B-žímu jménu, měl by říci „Hašem“, nikoli „Adošem“ — tento výraz není dosti důstojný, mluvíme-li o B-hu.
4. Musíme být velmi opatrní, abychom nepronášeli požehnání bezúčelně nebo když není opravdu nutné je říkat. /4/ Když už se člověk spletl a vyslovil B-ží jméno bez účelu, dokončí větou „Baruch šem kevod malchuto leolam vaed — Požehnáno budiž jméno Jeho slavného království navěky a navždy“. Když někdo začne požehnání a bezprostředně po vyslovení B-žího jména (např. řekl Baruch ata adonaj) — si uvědomí, že požehnání nebylo nutné, dokončí slovy „lamdeni chukecha — vyučuj mě svým ustanovením“, což tvoří dohromady verš Ž (119:12), je to tedy, jako by člověk recitoval žalm a jméno B-ží pak není vysloveno nadarmo. Pokud člověk již vyslovil B-ží jméno (jako v předchozím případu) a začal, ale nedořekl slovo elokejnu — např. řekl jen elokej — může pokračovat slovy „jisrael avinu meolam vead olam — Izraele, otce našeho, navěky a navždy“, čímž doplní do úplnosti verš 1. Pa (29:10). Přesto by k tomu měl ještě připojit „Baruch šem kevod malchuto leolam vaed.“
5. Když někdo již řekl požehnání nad vodou, ale dřív než se napije, zjistí, že někdo v sousedství zemřel, musí nejdříve trochu vody upít, než ji vylije, aby požehnání nebylo zbytečné. Udělá to, i když je zvykem vylít všechnu vodu v domech sousedících s domem mrtvého (považuje se za nebezpečnou). Člověk se nemusí bát napít, neboť Kaz (8:5) říká: „Kdo dodržuje přikázání, nepozná nic zlého“. Po napití by však měl zbytek vody vylít.
6. Je-li člověk na pochybách, zda řekl či neřekl nějaké požehnání, nemusí je říkat znovu, s výjimkou Birkat ha-mazon /5/, požehnání nad Tórou a požehnání me´ejn Šaloš.
7. Denně bychom měli pronést alespoň sto požehnání. To stanovil král David. Odkaz na to najdeme v 2S (23:1): „Výrok muže, který byl vyzdvižen na (hebr. al) výšinu“; numerická hodnota al = 100. Opíráme se také o Dt (10:12): „Nyní, Izraeli, co (hebr. ma) žádá Hospodin, Tvůj B-h od tebe“; podle Menachot (43b) nečteme tu „ma-co“, ale „mea-sto“. Pokaždé když pronášíme požehnání, uvědomíme si znovu bázeň před B-hem, lásku k Němu, připomeneme si Ho. Zlořečení uvedených v Dt (28:15-61) je 98, přidáme-li k nim (v. 61 tamtéž) „každou nemoc“ a „každou ránu“, dostaneme počet 100. Sto požehnání, která řekneme každý den, nás tedy chrání před stovkou zlořečení. O šabatech, svátcích a půstech, kdy se některá z požehnání vynechávají /6/ a je jich tedy méně než sto, lze doplnit počet tím, že sledujeme požehnání chazana při opakování Šmone esre a požehnání nad Tórou a haftarou a vždy odpovíme Amen. /7/ Počet doplníme také říkáním více požehnání při jídle, např. nad různými lahůdkami.
8. Kdykoli slyšíme, že někdo vedle nás říká požehnání, odpovíme na ně. Slyšíme-li „Baruch ata adonaj“, odpovíme „Baruch hu u´baruch šemo - Budiž požehnán a požehnáno Jeho jméno“. Když soused požehnání dořekne, odpovíme Amen. Slovo „amen“ znamená „je to pravda“. Odpovídáme-li tedy Amen, měli bychom mít na mysli dvě věci — že 1/ to, co říká dané požehnání, je pravda; a že 2/ my sami tomu věříme. U požehnání, jež jsou zároveň prosbami — např. ve Šmone esre požehnání od „Ata chonen leadam daat — Ty obdařuješ člověka poznáním“ až po „Hamachazir šechinato le-cijon — Jenž navrací Svou přítomnost na Sion“ a „Sim šalom — Uděl mír“ musíme mít při Amen na mysli tyto dvě věci — že požehnání vyjadřuje pravdu a že tato pravda se v krátkém čase vyjeví (bude-li to B-ží vůle). Při odpovědi na kadiš, který se obrací jen do budoucnosti, bychom měli myslet na to, aby se obsah modlitby brzy naplnil.
9. Když slyšíme požehnání ve chvíli, kdy sami právě čteme tu část modlitby, která se nesmí přerušit, pak nebudeme odpovídat Baruch hu u-baruch šemo. Stejně tak, slyšíme-li požehnání, kterému stačí pouze naslouchat, abychom splnili povinnost — např. požehnání před troubením na šofar nebo před čtením megily (svitku Ester) — v takovém případě nesmíme říci Baruch hu u-baruch šemo, neboť by to bylo považováno za přerušení. /8/ Pravidla týkající se odpovědi Amen při modlitbách, které nesmějí být přerušeny, jsou vysvětlena v kpt. 14 a 16.
10. Musíme věnovat velkou pozornost správnému vyslovení slova Amen, abychom „neusekli“ alef a „nespolkli“ nun. Stejně tak musíme dát pozor, abychom neodpověděli Amen dřív, než doznělo celé požehnání (tzv. amen chatufa — ukvapené amen). S odpovědí bychom ale neměli ani otálet (tzv. amen jetoma — osiřelé amen), měli bychom odpovědět okamžitě po dokončení požehnání. Nesmíme odpovědět hlasitěji než ten, kdo pronesl požehnání, neboť je psáno (Ž 34:4): „Velebte Hospodina se mnou, společně vyvyšujme Jeho jméno“.
11. Neodpovídáme Amen na požehnání, které jsme sami řekli (vyjma požehnání „Bone Jerušalajim — Jenž zbuduje Jeruzalém“ v Birkat ha-mazon). Ani když někdo ukončí (stejné) požehnání společně s chazanem, nebude říkat Amen. Ale když dořekne požehnání a chazan v tomtéž okamžiku dokončil jiné požehnání, pak se Amen smí říci. Dokončíme-li společně s chazanem následující požehnání: „Jištabach — Velebeno budiž“, „Šomer amo jisrael laad — Jenž střeží svůj lid Izrael“, „Jehalelucha — Velebí Tě, Hospodine“ (po Halelu), pak musíme odpovědět Amen, protože většina autorit tvrdí, že po těchto požehnáních člověk má odpovědět Amen i sám sobě.
POZNÁMKY k 6. kpt.:
/1/ Je důležité znát význam slov „Baruch ata Hašem elokejnu melech ha-olam = Požehnán buď Hospodine, Bože náš, Králi světa“ a také význam závěrečných slov krátkých požehnání, jako je „ha-moci lechem min ha-arec“, „bore p´ri ha-ec“ aj. U delších požehnání je podstatné, aby člověk rozuměl, že chválí B-ha. Kdo nechápe smysl požehnání, měl by požádat někoho o vysvětlení (MHŠ 1).
/2/ Židé si chtějí připomínat B-ží přítomnost ve všem, co dělají. Je zvykem začít dopis zkratkou „B´´H = Baruch Hašem — Požehnáno budiž Jméno“ nebo „BS´D = Be seuta diš´maja — S pomocí Nebes“.
/3/ Neměl by plivat těsně před vyslovením B-žího jména.
/4/ Dospělí mají zakázáno říkat B-ží jméno, když se učí požehnání nebo učí jiné dospělé. Děti a jejich učitel mohou říkat B-ží jméno při učení.
/5/ Pokud je možné, měl by člověk naslouchat druhému, říká-li stejné požehnání a odpovědět Amen. Oba by přitom měli mít na mysli, že i když člověku stále zůstává povinnost požehnání sám říci, sousedovo požehnání může zahrnout i jej.
/6/ O šabatu a svátcích je počet požehnání menší, poněvadž Amida obsahuje pouze 7 požehnání oproti 19 v Amidě všedního dne. O postním dnu se neříká žádné požehnání týkající se jídla.
/7/ ŠA HR (46:1) i MB (46:14) považují za vhodnější připojit více požehnání nad jídlem, než zvyšovat počet požehnání odpovídáním Amen.
/8/ Totéž platí, slyší-li člověk říkat kiduš, havdalu či některé z požehnání nad jídlem — s úmyslem splnit povinnost nasloucháním.
/9/ Člověk smí odpovědět Amen, dokud druzí, kteří také požehnání slyšeli, dosud odpovídají Amen.