1. Rabi Chelbo řekl, cituje rabi Hunu (Berachot 6b): „Člověk by se měl svědomitě modlit minchu, protože Elijášova prosba byla vyslyšena až při odpolední oběti, jak je psáno (1 Kr 18:36) „nastal čas, kdy se přináší obětní dar (mincha), prorok Elijáš přistoupil“. Proč je odpolední modlitba (mincha) tak důležitá? Čas šacharitu (ranní modlitby) je pevně stanoven: modlíme se bezprostředně po východu slunce, dříve než jsme pohlceni všedními starostmi. Podobně i maariv (večerní modlitba) má svůj stálý čas — poté, co se člověk vrátil domů a oddychl si po denním plahočení. Avšak minchu se modlíme, když konec dne je dosud daleko, jsme plně ponořeni do všedních starostí a musíme myslet na to, že máme přerušit veškerou činnost, abychom se modlili. Proto je tato modlitba velmi záslužná.
2. Nejvhodnější čas pro odpolední modlitbu začíná devět a půl hodiny po úsvitu, tato doba se nazývá mincha ketana — malá mincha. V obtížných podmínkách /1/ se smíme modlit minchu již po šesti a půl hodinách od úsvitu, tato doba se nazývá mincha gedola — velká mincha. Nejlepší čas pro minchu je jednu a čtvrt hodiny před setměním, ne však později. Tato doba se označuje jako plag ha-mincha a představuje polovinu doby od mincha ketana do setmění (mincha ketana začíná dvě a půl hodiny před setměním, polovina je tedy jedna a čtvrt hodiny.) Při obtížných podmínkách se smíme modlit minchu až do objevení hvězd na obloze /2/. V mnoha komunitách je zvykem modlit se minchu krátce před večerem. Uvedené časy jsou určeny v „šaot zemaniot“ (sezónních hodinách), tj. vzniklých rozdělením doby denního světla na dvanáct stejných dílů, od slunce východu do slunce západu. /3/ V létě, kdy denní světlo trvá až osmnáct (60ti min.) hodin, může tedy jedna dvanáctina dne — „sezónní hodina“ trvat až jednu a půl (běžné) hodiny.
3. Je zakázáno začít /4/ s jídlem, i malým, půl hodiny před mincha ketana. Pokud nejíme pravidelné denní jídlo, ale pouze menší občerstvení, např. nápoj, ovoce nebo pečivo z pěti druhů obilovin, podle některých autorit je to dovoleno. Nejlépe je však zdržet se i tohoto občerstvení. /5/ Rovněž je zakázáno koupat se krátce před mincha ketana nebo stříhat si vlasy. Je zakázáno začínat půl hodiny před mincha gedola — tj. v poledne — s velkou hostinou, např. svatební či obřízkovou, měla by se odložit až po minše. V těch komunitách, kde se lidé shromažďují na modlitby v synagoze a jsou zvyklí modlit se v minjanu, smí člověk sníst malé občerstvení před mincha ketana i později, pokud okamžitě přestane, jakmile je volán k modlitbě. I tady je však zakázáno začít s velkou hostinou před mincha gedola.
4. Před odpolední modlitbou si musíme umýt ruce až po zápěstí, tak jako před ranní modlitbou (viz kpt. 12, b. 5 a 6). Podobně se umytí rukou vyžaduje, i když někdo udělá přestávku mezi odpolední a večerní modlitbou nebo mezi ranní modlitbou a musafem.
5. Mincha začíná Ašrej. Nemělo by se začít, dokud v synagoze není minjan, aby chazan mohl říci kadiš po Ašrej, protože kadiš se smí říci jen po modlitbách, jež se říkaly v minjanu. Pokud se Ašrej odříkal bez minjanu a poté se minjan doplnil, přečte se pak nějaký žalm a po něm chazan začne kadiš. Chazan se zahalí do talitu před Ašrej, aby nedošlo k přerušení mezi Ašrej a kadišem. Když dostane talit později, zahalí se do něj, odříká několik veršů žalmu a připojí kadiš k nim.
6. Pokud je málo času a již se smráká, chazan začne hned po kadiši hlasitou Šmone esre. Shromáždění by se nemělo modlit spolu s ním, ale pouze odpovídat na jeho modlitbu (jako při opakování Šmone esre), až skončí Ha-el ha-kadoš. /6/ Pak všichni odpoví Amen a začnou tichou Šmone esre (chazan pokračuje rovněž potichu). Jestliže je už velmi pozdě a je možné, že čekáním na chazanovo ukončení Ha-el ha-kadoš by shromáždění nemohlo dokončit vlastní modlitbu ještě za denní doby, smí recitovat Šmone esre společně s chazanem až do Ha-el ha-kadoš (shromáždění se modlí potichu, chazan hlasitě až do Ha-el ha-kadoš). Lépe však je, aby pokud možno aspoň jeden muž vyčkal a odpovídal na chazanovy modlitby.
7. Když někdo přijde do synagogy, kde se již shromáždění modlí odpolední Šmone esre, měl by odříkávat Šmone esre s minjanem a říci Ašrej až potom. Pokud je pro něj A/ nemožné skončit Šmone esre dřív, než chazan dojde ke kduši, a B/ je už natolik pozdě, že kdyby čekal, než chazan dokončí Šmone esre a kadiš, promeškal by čas odpolední modlitby, měl by příchozí počkat a když chazan začne opakování Šmone esre, tiše ji říkat spolu s ním. Společně s chazanem by měl říci celou kedušu, včetně závěru L´dor va-dor (Od pokolení do pokolení). Spolu s chazanem by měl dokončit požehnání Ha-el ha-kadoš a Šomea tefila. Spolu s ním by měl říci i Modim, aby se ukláněl v tutéž chvíli jako celé shromáždění. Výjimku tvoří postní dny. Tehdy nebude říkat Anenu (Vyslyš nás) společně s chazanem, ale podle textu pro jednotlivce. Pokud se opozdilec chce modlit maariv (večerní modlitbu) s minjanem a čekáním na konec chazanova opakování Šmone esre by byl nucen modlit se maariv sám, měl by odříkat odpolední Šmone esre spolu s chazanem. Když někdo přijde do synagogy právě před kedušou, měl by počkat, než chazan dokončí Ha-el ha-kadoš a po odpovědi Amen pak začít Šmone esre. I když tím promešká odpověď Amen po Šomea tefila a po Modim — a přesto, že tyto odpovědi jsou povinné - je správnější promeškat tyto odpovědi, než promeškat příležitost modlit se maariv v minjanu. /7/ Zejména to platí, když se čas pro minchu již nachyluje ke konci. (Viz také kpt. 20, bod 11.)
8. Protáhne-li se mincha až do setmění /8/, vynechá se tachanun, protože tato modlitba se nesmí říkat po setmění. Velmi přísně nutno dbát, aby se odpolední modlitba neprotahovala až do večera, protože kadiš včetně Titkabel (Přijmi naše modlitby) nelze říkat po modlitbách, jež patří k předchozímu dni, ježto večer již patří ke dni následujícímu.
9. Když muž přijde v pátek do synagogy, aby se modlil minchu a zjistí, že shromáždění již přijalo šabat či svátek — tj. o šabatu již řekli Mizmor šir l´jom ha-šabat (Ž 92) a o svátku Barchu, neměl by se modlit minchu v této synagoze, ale jít se modlit jinam. Uslyší-li, že chazan říká Barchu, nesmí odpovědět s ostatními, protože po odpovědi už by nesměl říci minchu pro všední den. Jestliže již omylem odpověděl, musí pak říci dvakrát večerní Šmone esre (viz kpt. 21). Přijde-li někdo do synagogy krátce před zahájením šabatu či svátku, pak přesto, že nebude moci minchu dokončit před přijetím šabatu (svátku), smí ji v synagoze říci, protože ji začal odříkávat v době, kdy to bylo dovoleno.
POZNÁMKY k 69. kpt.:
Po zničení jeruzalémského Chrámu již nebylo možné přinášet oběti a židovští učenci ustavili jinou formu společenství s B-hem: skrze veřejnou a soukromou modlitbu, v pevně stanovenou denní a roční dobu, a také při zvláštních příležitostech. Zakladatelé synagogy stanovili modlit se třikrát denně, ve svatém jazyce (hebrejštině), pevně stanovenými formulacemi. Židé pak zakládali domy modliteb (synagogy), ve všech zemích, kam je osud přivedl.
Zvyk modlit se třikrát denně je velmi dávný. Žalmista zpívá (55:17): „Večer, zrána, za poledne lkám“, Daniel (6:10) „Třikrát za den klekal na kolena“. Talmudisté uvádějí, že Avraham ustavil šacharit — ranní modlitbu, Jicchak minchu — odpolední modlitbu a Jákov modlitbu večerní — maariv.
Hebrejské slovo mincha znamená dar nebo obětní dar B-hu. Dokud existoval Chrám, obětovala se dvakrát denně (ráno a odpoledne) korban tamid — stálá každodenní oběť. S touto denní obětí se přinášela i oběť obilí či mouky, označovaná jako mincha. Slovo se vžilo i pro odpolední modlitbu, protože tak byla nazvána v Písmu, kde se při líčení sporu proroka Elijáše s Baalovými kněžími na hoře Karmel píše (1 Kr 18) „nastal čas, kdy se přináší obětní dar (mincha)“.
/1/ MB (233:1) uvádí, že mnoho rišonim zmiňuje 6 a 1/2 hod po rozbřesku jako optimální čas, kdy lze začít minchu.
/2/ Lépe je říci odpolední modlitbu před západem slunce, ale pokud někdo zapomene, smí ji říci i po západu slunce.
/3/ MA navrhuje, aby se za den považoval časový úsek mezi prvními paprsky slunce (alot ha-šachar) a objevením hvězd na obloze (cet ha-kochavim). KŠA přijímá tento názor, pokud jde o Šma (viz kpt. 17, bod 1), ale nikoli pokud jde o minchu. Rozdílný přístup je dán tím, že říkat Šma je příkaz Tóry, kdežto odpolední modlitba je rabínské ustanovení. Viz MHŠ 1, MB 233:4.
/4/ Avšak je dovoleno pokračovat v jídle, které jsme začali před mincha ketana.
/5/ ŠA OCH (232:3) dovoluje sníst kousek chleba menší než k´bejca, podobně MHŠ 2 uvádí další zmírnění.
/6/ V některých komunitách není zvykem, aby chazan měl při odpolední bohoslužbě talit.
/7/ MB (109:4) zdůrazňuje, jak důležité je, aby člověk dokončil modlitby, když se odpovídá „Amen. Jehe šme raba...“ na kadiš, který říká chazan po Šmone esre.
/8/ MHŠ (8) a MB (131:16) podtrhuje, že to platí pouze po objevení hvězd. Po západu slunce se tachanun smí říkat.
